28 Cdo 985/2016
Datum rozhodnutí: 24.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 4 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 1 odst. 1 předpisu č. 143/1947Sb., § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 985/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. P. , P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, za účasti 1) VUES Brno s. r. o. , se sídlem v Brně, Mostecká 992/26, IČ 243 08 480, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v dovolacím řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 53/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 15 Co 119/2015-325, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 15 Co 119/2015-325, v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl.) potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 53 C 53/2011-274, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (po změně žaloby soudem prvního stupně připuštěné usnesením ze dne 6. 12. 2012, č. j. 53 C 53/2011-184) domáhala určení, že je vlastnicí pozemku (PK) st. č. 351 s domem o výměře 1081 m 2 , pozemku (PK) parc. č. 546/2 - zahrada o výměře 99 m 2 , vše v kat. území Z., které nyní tvoří dle KN pozemek parc. č. 611/1 - zastavěná plocha a nádvoří s domem a část pozemků parc. č. 613/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace, pozemku parc. č. 619 - zastavěná plocha a nádvoří s domem a pozemku parc. č. 613/3 - zastavěná plocha a nádvoří, to vše v kat. území H., obec B., a že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno ze dne 16. 2. 2010, č. j. 1264/94/1-RN [kterým bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), rozhodnuto tak, že žalobkyně, jež uplatnila restituční nárok podle § 4 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, není vlastnicí označených nemovitostí, a nemá nárok na náhradu podle ustanovení § 11a ani podle ustanovení § 16 zákona o půdě], a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žaloba podle části páté občanského soudního řádu není důvodná. Poukázal na to, že účelem zákona o půdě je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. V souzené věci je však nesporné, že majetek, který je předmětem řízení, přešel z vlastnictví právního předchůdce žalobkyně dr. A. S. podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou (dále jen zákon č. 143/1947 Sb. ), dnem 13. 8. 1947, kdy nabyl účinnosti, a stalo se tak tedy před rozhodným obdobím. Odvolací soud nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že v době, kdy probíhalo a nebylo skončeno správní řízení podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nebylo možné aplikovat zákon č. 143/1947 Sb., neboť přechod vlastnictví podle tohoto zákona probíhal na základě jiných podmínek. Podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. docházelo k rozhodnutí státních orgánů o konfiskaci konkrétních nemovitostí, naproti tomu zákon č. 143/1947 Sb. se vztahoval na majetek zapsaný knihovně na J. A. knížete ze S., J. knížete ze S. a dr. A. S., přičemž výčet tohoto veškerého majetku byl specifikován v § 1 odst. 2 tohoto zákona. V té době neplatil princip intabulace bezvýjimečně, neboť intabulace byla nutná jen k převodu vlastnictví nemovitých věcí (§ 431 Obecného zákoníku občanského z roku 1811), na přechod vlastnictví podle zákona č. 143/1947 Sb. se však nevztahovala, přičemž případný zápis vlastnického práva státu měl pouze deklaratorní charakter. V dané věci tedy ani žalobkyní tvrzená skutečnost, že následně bylo vydáno usnesení knihovního soudu o povolení vkladu a že byl proveden zápis o vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy ve prospěch země České dne 8. 8. 1948 podle zákona č. 143/1947 Sb., na posouzení věci nic nemění. Konstitutivní charakter zápisu do pozemkových knih nelze podle odvolacího soudu vyložit ani s ohledem na znění ustanovení § 4 tohoto zákona, neboť v něm byly vymezeny jen subjekty, které byly oprávněny provádět vklad vlastnického práva ve prospěch země České, a kdo byl oprávněn žádost na vklad vlastnického práva podat. Dále odvolací soud poukázal na to, že návrh žalobkyně na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb. byl opakovaně usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 267/07 a sp. zn. III. ÚS 783/14 odmítnut.
První účastník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě je státní občan České republiky (do 31. 12. 1992 státní občan České a Slovenské Federativní Republiky), jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky (do 31. 12. 1992 státními občany České a Slovenské Federativní Republiky) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti [odst. 2 písm. c) tohoto ustanovení].
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. vlastnictví majetku rodu S., větve t. zv. primogenitury na H. n. V., pokud se tento nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odstavci 2 ze zákona na zemi Českou. Majetkem podle odstavce 1 rozumí se nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský, zapsaný knihovně na J. A. knížete ze S., J. knížete ze S. a dr. A. S., v to počínaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky, dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál (§ 1 odst. 2 tohoto zákona).
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, zamítl návrh A. P. na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty vyjádřené slovy od 25. února 1948 . Dospěl k závěru, že je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Stanovení tzv. rozhodného období , konkrétně jeho počátku k datu 25. 2. 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou v zásadě již nelze jít, bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky, či ještě dále.
Nálezem ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, Ústavní soud odmítl návrh A. P. na zrušení, respektive prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb. S poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 2491/08, v něm vyložil, že na stěžovatelku dopadají úvahy, které vyslovil ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Ústava ČR ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 dále Ústavní soud neshledal neústavnost zákona č. 143/1947 Sb. a ani dopadu tohoto zákona na přechod majetku hlubocké větve rodu S. na stát ve srovnání s právní úpravou způsobu přechodu nemovitostí na stát.
Judikatura soudů dále dovodila, že podle zákona č. 143/1947 Sb. se jednalo o přechod a nikoliv o převod vlastnického práva na stát, který by předpokládal shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace podle ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem třeba toliko u převodu nemovitostí, ve vymezených případech však bylo možno nabýt vlastnického práva k nemovitostem i bez knihovního zápisu. K přechodu vlastnického práva na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. došlo ex lege jeho účinností, tedy dnem 13. 8. 1947, tj. ještě před rozhodným obdobím podle zákona o půdě, a nikoliv až knihovním zápisem (intabulací) . Knihovní zápis měl v těchto případech toliko deklaratorní a nikoliv konstitutivní význam [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1145/2003 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 538/03), ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 884/2006, ze dne 19. 5. 2010, 28 Cdo 5239/2009, vydané v řízení podle části páté občanského soudního řádu, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 129/94, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 289/97, ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 122/02, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 739/09].
Pakliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v dané věci dovodil, že k přechodu předmětného majetku právního předchůdce žalobkyně na stát došlo dnem 13. 8. 1947 na základě zákona č. 143/1947 Sb. a že je tedy vyloučeno, aby na tento přechod byl použit zákon o půdě, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s citovanou judikaturou Ústavního soudu. Výtky dovolatelky, že soudy obou stupňů vycházely jen ze zákona č. 143/1947 Sb. a z předchozí judikatury v jejích ostatních věcech a že chybně posoudily a) majetkoprávní situaci daného majetku od května 1945 do vydání zákona č. 143/1947 Sb., tj. majetkoprávní roli institutu národní správy a vyhlášené konfiskace v procesu vyvlastňování majetku hlubocké větve S., a b) zákon č. 143/1947 Sb. jako právní normu a možnosti jeho ex lege účinnosti , tudíž nemají pro právní posouzení věci žádný význam a na věci nemohou nic změnit, když k přechodu předmětného majetku došlo před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4841/2014). K otázce vztahu dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a zákona č. 143/1947 Sb. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4841/2014).
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2016 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu