28 Cdo 983/2006
Datum rozhodnutí: 20.02.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 983/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 60/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005, č. j. 18 Co 119/2005-41, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2004, č. j. 60 C 60/2004-20, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p.č. 918 orná půda o výměře 107.404 m2 a pozemku p.č. 921 orná půda o výměře 113.470 m2, vše zapsáno na LV 10002 pro katastrální území S., vedených u Katastrálního úřadu pro h. m. P. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s právními závěry, ke kterým tento soud dospěl. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví České republiky ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. k 24. 5. 1991. V řízení však nebylo prokázáno, že by ke dni 23. 11. 1990 příslušelo k daným pozemkům právo hospodaření Národnímu výboru h. m. P. a stejně tak nebylo prokázáno, že by s těmito pozemky ke dni 24. 5. 1991 žalobce či městská část hospodařili. Odvolací soud tedy shledal, že předmětné pozemkové parcely na žalobce zákonem č. 172/1991 Sb. nepřešly, neboť žalobce zejména nesplnil podmínku obsaženou v jeho § 1, spočívající ve faktickém hospodaření s předmětnými nemovitostmi. Takové hospodaření je podle odvolacího soudu nutné chápat tak, že obec realizovala práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a mohla nakládat s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nešlo tedy pouze o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (např. pronájem věci).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci spočívalo podle dovolatele v závěru odvolacího soudu, že nebylo prokázáno k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření Národního výboru h. m. P. k předmětným pozemkům a dále nebylo prokázáno faktické hospodaření s těmito pozemky dovolatelem či městskou částí ke dni 24. 5. 1991. Dovolatel uvedl v dovolání výčet právních norem, které upravovaly správu předmětných pozemků až do roku 1990, a z nich dospěl k závěru, že předmětné pozemky nemohl mít v konečném důsledku ve správě nikdo jiný než h. m. P. Připustil však, že nemá k dispozici žádnou listinu, v níž by bylo výslovně uvedeno, že právo hospodaření k uvedenému datu svědčilo Národnímu výboru h. m. P. Dále dovolatel nesouhlasil s výkladem pojmu hospodaření odvolacím soudem. Uvedl, že k průkazu splnění podmínek § 1 citovaného zákona musí postačit dokázaná skutečnost, že se ohledně hospodaření s určitým majetkem v době mezi daty 23. 11. 1990 a 24. 5. 1991 nic nezměnilo; dovolatel se domnívá, že i tato podmínka, nutná k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na dovolatele, byla splněna. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Plně se ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolání není přípustné.


Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.








Zásadní námitka dovolatele proti právnímu posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínku hospodaření s věcmi, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly po uvedeném dni na obce (§ 1 odst. 1, 2 zákona č. 172/1991 Sb.). Výkladem pojmu hospodaření , jako jednou z podmínek přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí, se Nejvyšší soud již dříve zabýval v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2112/2001, 29 Cdo 962/99; v nich dovodil, že naplnění pojmu hospodaření předpokládá, aby příslušná organizace pro to měla příslušný titul a aby s věcmi fakticky hospodařila. Přitom se nejedná jen o hospodaření spočívající v užívání věci, ale též zahrnující držbu věci a nakládání s ní (v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření). Na tento výklad také odkazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.


Nejvyšší soud nejen že sleduje i v současnosti tento judikatorní směr výkladu (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 99/2003, 28 Cdo 1767/2005), ale ústavní konformita jeho interpretace byla již dříve stvrzena závěry Ústavního soudu, jak vyplývají zejména z nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 131).


Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že pro splnění podmínky hospodaření s předmětnými pozemky postačí, že v období od 23. 11. 1990 do 24. 5. 1991 se ve vztahu k těmto pozemkům nic nezměnilo. Právě podmínka faktického hospodaření s předmětnými pozemky je jedním z předpokladů pro přechod vlastnictví na obec, a jak správně uvedl odvolací soud, cílem zákona č. 172/1991 Sb. bylo, aby do vlastnictví obce přešel takový majetek státu, který obec pro svou činnost potřebuje a efektivně jej využije. Jinými slovy, ne všechen majetek, který byl ve vlastnictví České republiky a k němuž příslušelo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření národním výborům, přešel ze zákona do vlastnictví obcí; pouze ten, se kterým obec fakticky hospodařila. V nyní posuzované věci však takový způsob hospodaření nebyl prokázán.


Další dovolatelem nastolená právní otázka spočívala v posouzení, zda ke dni 23. 11. 1990 příslušelo Národnímu výboru h. m. P. (ex lege) právo hospodaření k předmětným pozemkům. Pojem hospodaření jako takový byl obsažen ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a sice v její druhé části, která upravuje právo hospodaření. V § 6 citované vyhlášky byly upraveny základní povinnosti organizací při hospodaření s národním majetkem. Tyto povinnosti zahrnovaly mimo jiné povinnost národní majetek zjistit, sepsat, ocenit a vést v předepsané evidenci podle zvláštních předpisů (zvláštními předpisy jsou zde především předpisy účetní), pečovat o údržbu národního majetku a provádět jeho opravy, pečovat o využívání národního majetku k plnění úkolů organizace a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly, a národní majetek chránit. Pokud dovolatel nepředložil žádný důkaz, kterým by prokázal realizaci uvedených činností Národním výborem h. m. P. k předmětným pozemkům, nelze najisto tvrdit s pouhým odkazem na vyhlášky ministerstva zemědělství č. 530/1950 Ú. l. a č. 158/1959 Ú. l. že by ke dni 23. 11. 1990 příslušelo zmíněnému Národnímu výboru právo hospodaření. V průběhu dokazování před soudy nižších instancí bylo navíc zjištěno, že k pozemkům bylo ještě před daty rozhodnými v této věci zapsáno právo vlastnické pro Československý stát Národní pozemkový fond při Ministerstvu zemědělství.


Dovolací soud také ve vztahu k dovolacím námitkám připomíná, že je soudem právního přezkumu, nikoli soudem skutkovým resp. nalézacím, a proto je vázán tím skutkovým základem, jenž byl zjištěn nižšími instancemi, a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů, zejména k § 243a o. s. ř.).


Odvolací soud tedy při svém právním posouzení nepochybil a posoudil určující právní otázku v souladu s hmotným právem. Jelikož nastolené právní otázky nevykazují judikatorní přesah či kontradikci (viz rozhodnutí citovaná výše), nebylo možné dovodit, že by byla přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku naplněna (jiná alternativa přípustnosti nepřicházela v úvahu).





Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. žalobcovo dovolání odmítl.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a protistraně v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 20. února 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu