28 Cdo 997/2006
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 997/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky M. D., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 246/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 72/92 (žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. O.K.C. S. m. P. v., zastoupenému


advokátkou, 2. s. s r. o. J., zastoupené advokátem, 3. F. d. a m., zastoupenému advokátem, a 4. České republice Ministerstvu financí, o vydání nemovitostí, za vedlejší účasti J. s. s. a s. ČR, zastoupeného advokátem), takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 16. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 18. 9. 2003, čj. 15 C 72/92-386. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný O.K.C. S. m. P. v. je povinen vydat žalobkyni M. D. dům čp. 1918 a pozemek parc. č. 1187 v katastrálním území L., zapsané na listu vlastnictví č. 852 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P. m., do 1 měsíce od právní moci rozsudku; zároveň bylo rozhodnuto, že uvedený žalovaný je povinen strpět, aby žalobkyně byla zapsána jako vlastnice těchto nemovitostí v katastru nemovitostí . Žaloba žalobkyně o vydání týchž nemovitostí byla však zamítnuta proti žalované společnosti s ručením omezeným J. i proti žalovanému F. d. a m. (v likvidaci). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalovanému O.K.C. S. m. P. v. Nebyla také přiznána náhrada nákladů řízení žalované s.r.o. J. a žalovanému F. d.


a m. vůči žalobkyni. Ani státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení placených v tomto řízení Obvodním soudem pro Prahu 8.


O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 246/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala vůči žalovanému O.K.C. S. m. P. v. vydání domu čp. 1918 a pozemku parc. č. 1187 v katastrálním území P. L., jakož i uložení povinnosti uvedeného žalovaného strpět, aby žalobkyně byla zapsána jako vlastnice těchto nemovitostí v katastru nemovitostí. Žalovanému O.K.C. S. m. P. v. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Nedotčen zůstal výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně vůči žalované s.r.o. J. a vůči žalovanému F. d. a m. a potvrzen byl výrok o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně k těmto dvěma žalovaným. Státu nebyla přiznána náhrada placených nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo zejména uvedeno, že ve věci samé odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta i vůči žalovanému O.K.C. S. m. P. v.


Odvolací soud poukazoval na skutkové okolnosti, zjištěné v tomto řízení, že totiž původní vlastníky nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byli od roku 1935 Dr. M. L. a M. L., rodiče žalobkyně M. D. V roce 1976 byly tyto nemovitosti prodány státu; žalobkyně měla za to, že k prodeji tu došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Ohledně koupě nemovitosti státem (odůvodňované výstavbou mimoúrovňové křižovatky Vychovatelna v P. 8) se později ukázalo, že tento výkup nebyl nutný a že dům čp. 1918 v P. L. nebylo třeba demolovat; dům pak byl ponechán pro využití v činnosti mládežnických organizací.


Odvolací soud se znovu zabýval otázkou, zda tu byly dány zákonné předpoklady pro vydání nemovitostí, jak je má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., a dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že v řízení nebylo přesvědčivě prokázáno, že by tu došlo k prodeji nemovitostí původními vlastníky státu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dům čp. 1918 v P. L. byl prodán za kupní cenu 199.500,- Kč, která byla znaleckým posudkem znalce Ing. K. posouzena jako cena odpovídající tehdejším cenovým předpisem, platným v době prodeje (v roce 1976); převodcům byl také přidělen náhradní byt; v řízení nebylo prokázáno, že by k odkoupení nemovitostí došlo za podmínek tísně .


Odvolací soud nesdílel názor žalobkyně, že tu byly dány rovněž zákonné předpoklady převodu věcí na stát podle ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Tyto zákonné důvody nelze spatřovat v tom, že vykoupený dům nebyl posléze použit tak, jak byli prodávající předem informování; nebylo zjištěno, že by rozhodnutí o prodeji nemovitostí bylo důsledkem perzekuce ze strany státu a nebylo také prokázáno, že by kupující stát v době jednání a posléze v době uzavření smlouvy již věděl, jak bude ve skutečnosti s nemovitostmi v průběhu výstavby mimoúrovňové křižovatky naloženo. Odvolací soud měl proto za to, že prodávající postupovali podle nabídky na odkoupení nemovitostí, která byla pro ně výhodná a po delším jednání ji přijali; výhodnější prodej nemovitostí jinému kupujícímu než státu tu nepřicházel v úvahu. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že tu restituční důvod podle zákona č. 87/1991 Sb. nebyl dán a přikročil proto ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta i vůči žalovanému O.K.C. S. m. P. v.


Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval odvolací soud zejména ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a to vzhledem k povaze projednávané právní věci


i vzhledem k finanční a sociální situaci žalobkyně.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 24. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 18. 3. 2005 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2. 11. 2004 (sp. zn. 17 Co 246/2004 Městského soudu v Praze), a to ve výrocích (označených I. a II.), jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně ohledně žalobního návrhu na vydání domu čp. 1918 a pozemku parc. č. 1187 v katastrálním území L. i ohledně žalobního návrhu na uložení povinnosti žalovanému O.K.C. S. m. P. v. strpět, aby žalobkyně byla zapsána jako vlastnice těchto nemovitostí v katastru nemovitostí.


Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelka uváděla, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud aplikoval


a interpretoval v daném případě ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.


i ustanovení § 6 odst. 2 i § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona.


Podle názoru dovolatelky si odvolací soud nesprávně a úzce vyložil zejména pojem tísně (uváděný v § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.); nedošlo tu proto k nápravě majetkové křivdy, k níž tu nepochybně došlo v daném případě v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990). Odvolací soud byl pak toho názoru, že za tíseň nelze považovat upozornění, že pokud nedojde k uzavření kupní smlouvy bude nemovitost vyvlastněna; podle názoru dovolatelky však i hrozba vyvlastnění může naplňovat tíseň u prodávajících, existovala-li zde situace, že při vyvlastnění obdrží prodávající nižší náhradu a že s vlastníky nebude jednáno spravedlivě i v dalších otázkách, které vyvlastnění či smluvní převod vyvolávají (např. v otázkách bytové náhrady apod.) . V daném případě byla konkrétně poukázána hrozba vyvlastnění nemovitostí za 20.334,- Kč, což bylo schopno vyvolat stav tísně u prodávajících . Jednání o prodej či vyvlastnění nemovitostí v době, kdy každé prosazování individuálního zájmu bylo chápáno jako projev proti stávajícímu režimu, bylo obtížné a skličující, což dokazuje v tomto případě vzniklá skutečnost, na niž dovolatelka poukazovala, že totiž jejího otce postihl v průběhu tohoto jednání infarkt.


Stejně tak striktně i úzce si odvolací soud vyložil otázku nápadně nevýhodných podmínek, za nichž došlo v daném případě k uzavření kupní smlouvy s manžely L. v roce 1976. Dovolatelka k tomu uváděla, že její rodiče obdrželi sice na tehdejší dobu značnou sumu kupní ceny (která činila 199.500,- Kč podle smlouvy),


ale přišli o nemovitosti s významným stmelovacím prvkem pro jejich širší rodinu,


o možnost žít společně, včetně možnosti poskytnutí každodenní vzájemné péče či výpomoci . Dovolatelka je toho názoru, že poskytnutá náhrada bydlení v nájemném bytě v panelovém domě není ekvivalentní dosavadnímu bydlení v rodinném domě . Nebylo jim tehdy nabídnuto ani setrvání v jejich domě s přistoupením na vyšší hlučnost místa po vybudování dopravního uzlu .


Dovolatelka měla za to, že odvolací soud posoudil nesprávně i tu skutečnost, že její rodiče pro stáří a nedostatek finančních prostředků se nemohli o dům náležitě starat. Nebylo tu přihlíženo k tomu, že její rodiče v důsledku tehdejších společenských a ekonomických poměrů byli prakticky zbaveni dispozice se svým nemovitým majetkem, do domu byli nuceni přijmout nájemníky a byli odkázáni na velmi omezené příjmy. Nikdy se však nechtěli zbavit svého majetku a nechtěli na vzniklou situaci resignovat. Nesmířili se s bezdůvodným a vynuceným odkoupením domu, které pokládají za porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod. Nešlo tu o prodej domu z vlastní vůle a s možností vlastního výběru kupujícího, který by nemovitosti převzal za sjednaných podmínek vyhovujících prodávajícím.


Neodpovídajícím způsobem byla tu soudem posouzena i ta okolnost, že vykoupený dům nikdy nesloužil účelu, pro který byl vykoupen. Podle názoru dovolatelky měla tu být interpretována a uplatněna na daný případ zásada, která je vyjádřena v ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., i když tu nešlo přímo o vyvlastnění nemovitosti; dovolatelka má za to, že tu měl soud věc posoudit


s přihlédnutím k vzájemným souvislostem a k doplňující povaze jednotlivých restitučních titulů a ke smyslu restitučního zákona s náležitým posouzením celého konkrétního případu. Také v tomto případě prodaných věcí existuje skutečnost, že nebyly využity pro záměr, kvůli kterému byla věc převedena kupní smlouvou, takže nemusela být vyvlastněna; prodávající tu však byl ve zřejmé nevýhodě, v bezvýchodné situaci, za níž jim hrozilo vyvlastnění, pokud by se uskutečnil záměr stavby mimoúrovňové křižovatky, o níž tu správnímu orgánu šlo.


Po podání dovolatelky bylo zasláno dovolacímu soudu dne 30. 5. 2007 sdělení o přistoupení vedlejšího účastníka J. s. s. a s. ČR, který poukazoval na to, že zákonem č. 364/2000 Sb. byl zrušen F. d. a m. (který byl i v této právní věci původně žalován) a že tento fond vstoupil k 1. 12. 2000 do likvidace. Vstupující vedlejší účastník řízení měl za to, že článek I bod 5 zákona č. 364/2000 Sb. umožňoval např. i bezúplatné převedení majetku F. d. a m. kupř. na občanské sdružení dětí a mládeže. Usnesením vlády ČR z 18. 3. 2002 č. 287 byly pro takový převod navrženy i nemovitosti v katastrálním území L., o něž jde v tomto řízení. Poslanecká sněmovna ČR pak dne 18. 4. 2003 vyslovila svým usnesením č. 416 s některými těmito bezúplatnými převody, a to mimo jiné i souhlas s bezpodílovými převody, a to mimo jiné i souhlas s bezúplatným převodem na J. s. s. a s. ČR.


Dovolání dovolatelky tu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jelikož výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolatelka uplatňovala ve svém dovolání jako dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud použije na posouzení projednávané právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).


Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle tohoto ustanovení se povinnost vydat věc podle uvedeného zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.


K výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem:


Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.


Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.


Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zde jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutné posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem .


V daném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, napadeného dovoláním dovolatelky, argumentoval na podporu svého rozhodnutí, měnícího výrok rozsudku soudu prvního stupně (o uložení povinnosti žalovanému O.K.C. S. m. P. v. vydat žalobkyni dům čp. 1918 a pozemek parc. č. 1187 v katastrálním území L.), zejména tím, že restituční důvody v této právní věci prokázány nebyly


a nelze okolnosti tohoto převodu podřadit pod podmínky předpokládané ustanovením


§ 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. . Při tomto svém závěru vycházel odvolací soud především z toho, že v řízení provedeným posudkem znalce Ing. J. K. bylo doloženo, že dům čp. 1918 v P. L. byl při uzavírání kupní smlouvy v roce 1976 správně posouzen jako rodinný dům a byla určena jeho tehdy nejvýše přípustná cena (199.500,- Kč), takže kupní cenou nebyli prodávající nijak poškozeni .


Odvolací soud se vzhledem k tvrzením žalobkyně zabýval dále otázkou, jak bylo ze strany státních orgánů využito upozornění či hrozby vyvlastněním nemovitostí, nedojde-li k jejich smluvnímu převodu na stát, také i otázkou zda tu došlo ze strany kupujícího k zamlčení skutečných důvodů, jež vedly ke snaze o vykoupení domu, rovněž i tím, zda tu byly (a v jakém smyslu) nápadně nevýhodné podmínky na straně prodávajících při uzavírání kupní smlouvy, a posléze (vzhledem k námitkám žalobkyně) i tím, zda tu (a v jakém smyslu) došlo při tomto vykoupení nemovitostí k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, a to např. i tím, že prodávající tu neměli možnost výběru kupujících při prodeji jejich nemovitostí. V tomto smyslu se odvolací soud zabýval posouzením všech tvrzení, uváděných v podáních a vyjádřeních žalobkyně, uplatněnými v řízení před soudy obou stupňů.


Dovolatelka ostatně již ani ve svém dovolání neuváděla ještě další okolnosti, kterými by se odvolací v odvolacím řízení nezabýval při úvaze o tom, zda tu došlo k uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.


Za těchto uvedených okolností pak ovšem výtky dovolatelky, obsažené v jejím dovolání, směřovaly v podstatě pouze proti tomu, jak odvolací soud hodnotil provedená zjištění učiněná k objasnění tvrzení žalobkyně a k objasnění jejich námitek. Dovolatelka tedy nezakládala svůj odvolací návrh na tom, že by odvolací soud aplikoval na posouzení její žaloby nesprávný hmotněprávní předpis, anebo na tom, že se tu odvolací soud zabýval řešením právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (takovou otázkou nebyla ani úvaha dovolatelky o analogickém použití zákonných předpokladů uváděných v ustanovení § 6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, když totiž v ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona jde evidentně o výlučný výčet zákonných předpokladů a tato kogentní právní úprava nedává možnost analogického uplatnění toho, co je stanoveno v § 6 odst. 1 písm. a/ až k/ zákona č. 87/1991 Sb., také na jiné případy přechodu věcí na stát v tomto ustanovení výslovně neuvedených).


Odvolací soud tu při aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vycházel správně z toho, co bylo k výkladu tohoto ustanovení zdůrazněno v nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1996, I US 179/95 (uveřejněném pod č. 86 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž nápadnou nevýhodnost podmínek prodeje ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy zhledem k podmínkám tehdy obvyklým a nikoli vůči stavu pozdějšímu.


Nebylo tu tedy možné přesvědčivě shledat u dovolání dovolatelky ani to, co je stanoveno v § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nebyly opodstatněné výtky dovolatelky, že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo že by se odvolací soud zabýval v tomto svém rozsudku řešením právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům ústavního soudu ČR).


Zákonný předpoklad důvodnosti dovolání tu nebylo možné spatřovat ani v uplatnění výtek proti hodnocení provedených důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu), neboť výtky vad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu), které soudům náleží s uplatněním procesní zásady volného hodnocení důkazů nejsou předpokladem důvodnosti dovolání (viz k tomu právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).


Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu), a to jako dovolání nedůvodného.


Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly; právo na náhradu nákladů řízení o dovolání nebylo shledáno ani na straně vedlejšího účastníka řízení J., s. s. a s. ČR, po jeho vstupu do řízení jako vedlejší účastník řízení.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Josef Rakovský


předseda senátu