28 Cdo 988/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 613 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 579 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 470 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 487 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 544 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 545 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 497 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 51a obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 55 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 451 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243g odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 226 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 3028 odst. 3 o. z.




28 Cdo 988/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně S. K. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované AUTO-BRANKA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, IČ 492 45 589, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 449/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015, č. j. 70 Co 333/2015-66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015, č. j. 70 Co 333/2015-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2015, č. j. 28 C 449/2014-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 16. 5. 2014, domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že její otec R. Š. (dále též jen objednatel , kupující , či právní předchůdce žalované) uzavřel dne 23. 9. 2013 s žalovanou smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání automobilu Kia Picanto (s termínem dodání do dubna 2014) za kupní cenu 252.980,- Kč, na niž složil zálohu ve výši 100.000,- Kč, že objednatel dne 18. 1. 2014 zemřel, aniž by mu byl předmětný automobil dodán, že žalovanou jako jediná dědička objednatele o jeho úmrtí informovala dne 24. 1. 2014 telefonicky a dne 27. 1. 2014 písemně, přičemž ji současně vyzvala, aby jí vrátila zaplacenou zálohu ve výši 100.000,- Kč, k čemuž nedošlo. Dále uvedla, že smrtí objednatele závazek plynoucí ze smlouvy zanikl, a žalovaná se tak bezdůvodně obohatila, pokud si zaplacenou zálohu na kupní cenu ponechala.

Usnesením ze dne 26. 6. 2014, č. j. 51 C 151/2014-9, vyslovil Obvodní soud pro Prahu 9 svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, č. j. 28 C 449/2014-46, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 19.602,- Kč na účet advokáta JUDr. Radomila Ondrucha. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že R. Š. si u žalované objednal dne 23. 9. 2013 dodání automobilu Kia Picanto 3DR TA, 1.0 CVVT EXCLUSIVE (2014) za částku 239.980,- Kč, na jeho přání se sjednanou barvou karoserie v provedení červené metalízy za 9.000,- Kč, s parkovacími senzory zadními za 8.000,- Kč, gumovými koberci za 549,99 Kč a bočními lištami za 3.450,- Kč, takže celková kupní cena činila 252.980,- Kč, včetně DPH, přičemž termín dodání byl sjednán na duben 2014. Objednatel při podpisu smlouvy uhradil žalované kauci ve výši 100.000,- Kč s tím, že bylo sjednáno, že tato kauce se započítává na celkovou cenu vozidla. Strany též ujednaly, že objednatel může od smlouvy odstoupit před dodáním vozu pouze v případě, že uhradí odstupné ve výši uhrazené složené kauce na celkovou cenu vozidla a že v případě odstoupení od smlouvy objednatelem se tato kauce započítává na odstupné, že k převzetí vozidla v místě provozovny bude objednatel předem vyzván dodavatelem a že dodavatel má právo odstoupit od smlouvy v případě, pokud objednatel nepřevezme vozidlo ve lhůtě 14 dnů od odeslání výzvy k převzetí. Dne 18. 1. 2014 R. Š. (nesprávně uvedeno Š.) zemřel a podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 13 D 97/2014-73, vstoupila do jeho práv a povinností žalobkyně jako jediná dědička. Ta dopisem ze dne 27. 1. 2014 informovala žalovanou o úmrtí jejího otce a současně jí sdělila, že vzhledem k tomu, že se jedná o osobní závazek jejího otce, nemá o dodání vozu zájem a současně žalovanou požádala, aby jí vrátila zálohu v částce 100.000,- Kč. Žalovaná dopisem ze dne 31. 1. 2014 sdělila žalobkyni, že je povinností dědice automobil převzít a doplatit kupní cenu, jelikož mezi ní a objednatelem byla řádně uzavřena kupní smlouva bez sjednání možnosti libovolného odstoupení od smlouvy, a že vzhledem k tomu, že vozidlo bylo objednáno ve zcela výjimečné konfiguraci podle přání zákazníka, nelze s ním běžně nakládat a jeho prodej tak bude komplikovanější; proto byla stanovena i vyšší záloha. Dopisem ze dne 6. 2. 2014 sdělila žalobkyně žalované, že úmrtím R. Š. došlo k zániku smlouvy bez uspokojení na straně věřitele, když si objednal zcela individuální výjimečnou konfiguraci automobilu, tedy závazek byl vázán na jeho osobu. Dopisem ze dne 12. 2. 2014 byla žalobkyně informována žalovanou, že automobil byl již vyroben a dodán na její provozovnu, proto žalovaná počká, zda objednatel či jeho dědic doplatí cenu vozidla a vůz odebere, přičemž v opačném případě zaplacená záloha propadne ve prospěch prodávající. Žalobkyně pak prostřednictvím svého zástupce dopisem ze dne 26. 3. 2014 vyzvala žalovanou k vrácení uhrazené zálohy ve výši 100.000,- Kč před podáním žaloby. Soud prvního stupně posoudil právní vztah mezi objednatelem a žalovanou jako kupní smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), a dovodil, že dopisem ze dne 27. 1. 2014 žalobkyně od této smlouvy jednostranně odstoupila. Protože v případě odstoupení od smlouvy objednatelem před dodáním vozu vznikne žalované nárok na odstupné ve výši uhrazené složené kauce na celkovou cenu vozidla, nemá žalovaná ze smlouvy povinnost zaplacenou kauci vracet, tudíž na její straně nemůže vzniknout bezdůvodné obohacení. Žalobkyně přitom neprokázala, že by žalovaná jakkoliv porušila právní povinnost zakládající nárok na přiznání vrácení kauce, když si strany smlouvy zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou nijak mezi sebou speciálně neupravily, přičemž se nejednalo o závazek, který by se vázal pouze na osobu kupujícího. Soud zároveň neshledal, že by výše uhrazené kauce byla nepřiměřená, jelikož byla výsledkem jednání stran zakotveným ve smlouvě.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 70 Co 333/2015-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.534,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radomila Ondrucha. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že právní vztah založený smlouvou mezi objednatelem a žalovanou je třeba posoudit jako koupi zboží na objednávku, na niž se vztahuje kromě obecné úpravy kupní smlouvy (§ 588 a násl. obč. zák.) speciální úprava obsažená v ustanovení § 613 a násl. obč. zák. Tomu odpovídá i název smlouvy ( objednávka ), která obsahuje všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy i specifická ujednání, k nimž mezi smluvními stranami došlo, tj. zejména dohodu o dodání předmětu koupě v dodatečné lhůtě , a dohodu, že kupující při podpisu smlouvy zaplatil prodávajícímu částku 100.000,- Kč, jež je ve smlouvě označena jako kauce, která měla být dle dohody stran použita při odebrání vozu kupujícím jako záloha na úhradu kupní ceny, a v případě odstoupení kupujícího od smlouvy před dodáním vozu jako odstupné, s jehož úhradou byla možnost odstoupení od smlouvy spjata. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že závazek z kupní smlouvy úmrtím kupujícího nezanikl a že v dané věci se nejednalo o případ, kdy by kupujícím objednané provedení vozu bylo specificky vázané na jeho osobu. Nezanikl-li tedy závazek z kupní smlouvy úmrtím kupujícího, bylo třeba posoudit, zda, popř. který z účastníků od smlouvy odstoupil; v tomto ohledu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že od smlouvy odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 27. 1. 2014, a dále dodal, že účinnost odstoupení od kupní smlouvy byla dohodou smluvních stran vázána na úhradu odstupného ve výši rovnající se částce 100.000,- Kč, kterou objednatel uhradil při uzavření smlouvy, takže žalobkyně v souvislosti s odstoupením od smlouvy žádný další úkon (tj. úhradu odstupného), aby se odstoupení od smlouvy stalo účinným, nemusela činit. Argumentovala-li žalobkyně tím, že její otec uzavíral smlouvu s žalovanou jako spotřebitel, poukázal odvolací soud mimo jiné na to, že odstupné upravovalo v době uzavření smlouvy ustanovení § 497 obč. zák., a že právě k takové dohodě došlo mezi smluvními stranami, které si sjednaly, že částka 100.000,- Kč zaplacená kupujícím poslouží v případě, že by kupující od smlouvy před dodáním vozidla odstoupil, k úhradě odstupného, jež v této výši bylo pro případ odstoupení od smlouvy sjednáno. Takové ujednání nepovažoval odvolací soud za rozporné s dobrými mravy, popř. s předpisy na ochranu spotřebitele, ani za diskriminující vůči kupujícímu, neboť jeho význam nelze hodnotit odtrženě od kontextu situace , kdy si kupující vymínil jisté úpravy, s nimiž mu měl být vůz dodán, a prodávající jako obchodník pro něj takový vůz objednával. Sjednání kauce je přitom podle odvolacího soudu běžnou praxí k ochraně prodávajícího, jenž objednává pro kupujícího věc vyšší hodnoty, před škodami, které mu mohou vzniknout, kdyby si zákazník koupi rozmyslel. Dále odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že uvedené ujednání v kupní smlouvě je smluvní pokutou, která je institutem zajišťovacím a jenž má vést povinného ke splnění jeho závazku.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které má za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) zda závazek převzít osobní automobil v objednatelem speciálně určené konfiguraci je závazkovým právním vztahem, kdy plnění z něj je vázáno pouze na osobu zůstavitele a zda takový závazek, v případě, že by měl osobnostní charakter a vázl by čistě na objednateli, přecházel na žalobkyni jako dědičku v případě smrti objednatele? ,
2) zda smlouva o smlouvě budoucí - objednávka na dodání osobního vozidla je spotřebitelskou smlouvou a zda se na tuto smlouvu vztahují zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele? ,
3) zda nevratná záloha plnila současně funkci smluvní pokuty? ,
4) pakliže by nevratná záloha plnila funkci smluvní pokuty, je třeba dále posuzovat, zda k porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou skutečně došlo, když toto bylo odvislé od objektivní události - smrti objednatele? ,
5) zda je objednávka platně uzavřenou kupní smlouvou, či smlouvou o smlouvě budoucí, a zda jako taková může plnit funkci závazku, z jehož nesplnění je možno dovozovat povinnost hradit kompenzaci druhé smluvní straně? ,
6) pokud zemřel objednatel - budoucí kupující před uzavřením budoucí kupní smlouvy, jakou povahu má závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, zejména zavazuje tento závazek dědice? ,
7) zda kompenzační charakter odstupného či smluvní pokuty je předmětem dokazování či nikoliv, tedy zda se soud má zabývat dokazováním vzniku újmy a její výše tak, aby byla bezpodmínečně splněna kompenzační funkce smluvní pokuty, či odstupného? .

Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že ze strany jejího otce se jednalo o závazek osobního charakteru, a proto povinnost automobil převzít nemohla přejít na ni, neboť na převzetí automobilu v takové speciální konfiguraci nemůže mít logicky běžný spotřebitel zájem . Dále soudům obou stupňů vytýká, že se opomenuly zabývat jejími námitkami týkajícími se ustanovení zákona na ochranu spotřebitele; podle jejího názoru dopadá na předmětnou objednávku ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák., podle nějž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, a spotřebitel se nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, jinak jsou veškerá taková ujednání neplatná ex lege. Za zásadní dále dovolatelka považuje řešení otázky souladu ponechání si složené zálohy žalovanou s dobrými mravy ; v tomto ohledu namítá, že v daném případě se nejednalo o odstupné, ale o smluvní pokutu, přičemž však ze strany jejího otce nedošlo k žádnému aktivnímu jednání, a sama dovolatelka po jeho smrti vyjádřila jen nezájem o dodání objednaného vozu, nadto výše částky 100.000,- Kč je v zásadním nepoměru s celkovou cenou vozidla. Domnívá se, že účelem odstupného je vyvážit výhodu, která jedné smluvní straně vznikla z možnosti od smlouvy odstoupit, jestliže se ukáže, že uzavření smlouvy a závazky z ní plynoucí jsou pro ni z nějakého důvodu nevýhodné. Soudy tedy měly řešit otázku, zda by vůbec žalobkyně byla ve výhodě, či byla vlivem okolností nucena k tomu, aby si předmětný automobil nepřevzala a ještě uhradila odstupné žalovanému . Dle jejího názoru se soudy odchýlily od rozhodovací praxe, neboť judikatura zdůrazňuje funkci odstoupení od smlouvy, kterou je kompenzace újmy účastníka smlouvy, který od smlouvy neodstoupil ; žalovaná však žádnou újmu neutrpěla, neboť se jí automobil podařilo prodat, cena vozidla jí tedy byla uhrazena a na její straně tak došlo k bezdůvodnému obohacení (žalovaná mohla chtít nanejvýš rozdíl mezi kupní cenou, za niž automobil prodala a kupní cenou stanovenou v objednávce). Dále dovolatelka vyslovila názor, že objednávka je pouze smlouvou o smlouvě budoucí, která obsahuje ujednání o tom, že záloha na úhradu kupní ceny je pro případ neuzavření kupní smlouvy nevratná, resp. že pro tento případ propadá ve prospěch budoucího prodávajícího, nikoliv platně uzavřenou kupní smlouvou. Pro platnost ujednání o smluvní pokutě je však vždy třeba existence hlavního závazku; v tomto případě ovšem závazek uzavřít kupní smlouvu nevznikl a proto nemůže platně vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 794/2002). Judikatura dovolacího soudu též dovodila, že ujednání o smluvní pokutě, jejíž zaplacení je vázáno na odstoupení od smlouvy, je absolutně neplatné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 111/2004), a že ustanovení § 544 obč. zák., které je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze na případ porušení smluvní povinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1398/96). Závazek uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí ovšem zanikl, neboť okolnosti, ze kterých subjekty při vzniku závazku vycházely, se změnily do té míry, že po dovolatelce nelze - objektivně posuzováno - spravedlivě požadovat, aby smlouvu uzavřela (§ 50a odst. 3 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Odo 343/2005 ). Za předpokladu, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, jí tedy vznikl nárok na vrácení uhrazené zálohy na kupní cenu, neboť odpadl právní důvod pro zaplacení zálohy. Navrhla, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu a aplikace ustanovení § 497 obč. zák., a to též v souvislosti s ustanoveními zákona o spotřebitelských smlouvách, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci nemůže být pochyb o tom, že na základě objednávky ze dne 23. 9. 2013 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako objednatelem a žalovanou jako dodavatelem v její provozovně v Praze 9 vznikl závazkový právní vztah, který odvolací soud správně posoudil jako prodej zboží na objednávku podle ustanovení § 613 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle tohoto ustanovení platí, že věci lze prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnutí lhůtě a není-li lhůta dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem. Nestane-li se tak, objednatel je oprávněn od smlouvy odstoupit. Odstoupením objednatele od smlouvy není dotčeno jeho právo na náhradu škody.

Citované ustanovení doplňuje druhy možného způsobu prodeje vyplývající z ustanovení o kupní smlouvě. Při prodeji věci na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době uzavření smlouvy nemá k dispozici, avšak může ji opatřit a kupujícímu dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a ceně). Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li doba dohodnuta, pak ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat.

Označenou objednávkou - jak bylo zjištěno - si právní předchůdce žalobkyně objednal u žalované dodání automobilu Kia Picanto 3DR TA, 1.0 CVVT EXCLUSIVE (2014) v provedení karoserie v barvě červené metalízy, s parkovacími senzory zadními, gumovými koberci a bočními lištami, takže celková dohodnutá kupní cena činila 252.980,- Kč, včetně DPH, přičemž termín dodání byl sjednán na duben 2014.

Protože objednávka (kupní smlouva při prodeji na objednávku) ze dne 23. 9. 2013 obsahuje podstatné náležitosti smlouvy podle ustanovení § 613 obč. zák., tj. předmět plnění a cenu, jde o platně uzavřenou smlouvu podle tohoto ustanovení a nikoliv o smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jak dovolatelka namítá. Veškeré její výtky v dovolání, že na tuto smlouvu lze pohlížet jen jako na smlouvu o budoucí kupní smlouvě proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Stejně tak je tomu i ohledně dovolatelčiných námitek, že ze strany jejího otce se jednalo o závazek osobního charakteru a že proto na ni povinnost automobil převzít nemohla přejít, neboť na převzetí automobilu v takové speciální konfiguraci nemůže mít logicky běžný spotřebitel zájem . V tomto ohledu poukazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1017/2010, v jehož odůvodnění se uvádí: Z principu universální sukcese, která ovládá dědění, vyplývá, že na dědice přecházejí všechny povinnosti (závazky) zůstavitele, které nezanikají jeho smrtí. Na dědice nepřechází ty povinnosti (závazky), jež jsou vázány svým trváním na osobu zůstavitele (§ 579 odst. 1 obč. zák.). Zůstavitelovými dluhy, které ve smyslu § 470 obč. zák. přecházejí na dědice, jsou nejen povinnosti (závazky), které se zakládají na důvodu, jenž nastal ještě za života zůstavitele, ale i povinnosti (závazky), které mají původ v právním úkonu, v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit (svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě) zůstavitel, kdyby tomu nezabránila jeho smrt. Smrtí některého z účastníků smlouvy nezaniká vázanost smluvními projevy, nejde-li o právo nebo povinnost vázanou pouze na osobu zemřelého .

Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně si dodání automobilu Kia Picanto 3DR TA, 1.0 CVVT EXCLUSIVE (2014) objednal v provedení karoserie v barvě červené metalízy, se zadními parkovacími senzory, gumovými koberci a bočními lištami, nejednalo se o žádnou speciální konfiguraci vozidla a závazek ze smlouvy o prodeji tohoto auta proto nebyl svým trváním vázán na osobu právního předchůdce žalobkyně (§ 579 odst. 1 obč. zák.).

Z objednávky ze dne 23. 9. 2013 bylo dále zjištěno a z jejího obsahu vyplývá, že objednatel uhradil kauci ve výši 100.000,- Kč (což dodavatel potvrdil samostatným pokladním dokladem). Dále se v této formulářové objednávce (zpracované programem TEAS Zlín) uvádí: Platba předem kauce se započítává na celkovou cenu vozidla. Celkovou kupní cenu vozidla zaplatí objednatel při převzetí vozidla v hotovosti nebo převodem na účet dodavatele před převzetím vozidla. Bez úhrady kupní ceny nebude vozidlo vydáno. Vozidlo se stává vlastnictvím objednatele až úhradou celé kupní ceny, vyjma případů úvěrových nebo leasingových smluv. Objednatel může od smlouvy (objednávky) odstoupit před dodáním vozu jen v případě, že uhradí odstupné ve výši uhrazené složené kauce na celkovou cenu vozidla. V případě odstoupení od smlouvy (objednávky) objednatelem se tato kauce započítává na odstupné. K převzetí vozidla v místě provozovny bude objednatel předem vyzván dodavatelem prostřednictvím e-mailu, SMS nebo poštou na jím uvedené údaje v kupní smlouvě (objednávce). Dodavatel má právo od smlouvy (objednávky) odstoupit v případě, pokud objednatel nepřevezme vozidlo ve lhůtě 14 dnů od odeslání výzvy k převzetí. V takovém případě se stává složená kauce na kupní cenu sjednanou smluvní pokutou ve prospěch dodavatele uplynutím posledního dne od výzvy k převzetí .

Námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje právní názor odvolacího soudu, že ujednání o možnosti jejího právního předchůdce od smlouvy odstoupit před dodáním vozu je ujednáním o odstupném (§ 487 obč. zák.), a naopak má za to, že se jednalo o smluvní pokutu , přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. taktéž nezakládají. Je tomu tak proto, že toto vedlejší ujednání ve smlouvě odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, a že pro smluvní pokutu je typické, že ji lze sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, tj. povinnosti, která vznikla z dvou či vícestranného právního úkonu - smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1529/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009, a ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2648/2016). Dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, v němž bylo vysloveno, že má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě také jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, tedy při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty.

Podle ustanovení § 497 obč. zák. každý z účastníků si může vymínit odstoupení od smlouvy a sjednat pro ten případ odstupné. Kdo smlouvu splní alespoň zčásti nebo přijme třeba jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, ani poskytne-li odstupné.

V tomto ustanovení je upravena tzv. smluvní výhrada odstoupení od smlouvy, tj. možnost jednostranného rozvázání závazkového právního vztahu ze smlouvy. Umožňuje zrušit smlouvu, která se stala nevýhodnou. Na rozdíl od smluvní pokuty, která je prostředkem k zajištění pohledávky, odstoupením od smlouvy závazkový právní vztah obou stran zaniká a vzniká nový závazkový právní vztah, a to poskytnout odstupné.

Pokud tedy odvolací soud posoudil zmíněné ujednání jako smluvní výhradu odstoupení od smlouvy, je tento jeho právní názor správný; s dalšími jeho závěry se však ztotožnit nelze, neboť jsou v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu.

S ohledem na postavení účastníků smlouvy o prodeji automobilu na objednávku tato podléhá režimu ustanovení § 51a a násl. obč. zák. (srov. § 52 obč. zák.). Ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. zakazuje odchýlit se ve spotřebitelských smlouvách od zákona v neprospěch spotřebitele a dále stanoví, že spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení; tím toto ustanovení zakotvuje tzv. jednostrannou kogentnost jinak dispozitivních právních norem. Pokud odvolací soud při právním posouzení dané věci vycházel z ustanovení § 497 obč. zák., je k tomu třeba dále uvést, že věta druhá tohoto ustanovení výslovně zakazuje odstoupit od smlouvy s poskytnutím odstupného smluvní straně, která již alespoň zčásti smlouvu splnila nebo částečné plnění přijala. Toto ustanovení má kogentní povahu, jelikož obsahuje jednoznačně definovaný zákaz, a proto se od něj nelze dohodou stran odchýlit (srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009, uveřejněném pod číslem 73/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci není sporu o tom, že právní předchůdce žalobkyně svůj závazek ze smlouvy již částečně splnil, když žalované zaplatil částku 100.000,- Kč, která se podle ujednání ve smlouvě započítává na celkovou cenu vozidla. Účinné odstoupení od smlouvy právním předchůdcem žalobkyně, resp. samotné žalobkyně, za současného poskytnutí odstupného tak nepřipadalo v úvahu (srov. rovněž závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009, uveřejněném pod číslem 73/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z kogentnosti ustanovení § 497 věty druhé obč. zák., od nějž se nelze odchýlit, v souvislosti s ustanoveními § 51a odst. 1 a § 55 odst. 1 obč. zák., je pak třeba dovodit, že ujednání o odstupném obsažené ve smlouvě ze dne 23. 9. 2013 je neplatné pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 1 obč. zák. (§ 39 obč. zák.), neboť zakazuje-li ustanovení § 497 věta druhá obč. zák. se od něj dohodou stran odchýlit, a kupní smlouva přesto obsahuje ujednání, že v případě odstoupení od smlouvy (objednávky) objednatelem se jím již zaplacená kauce (v daném případě objednatel složil částku 100.000,- Kč) započítává na odstupné, pak takovéto ujednání - za situace, kdy účinné odstoupení od smlouvy právním předchůdcem žalobkyně ani samotnou žalobkyní za současného poskytnutí odstupného nepřipadalo v úvahu - zhoršilo postavení objednatele, navíc je-li obsaženo ve formulářové smlouvě předem připravené prodávajícím, jejíž obsah mohl objednatel jen stěží ovlivnit.

Pro úplnost dovolací soud dodává (částečně již nad rámec námitek v dovolání), že dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem soudů obou stupňů, že žalobkyně od smlouvy ze dne 23. 9. 2013 dopisem ze dne 27. 1. 2014 adresovaným žalované odstoupila, neboť takovýto jednostranný právní úkon, a to ani za použití výkladového pravidla uvedeného v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., z tohoto dopisu dovodit nelze. Žalobkyně v tomto dopise uvedla: Vážení, jak jsem Vás již informovala telefonicky, můj otec R. Š., který s Vámi uzavřel dne 23. 9. 2013 objednávku č. PKO 1310189 na dodávku vozidla Picanto, dále v objednávce specifikované za celkovou částku Kč 252.980,- dne 18. 1. 2014 zemřel. Jelikož se ve značné části jedná o osobní závazek mého otce, převzetí vozidla a doplacení kupní ceny, sděluji Vám, že jako jediná dědička nemám o dodání vozu zájem. Současně Vás žádám, abyste zálohu, kterou Vám můj otec složil dne 25. 9. 2013 v částce Kč 100.000,- poukázali na můj účet č. ( ). V případě potřeby Vám zašlu jakékoli doklady týkající se úmrtí a dědického řízení. ( ). Je možné poukázat i na to, že ani v žalobě žalobkyně netvrdila, že by od smlouvy jednostranným právním úkonem odstoupila.

Dovozoval-li tedy odvolací soud právo žalované na to, aby si ponechala tzv. kauci (zálohu) na kupní cenu vozidla podle označené smlouvy ve výši 100.000,- Kč, kterou jí právní předchůdce žalobkyně zaplatil, z ujednání o možnosti objednatele od smlouvy odstoupit před dodáním vozidla, a ztotožnil-li se proto se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák., je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. věta první o. s. ř.), byť argumenty žalobkyně v dovolání jsou nepřehledné a částečně rozporné.

Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu