28 Cdo 986/2012
Datum rozhodnutí: 12.06.2013
Dotčené předpisy: § 36a odst. 4 předpisu č. 367/1990Sb., § 457 obč. zák.




28 Cdo 986/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Jaroslava Kubeši , místem podnikání Valašské Meziříčí, Zašovská 734, IČ: 14588137, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované obci Prštice , se sídlem v Pršticích, Hlavní 1, IČ: 00282405, zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem v Brně, Martina Kříže 8, o zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 20 C 160/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 47 Co 330/2009-186, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 47 Co 330/2009-186, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 11. 2008, č. j. 20 C 160/2006-146, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 11. 2008, č. j. 20 C 160/2006-146, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím (uhrazené nájemné) z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku odstoupení od dne 1. 4. 2000 uzavřené smlouvy o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod. Od předmětné smlouvy žalobce odstoupil pro porušení povinností ze strany žalované dopisem ze dne 27. 12. 2004, doručeným žalované dne 3. 1. 2005. Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť dovodil, že žalobce od smlouvy neodstoupil v souladu s platnou obchodněprávní úpravou (viz § 345, § 346 obch. zák.) a nemá právo na vrácení plnění poskytnutého žalované. První instance dále uvedla, že smlouva mezi účastníky zanikla uplynutím doby 5 let, na kterou byla v roce 2000 sjednána. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, byl však povinen přezkoumat námitku žalobce o absolutní neplatnosti dotčené smlouvy. Shledal, že vzhledem k datu smluvního ujednání (1. 4. 2000) je třeba na daný právní vztah aplikovat právní úpravu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, podle jehož ustanovení § 36a odst. 4 byla obec povinna zveřejnit záměr převést a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k němu mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Na rozdíl od § 39 odst. 1 nyní účinného zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, však nebylo nesplnění této podmínky sankcionováno absolutní neplatností právního úkonu. Odvolací instance proto uzavřela, že smlouva ze dne 1. 4. 2000 byla uzavřena platně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž mu vytkl nesprávnost jeho právního posouzení v otázce (ne)platnosti smlouvy o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod ze dne 1. 4. 2000. Namítal, že předmětná smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. od prvopočátku neplatná pro nedodržení zákonného postupu uvedeného v § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Žalovaná je tak podle názoru žalobce povinna vrátit to, co podle neplatného právního úkonu obdržela. Nezákonnost žalobce spatřoval i v postupu obecního zastupitelstva při schvalování ukončení smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno dne 16. 8. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce opíral přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje pro nesoulad jeho závěru o platnosti smlouvy o pronájmu a provozování vodohospodářského zařízení s platnou interpretací právní úpravy.
Dovolání je též důvodné.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, aplikoval-li na daný smluvní vztah zákon č. 367/1990 Sb., o obcích. Tento právní předpis byl účinný do 11. 11. 2000, tedy i v době, kdy byla mezi účastníky sjednána smlouva o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod (1. 4. 2000). Neobstojí však jeho právní závěr, kterým posoudil dotčenou smlouvu jako platný právní úkon i přes nedostatek předchozího zveřejnění záměru obce k pronájmu nemovitého majetku.
Podle § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky.
Právní otázka důsledků nedostatku publikace záměru obce k pronájmu nemovitého majetku za účinnosti zákona č. 367/1990 Sb. byla již v judikatuře vyřešena. Byla-li uzavřena smlouva o převodu nemovitého majetku obce bez předchozího zveřejnění tohoto záměru podle ustanovení § 36a odst. 4 citovaného předpisu, je tento právní úkon podle § 39 obč. zák. neplatný pro obcházení zákona . Totéž platí i v případě pronájmu nemovitého majetku obce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3259/2010).
Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou na rozdíl od úkonů zákonu odporujících právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu. Takovým, podle § 39 obč. zák. neplatným, úkonem je i smlouva o převodu či pronájmu nemovitého majetku obce, byla-li uzavřena bez předchozího zveřejnění záměru obce vyžadovaného ustanovením § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., jež výslovný zákaz takového převodu či pronájmu neobsahuje (z rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 121/1999).
K absolutní neplatnosti právního úkonu se přihlíží z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod nebyla dne 1. 4. 2000 platně uzavřena , je nutno vycházet z § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. U neplatnosti absolutní je plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy bezdůvodným obohacením již od samého počátku (ex tunc) .
Nutno ovšem dodat, že na základě smlouvy o pronájmu obdržela plnění nejen žalovaná, ale také žalobce, jemuž bylo poskytnuto oprávnění k užívání a provozování vodohospodářského zařízení. Nechť se tedy nižší instance dále zabývají tím, jaká částka žalobou uplatněného nájemného může být žalobci oprávněně navrácena.
Výše bezdůvodného obohacení na straně žalované bude v posuzované věci představována rozdílem mezi cenou nájmu obvyklou a cenou nájmu sjednanou. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc užíval . Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované platby nájemného, nájemce není schopen obohacení získané užíváním věci vrátit. Je proto povinen poskytnout za ně peněžitou náhradu. Peněžitá náhrada musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Pokud její výše není stanovena právním předpisem, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 84/99).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro nižší instance závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu

.