28 Cdo 995/2006
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 995/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 12. 2005, sp. zn. 24 Co 281/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 66/2004 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 11. 5. 1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 30. 11. 2004, čj. 5 C 66/2004-327. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 376 pro katastrální území P. u P. u Katastrálního úřadu pro K. k., pracoviště R. n. K., a to budova čp. 58 (na stavební parcele č. 59), stavební objekt postavený na stavební parcele č. 58, dále zemědělská hospodářská budova postavená na stavební parcele č. 56 a pozemky parc. č. 510, parc. č. 513, parc. č. 514, parc. č. 516, parc. č. 497/1, parc. č. 497/2, parc. č. 499, parc. č. 504, parc. č. 505/1, parc. č. 506 a parc. č. 509/1, nejsou zatíženy zástavním právem, zapsaným ve prospěch zástavního věřitele J. P. (T.), IČO 4847 9241, Zlín, Česká 4763, podle zástavní smlouvy z 31. 1. 1992 (č. úvěru 520 029/92) v částce 1.992.139,50 Kč. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 13.462,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 281/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 30. 8. 2004, čj. 5 C 66/2004-327, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným.


Odvolací soud poukazoval na to, že žalobcem uplatněný žalobní návrh na určení se týká zástavního práva, zatěžujícího žalobcem v jeho žalobě uváděné nemovitosti, zřízeného smlouvou z 31. 1. 1992, uzavřenou mezi obchodní společností T., s. r. o., se sídlem O. L., Osvobození č. 829, okres K., jako zástavním dlužníkem (zapsaným v tehdejší evidenci nemovitostí jako vlastník nemovitostí), a Bankou B., a. s., jako zástavním věřitelem, a to k zajištění pohledávky zástavního věřitele v částce 2 miliony Kč (s příslušenstvím pohledávky), vyplývající z úvěru poskytnutého na základě smlouvy o podmínkách poskytnutého úvěru č. 520 029/92 ze dne 31. 1. 1992. Tato zástavní smlouva byla i registrována bývalým Státním notářstvím v R. n. K. dne 6. 2. 1992 (pod sp. zn. R III 125/92-H). Zástavní dlužník (obchodní společnost T., s. r. o.) nabyl vlastnické právo k nemovitostem v katastrálním území P. u P. na základě hospodářské smlouvy z 22. 10. 1991, uzavřené s obcí P., která je získala hospodářskou smlouvou z 27. 9. 1991, uzavřenou s Okresním úřadem v R. n. K.


Právní předchůdce žalobce F. K. vyzval dopisem z 22. 12. 1992 zástavního dlužníka T., s. r. o., i obec P. k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle ustavení zákona č. 229/1991 Sb. Dne 27. 9. 1995 bylo pak podle rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v R. n. K. (čj. PÚ 4872/95-2597) vydány podle zákona č. 229/1991 Sb. právnímu předchůdci žalobce, který je darovací smlouvou z 3. 10. 2003 převedl na žalobce F. K., jenž je nyní zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Žalovaný J. P. získal pohledávku, zajištěnou zástavním právem, smlouvou o postoupení pohledávky uzavřené dne 1. 9. 2000 s postupitelem K. T.


Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že zástavní smlouva z 31. 1. 1992 je absolutně neplatná, neboť měl za to, že zástavní dlužník T., s. r. o., získal nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, na základě hospodářské smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., tedy v rozporu se zákonem (viz § 39 občanského zákoníku). Podle názoru soudu prvního stupně byly tak dány do zástavy cizí nemovitosti bez souhlasu vlastníka. Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně z toho dovozoval, že přijal-li zástavní věřitel B. B., a. s., zástavu v dobré víře, že zástavní dlužník (jako osoba zapsaná v evidenci jako vlastník nemovitostí), potom okamžikem odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli, realizovaným registrací zástavní smlouvy státním notářstvím, vzniklo k nemovitostem zástavní právo (§ 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000), a to i za situace, kdy samotná zástavní smlouva je pro nemožnost plnění ze strany zástavního dlužníka neplatná (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku). Za těchto okolností soud prvního stupně žalobu zamítl.


Odvolací soud vycházel z toho, že věcnou legitimaci i v řízení o určení existence zástavního práva má ten, kdo je účasten tohoto právního vztahu nebo práva. V daném případě dotčené zástavní právo se ovšem dotýká právní sféry zástavního dlužníka obchodní společnosti T., s. r. o., neboť zástava tu slouží k zajištění splnění dluhu vůči zástavnímu věřiteli (žalovanému J. P.). Proto uvedený zástavní dlužník (T., s. r. o.) má v řízení o určení neexistence tohoto zástavního práva rovněž věcnou legitimaci. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy zástavní dlužník (obchodní společnost T., s. r. o.) není účasten na řízení v této právní věci, žalobě žalobce nelze pro nedostatek věcné legitimace v tomto sporu vyhovět. Třebaže nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly dány do zástavy bez souhlasu vlastníka (když obchodní společnost T., s. r. o., vlastnictví k nemovitostem pro rozpor uzavřených hospodářských smluv se zákonem - § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti platně nenabyla), vzniklo k nim zástavní právo jejich odevzdáním (registrací zástavní smlouvy státním notářstvím) zástavnímu věřiteli, jenž ji přijal v dobré víře, že zástavní dlužník je oprávněn tyto nemovitosti zastavit (§ 151d občanského zákoníku). Dobrá víra zástavního věřitele v projednávané právní věci vyplývala ze zápisu vlastnického práva zástavního dlužníka v evidenci nemovitostí, jehož správnost v době uzavření a registrace zástavní smlouvy nebyly zpochybňována žádnými konkrétními skutečnostmi, jež by mohly být zástavnímu věřiteli známy, tj. např. vědomost o výzvě k vydání nemovitosti podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Na zástavním věřiteli nelze rozumně požadovat, aby vyvíjel pátrání po tom, zda zástavní dlužník měl vlastnické právo k zástavě platně nabyté a zda je eventuálně nepozbyl v důsledku uplatnění restitučních nároků.


Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 23. 12. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 23. 2. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byly vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatel vyslovoval v dovolání svůj názor, že v daném případě na subjekty, které uzavíraly smlouvu, zatěžující nemovitosti v době, kdy běží lhůta k uplatnění restitučních nároků, je třeba mít zvýšené nároky oproti případům, kdy je řešena otázka dobré víry při dispozici s nemovitostmi, kterých se již restituční nároky netýkají. Takovým zvýšeným nárokem, podmiňujícím dobrou víru, bylo v době běhu lhůty pro uplatnění restitučních nároků bezpečné zjištění toho, zda nemovitosti, se kterými je disponováno, podléhají nebo nepodléhají restitučním předpisům (u pozemkům zejména ustavením zákona o půdě).


V tomto případě nemohl být žádný subjekt v dobré víře, jestliže z evidence nemovitostí bylo seznatelné, že v době účinnosti zákona o půdě tu docházelo k převodu vlastnického práva k nemovitostem, podléhajícím restitučním předpisů, a to navíc při převodu nemovitostí na právnickou osobu (obchodní společnost), která vznikla v roce 1991; takovýto subjekt tu nemohl být subjektem, který má na zřeteli zákon o půdě. Dovolatel se dokonce domnívá, že od bankovních ústavů lze z hlediska dobré víry očekávat vyšší míru opatrnosti ohledně jejich pohledávek než u jiných subjektů .


Dovolatel poukazoval i na to, že nemovitosti (o něž jde v tomto řízení), zatížené zástavním právem, tu byly vydány oprávněné osobě na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v R. n. K. z 27. 9. 1995, které nabylo právní moci 12. 11. 1995. Podle tehdy platného ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo zástavní právo, působilo zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo musel vědět. Podle názoru dovolatele, pokud občanský zákoník neupravuje otázku přechodu zástavního práva rozhodnutím správního orgánu o změně vlastníka nemovitosti, pak takovým rozhodnutím nelze uložit novému nabyvateli (restituentovi) povinnost spočívající ve strpění zatížení získaných nemovitostí zástavním právem se všemi povinnostmi vyplývajícím z tohoto nabytí nemovitostí pro zástavního dlužníka. Dovolatel je proto toho názoru, že žádné správní rozhodnutí, pokud v tomto ohledu neexistoval zákonný podklad, nemohlo způsobit přechod povinností zástavního dlužníka vůči novému vlastníku nemovitostí, vydaných podle restitučních předpisů; zákon č 229/1991 Sb. (zákon o půdě) ve svém § 28 vylučoval převod zástavního práva na nového vlastníka, respektive restituenta (oprávněnou osobu) , dovozoval ještě dovolatel. Podle názoru dovolatele rovněž oprávněná osoba, které byla nemovitost vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně; jde tu tedy o určitý způsob originárního nabytí majetku sui generis . Povinná osoba nadále nemůže uplatňovat vůči oprávněné osobě nároky vyplývající ze zástavního práva a podrobovat ji případnému strpění realizace zástavního práva na nemovitostech v tom případě, že povinná osoba, respektive dlužník zajištěného závazku tento závazek neuhradí; zástavní právo nikdy vůči oprávněné osobě nepůsobí, jelikož tato osoba se nikdy zástavním dlužníkem nestala, dovozoval dovolatel.


Dovolatel je tedy přesvědčen, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v R. n. K. z 27. 9. 1995, čj. PÚ 4872/95-2597, nemohlo dojít k přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, takovým způsobem,že by na něho nemovitosti přešly zároveň zatížené zástavním právem.


Dovolatel také nesdílí názor odvolacího soudu, že rozhodování v této právní věci zasahuje i do právní sféry obchodní společnosti T., s. r. o., O. - L. Dovolatel je naopak toho názoru, že obligační dlužník sám ze své pozice nemá žádné účastenství v zástavním vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem; proto v případě obligačního dlužníka není ani potenciálním účastníkem řízení o zápis či výmaz zástavního práva do katastru nemovitostí. U obligačního dlužníka není dán naléhavý právní zájem na rozhodnutí o existenci či neexistenci zástavního práva. Při svém opačném názoru měl odvolací soud ostatně postupovat podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, a případně učinit úkony směřující k postupu podle § 43 občanského soudního řádu.


Ve vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného není dovolání dovolatele přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; žalobce ostatně ve svém dovolání neoznačuje žádné otázky, které by považoval za otázky zásadního významu po právní stránce, jež by měly být řešeny v rozhodování dovolacího soudu. Žalovaný dále poukazoval na to, že v dovolání dovolatele není výslovně uvedeno, z jakých důvodů žalobce své dovolání z hlediska dovolacích důvodů podává. Žalovaný v žádném případě nesdílí názor žalobce F. K., že zástavní smlouva z 31. 1. 1992 je tu neplatná z důvodu nesprávného označení zástavního věřitele v této smlouvě; z obsahu smlouvy je tu zcela zřejmé, že ji uzavřela Banka B., a. s. Žalovaný je dále přesvědčen o tom, že zástavní právo v tomto případě vzniklo, byť se jedná o nemovitosti, které přenechal do zástavy někdo, kdo ve skutečnosti jejich vlastníkem nebyl ; žalovaný je přesvědčen o tom, že i v době, kdy se zástavní právo nevkládalo do katastru nemovitostí, ale smlouva o jeho zřízení se registrovala státním notářstvím, bylo možné, aby zástavní právo platně vzniklo i v případech, když byly dány do zástavy cizí nemovitosti. Pokud žalobce poukazuje na restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., žalovaný zase poukazuje na to, že v daném případě v době zřízení zástavního práva ve prospěch zástavního věřitele (tj. Bohemia B., a. s.) žádný požadavek na restituci nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nebyl uplatněn, když totiž právní předchůdce žalobce učinil restituční výzvu až 22. 10. 1992.


Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 66/2004 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 12. 2005 (sp. zn. 24 Co 281/2005 Krajského soudu v Hadci Králové) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V této právní věci posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) žalobní určovací návrh žalobce podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000).


Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle názoru soudů obou stupňů v daném případě byl na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení toho, zda tu je či není zástavní právo na nemovitostech, ohledně nichž je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník na základě darovací smlouvy z 3. 10. 2003, uzavřené mezi žalobcem F. K., jako obdarovaným, s dárcem J. K. Dovolací soud tu rovněž sdílí právní názor soudů obou stupňů, že za uvedených okolností je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.


Podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) dal-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo tehdy, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platilo, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.


Soudy obou stupňů v daném případě odevzdání nemovitostí zástavnímu věřiteli považovaly za uskutečněné registrací zástavní smlouvy z 31. 1. 1992 podle tehdejší právní úpravy registrace smluv (obsažené v občanském zákoníku a v zákoně č. 95/1963 Sb., o státním notářství), k němuž tu došlo příslušným státním notářstvím ve smyslu ustanovení § 151b a § 151d občanského zákoníku (v již citovaném znění).


Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, musí povinná osoba podle tohoto zákona s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobila oprávněné osobě porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 uváděného zákona nedotčeno.


Aplikace a výklad ustanovení § 151b a § 151d občanského zákoníku, použité v daném případě soudy obou stupňů, nejsou odlišné od právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře (i v nálezech Ústavního soudu ČR).


V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 10. 1997, III. ÚS 90/97 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo zejména: Zástavní právo, jak vyplývá z ustanovení § 151a a násl. občanského zákoníku (v již shora citovaném dřívějším znění) je právem věcným, což znamená, že nepůsobí pouze vůči osobě, která s věřitelem uzavřela zástavní smlouvu, ale i vůči osobám třetím. Jediným omezením vlastnického práva k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je to, že vlastník nemovitosti musí strpět, aby se zástavní věřitel v případě nesplnění zajištění pohledávky, uspokojil ze zástavy. Toto omezení působí i na každého nového vlastníka .


V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 2. 1996, IV. ÚS 233/95 (uveřejněném pod č. 18 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zmíněno i zastavení cizí věci a vázanost vzniku zástavního práva v takovém případě na dobrou víru zástavního věřitele a na odevzdání věci zástavnímu věřiteli.


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání. Ujednání, kterými by byl v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná (§ 39 občanského zákoníku).


Odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 12. 2005 (sp. zn. 24 Co 281/2005 Krajského soudu v Hradci Králové) rovněž poukázal v odůvodnění tohoto rozsudku na závěry z neuveřejněných rozhodnutí senátů Nejvyššího soudu ČR, a to zejména pokud jde o to, že i když nemovitosti byly dány do zástavy bez souhlasu vlastníka, mohlo vzniknout k nim zástavní práva jejich odevzdáním (a to i registrací zástavní smlouvy státním notářstvím) zástavnímu věřiteli, jenž ji přijal v dobré víře, že zástavní dlužník je oprávněn tyto nemovitosti zastavit (§ 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000), jakož i že platnosti uzavřené zástavní smlouvy nebrání nepřesnost v označení zástavního věřitele, pokud není pochybnost o jeho subjektivitě.


Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními občanského zákoníku o zástavním právu a s ustaveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání tu byl rozhodující výrok ve věci samé posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu, který dovolací soud přezkoumával ve smyslu ustanovení § 242 a § 236 odst. 2 občanského soudního řádu, ovšem s položením důrazu na zákonem stanovené zákonné předpoklady přípustnosti dovolání bez nutnosti zabývat se dalšími, zejména procesními otázkami, jimiž se zabýval odvolací soud, ale které byly nad rámec posuzování otázky, zda tu byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu).


U nepřípustného dovolání nenáleží již dovolacímu soudu zabývat se dovolacími důvody, uplatněnými dovolatelem. Lze však vzhledem k obsahu dovolání dovolatele, vytýkajícímu i neúplnost provedeného dokazování a vadné hodnocení tohoto dokazování, připomenout, jak je v uveřejněné judikatuře vykládáno ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) (dříve § 241 odst. 2 a 3) občanského soudního řádu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že dovolacími důvody nejsou neúplnosti skutkových zjištění či vady hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, vzal-li soud za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže naopak nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spis vyplývá, přičemž musí jít o zjištění právně významná.


V daném případě tedy nelze přisvědčit dovolání dovolatele jako dovolání, které by bylo přípustné podle právní úpravy přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 236 a násl. občanského soudního řádu.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání žalobce použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, obsahujícímu převážně údaje uplatněné žalovaným v řízení před soudy obou stupňů (zejména ve vyjádření žalovaného k odvolání žalobce, podaném u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou 8. 4. 2005). Obdobně bylo posouzeno dovolacím soudem i vyjádření vedlejšího účastníka řízení, obsahujícího v podstatě připojení se k vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu