28 Cdo 975/2013
Datum rozhodnutí: 03.08.2015
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 454 obč. zák., § 15 odst. 4 předpisu č. 85/1996Sb., § 56a předpisu č. 85/1996Sb., § 263 předpisu č. 182/2006Sb., § 118a o. s. ř.




28 Cdo 975/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně AS ZIZLAVSKY v.o.s., IČ 284 90 738, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, jako insolvenční správkyně dlužníka: Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci, IČ 282 41 096, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalovanému J. S. , R., zastoupenému JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně MAPE DEVELOPMENT a.s. , IČ 272 51 381, se sídlem v Praze 6, Papírenská 63/4, zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 210/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. srpna 2012, č. j. 19 Co 1436/2012-475, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 34.606,- Kč k rukám advokáta Mgr. Adama Sigmunda do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejší účastnicí na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 C 210/2010-349, uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobkyně částku 5.000.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. až IV.). Soud měl za prokázané, že dne 18. 3. 2009 byla na účet advokátní úschovy ve smyslu § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o advokacii ), vedený na jméno dlužníka složena částka 5.000.000,- Kč společností MAPE DEVELOPMENT a.s. Téhož dne byla k pokynu Mgr. S., zaměstnance dlužníka, který je v souvislosti s tímto jednáním trestně stíhán, poukázána daná suma na účet žalovaného. Žalovaný podle soudu nedoložil existenci právního důvodu, na základě něhož by toto plnění v jeho prospěch mělo proběhnout, je tedy nutno uzavřít, že se mu dostalo bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Jelikož převodem peněžních prostředků z účtu dlužníka došlo k zániku jeho pohledávky na výplatu předmětné částky vůči bance, je žalobkyně oprávněna domáhat se vydání tohoto plnění do jeho konkursní podstaty. Žalovaný prosazoval, že mu byla sporná částka vyplacena coby úplata za budoucí převod akcií na základě smlouvy uzavřené se společností BARELLO GROUP LIMITED, jež měla mít vůči dlužníkovi pohledávku na vydání částky 10.000.000,- Kč z advokátní úschovy. Soud však neshledal obsah listin, jež žalovaný předložil k prokázání této skutkové verze, věrohodným, a navíc zdůraznil, že z nich vyplývala toliko pohledávka společnosti BARELLO GROUP LIMITED vůči JUDr. J. V. (fyzické osobě), nikoli vůči dlužníkovi. Žalovaný přitom neoznačil důkazy, jež by přesvědčivě dokládaly, že na Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., lze nahlížet jako na právního nástupce JUDr. Jana Veverky. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 8. 2012, č. j. 19 Co 1436/2012-475, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalovaného, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve souhlasně zrekapituloval skutková zjištění okresního soudu, přičemž zdůraznil, že účet, z něhož žalovaný obdržel spornou částku, plnil funkci účtu advokátní úschovy výlučně pro společnost MAPE DEVELOPMENT a.s. a předmětná transakce byla provedena bez pokynu složitele. Následně krajský soud uvedl, že se žalovanému nepodařilo prokázat právní důvod pro plnění uskutečněné na jeho účet, jelikož tvrdil pouze existenci pohledávky společnosti BARELLO GROUP LIMITED za JUDr. J. V., nikoli však za dlužníkem. Žalovaný byl přitom odvolacím soudem vyzván, aby doplnil důkazy, jež by nasvědčovaly tomu, že Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., byla právním nástupcem advokáta JUDr. Veverky, který od 1. 2. 2008 vykonával advokacii coby její společník, žalovaný nicméně důkazní břemeno ohledně této skutečnosti neunesl. Ze zákona o advokacii automatickou sukcesi nastávající za obdobných okolností dovodit nelze a uzavření dohody o převzetí dluhu JUDr. Veverky jmenovanou advokátní kanceláří žalovaný rovněž nedoložil. Podle odvolacího soudu bylo z provedených důkazů (včetně potvrzení o úhradě vystaveného Mgr. S., na něž upozorňoval žalovaný) zcela zřejmé, že Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., při poukázání částky 5.000.000,- Kč na účet žalovaného neměla vůli splnit závazek JUDr. Veverky, nemohlo se tudíž jednat ani o plnění za jiného dle § 454 obč. zák. Legitimace žalobkyně k uplatnění pohledávky na vydání tohoto plnění vůči žalovanému byla dána tím, že převodem peněžních prostředků na účet žalovaného zanikla pohledávka, již měl dlužník jako majitel úschovního účtu proti bance bez ohledu na to, komu finance na účtu složené náležely. Bylo proto korektní uzavřít, že se žalovanému dostalo na úkor dlužníka majetkového prospěchu bez právního důvodu, který je nyní povinen vydat k rukám žalobkyně.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, jež označil za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), poněvadž jím brojí proti rozhodnutí spočívajícímu na otázkách dovolacím soudem doposud neřešených.
První taková otázka se týká právní povahy účtů advokátní úschovy, jejichž smyslem je, aby na nich uložené peněžní prostředky zůstaly aktivem složitele a byly odděleny od majetku advokáta. Je pak nutno se ptát, zda v případě plnění z úschovních účtů plní advokát ze svého , či z majetku klienta. Žalovaný uvádí, že je mu známa ustálená judikatura, podle níž jsou prostředky na běžném účtu v majetku peněžního ústavu, a nikoli majitele účtu, jenž disponuje pouze pohledávkou na vyplacení složené částky. Domnívá se však, že úschovní účty vykazují oproti běžným účtům značné odlišnosti, jež se v řešené věci odrážely mimo jiné i v obsahu smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a bankou, u níž byl veden účet, ze kterého byla uskutečněna výplata sporné částky ve prospěch žalovaného. V této smlouvě se totiž uvádí, že peníze složené na úschovních účtech nejsou v majetku advokátní kanceláře, čemuž lze rozumět, jelikož úprava advokátní úschovy dle § 56a zákona o advokacii má zajišťovat právě ochranu před zahrnutím svěřených prostředků do majetku advokáta (kupříkladu při exekuci proti němu vedené). Z tohoto důvodu stavovské předpisy advokátní komory uvádějí, že prostředky klienta složené do úschovy musí být vedeny na zvláštním účtu, aby byly jednoznačně odděleny od aktiv advokáta.
Vyhověl-li soud projednávané žalobě, musel dovodit, že aktivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení byla advokátní kancelář, která měla pohledávku vůči bance. Takový závěr je ale nesprávný, neboť nelze zužovat majetkové právo klienta na pohledávku za advokátem, který má samostatnou pohledávku za peněžním ústavem, naopak je nutno zachovat povahu prostředků v úschově jako majetku klienta. Dovolatel nabízí argument analogií s právní úpravou notářské úschovy, pro niž je zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stanoveno, že do doby vydání peněz z notářské úschovy příjemci náleží daný obnos složiteli. Judikatura přitom připouští odlišení práva nakládat s prostředky na účtu od vlastnictví k nim, a to v případě společného jmění manželů, takže ze skutečnosti, že je s prostředky na úschovním účtu oprávněn disponovat pouze advokát, nelze dovozovat nic o tom, kdo je jejich vlastníkem. Podle dovolatele by aplikace závěrů dovolacího soudu o povaze běžných účtů na účty úschovní vedla v každodenní praxi k absurdním dopadům, neboť by z ní plynulo, že vyplácí-li advokát prostředky z úschovy osobě odlišné od složitele (např. jako platbu kupní ceny), dává vzniknout nežádoucímu vztahu z bezdůvodného obohacení plněním za jiného, přestože mínil pouze předat prostředky složitele, které měl dočasně ve své správě.
Z nastíněných úvah plyne, že Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., v jejíž majetkové sféře nedošlo k žádnému úbytku, nemohla být aktivně věcně legitimována ke vznesení požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, pakliže se jej dostalo žalovanému výplatou prostředků z úschovního účtu vedeného pro společnost MAPE DEVELOPMENT a.s. Dovolatel shledává popsanou situaci podobnou okolnostem kauzy, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ze kterého se podává, že domáhat se vyloučení peněz v notářské úschově sepsaných do konkursní podstaty z tohoto soupisu přísluší toliko složiteli, nikoli notáři. Společnost MAPE DEVELOPMENT a.s., která utrpěla majetkovou újmu, by se mohla po žalovaném dožadovat vydání bezdůvodného obohacení a posléze eventuálně náhrady škody po advokátní kanceláři.
Další dosud neřešenou otázku představuje vliv vstupu samostatně praktikujícího advokáta do společnosti s ručením omezeným za účelem výkonu advokacie na plnění jeho dříve převzatých závazků. Dovolatel zdůrazňuje, že žalovanou částku přijal v dobré víře jako úplatu za akcie, jež převedl na společnost BARELLO GROUP LIMITED, neboť spatřoval jednoznačnou souvislost mezi pohledávkou této společnosti vůči JUDr. Veverkovi z titulu advokátní úschovy a výplatou žalované částky z úschovního účtu advokátní kanceláře, jejímž zakladatelem byl právě JUDr. Veverka. Ten ostatně sám viděl mezi svým předchozím samostatným výkonem advokacie a následnou činností Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., kontinuitu, pročež pokračoval v plnění závazků, jež původně osobně převzal, prostřednictvím nově založené společnosti s ručením omezeným. Je třeba pokládat za nemravné, že se žalobkyně dovolává popsané mezery mezi právní subjektivitou JUDr. Veverky a dlužníka k tomu, aby popřela důvodnost vyplacení částky 5.000.000,- Kč žalovanému. Aprobace takového postupu a neposkytnutí ochrany dobré víře žalovaného by mohly mít závažné negativní následky ohledně jistoty v soukromoprávních vztazích.
Dovolatel následně uvažuje o existenci dvou alternativ právního osudu závazků JUDr. Veverky k vyplacení prostředků z advokátní úschovy. První možný výklad vychází z toho, že s ohledem na vstup zmiňovaného advokáta do společnosti s ručením omezeným bylo nezbytné, aby své závazky z úkonů advokátní služby (mezi něž patří i provádění správy a úschovy peněžních prostředků) plnil prostřednictvím této společnosti, jelikož podle § 15 odst. 8 zákona o advokacii nemohl již nadále vykonávat advokacii samostatně. Zákon o advokacii konstruuje zvláštní pojetí kapitálové společnosti, v níž advokátní činnost vykonávají její společníci na účet dané společnosti. Není proto vyžadováno, aby samostatně praktikující advokát převáděl svá práva a závazky vzniklé při výkonu advokacie na nově založenou společnost, neboť po vstupu do společnosti může advokát vyvíjet advokátní činnost výlučně na její účet, byť dovolatel netvrdí, že by mělo docházet k jakémusi automatickému právnímu nástupnictví advokátní kanceláře vůči závazkům advokáta vykonávajícího původně advokacii samostatně.
Pokud by přesto závazek JUDr. Veverky k vyplacení obsahu advokátní úschovy vedené pro společnost BARELLO GROUP LIMITED nebyl rovnou splněn převodem z účtu dlužníka, pak se (podle druhé dovolatelem nastíněné argumentační alternativy) jednalo ze strany advokátní kanceláře o záměrné a dobrovolné plnění za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., v důsledku něhož zanikl závazek JUDr. Veverky. Pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení takto nabytého by pak byl právě JUDr. Veverka, v jehož majetkové sféře došlo ke snížení pasiv, nikoli žalovaný jako ten, komu bylo plněno.
Dovolatel dále poukazuje na otázky spjaté se skutečností, že v řízení na straně žalující vystupovali insolvenční správci. V první řadě má za to, že společnost AS ZIZLAVSKY v.o.s. (dříve einsolvence v.o.s.) nebyla nikdy řádně ustanovena insolvenční správkyní Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., jelikož insolvenční soud na základě rozhodnutí schůze věřitelů vyhlásil usnesení, podle něhož se insolvenčním správcem dlužníka ustanovuje JUDr. Michal Žižlavský, z písemného vyhotovení usnesení však vyplývá, že správkyní je ustanovena korporace, jíž je JUDr. Žižlavský společníkem. Žalovaný je přesvědčen, že soud nebyl oprávněn jakkoli modifikovat usnesení schůze věřitelů, mohl je pouze potvrdit, nebo nepotvrdit, za současné situace se ovšem domnívá, že jediným platně ustanoveným insolvenčním správcem dlužníka je JUDr. Žižlavský, nikoli žalobkyně.
Žalovaný rovněž vyzdvihuje, že JUDr. Sylva Rychtalíková bývalá insolvenční správkyně Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., okresnímu soudu v řešené věci doručila přípis, v němž uvedla, že hodlá pokračovat v předmětném řízení, které bylo podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přerušeno. Takové podání nelze pokládat za skutečné vyjádření vůle pokračovat v řízení, neboť hodlá-li někdo něco učinit, není ještě zřejmé, že tak opravdu učiní, přerušení řízení proto dle dovolatele trvá do dnešního dne. Pokračovaly-li soudy v řízení, aniž by k tomu byl podán řádný návrh, jde o procesní pochybení, k němuž je nutno přihlédnout z úřední povinnosti. Konečně dovolatel upozorňuje, že pohledávka, která je předmětem tohoto sporu, byla do majetkové podstaty dlužníka sepsána až dne 1. 2. 2011. Teprve od tohoto dne byla tedy insolvenční správkyně oprávněna s danou pohledávkou disponovat a činit jakékoli úkony k jejímu vymáhání, včetně podání žaloby, potažmo navazujících procesních úkonů.
Dovolatel kromě již uvedeného vytýká soudu prvního stupně, že mu udělil jakési souhrnné, svou povahou zcela formální a zavádějící poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti předložit důkazy k prokázání existence pohledávky společnosti BARELLO GROUP LIMITED, respektive svého oprávnění přijmout částku 5.000.000,- Kč od dlužníka. Žalovaný všechny potřebné listiny předložil a prokázal, že měl pohledávku v řečené výši za společností BARELLO GROUP LIMITED, nemohl však rozumně prokázat, jaké byly konkrétní smluvní vztahy mezi touto společností, Advokátní kanceláří Veverka & Partneři, s.r.o., a společností MAPE DEVELOPMENT a.s. Taková důkazní povinnost by byla z hlediska žalovaného nesplnitelnou, neboť nemohl být nucen, aby prokazoval obsah smluv mezi třetími subjekty. Výzva k předložení listinných důkazů o existenci právního důvodu k plnění sporné částky pak byla podle dovolatele jednak neurčitá, poněvadž z ní nebylo zřejmé, předložení jakého důkazu se soud dožaduje, jednak nezákonně omezující, jelikož dovolateli vnucovala, aby danou skutečnost dokumentoval listinami, a vylučovala tak možnost použití jiných než listinných důkazů. Soud prvního stupně nadto dospěl k závěru, že ohledně právního nástupnictví mezi JUDr. Veverkou a dlužníkem neunesl žalovaný důkazní břemeno, přestože jej o jeho důkazní povinnosti v tomto směru nepoučil vůbec.
Mezi další vady řízení, jež dovolatel soudu prvního stupně vytýká, se řadí nesprávné hodnocení důkazů, neboť okresní soud své úvahy postavil na subjektivních dojmech, a neozřejmil, proč neshledal žalovaným předložené listinné důkazy přesvědčivými ani proč neuvěřil svědectví Mgr. S. Věrohodnost svědectví JUDr. Veverky, který uvedl, že o převodu částky 5.000.000,- Kč na účet žalovaného nevěděl, je zpochybněna výpovědí jiného svědka, jakož i samotným faktem, že má na výsledku nynějšího řízení podstatný zájem.
Žalovaný uvádí, že procesní pochybení soudu prvního stupně byla tak závažná, že nemohla být odvolacím soudem účinně napravena, nadto bylo řízení před odvolacím soudem zatíženo jinými podstatnými nedostatky. Krajský soud udělil žalovanému obdobně vadné poučení o nutnosti doložit právní důvod plnění jako soud okresní, a ačkoli v tomto směru dovolatel předložil přesvědčivé důkazy, není z napadeného rozsudku zřejmé, zda měl odvolací soud existenci jeho pohledávky vůči společnosti BARELLO GROUP LIMITED za prokázanou, či nikoli. Odvolací soud založil procesní vadu také tehdy, když neprovedl důkazy, jež žalovaný navrhl k prokázání právního nástupnictví dlužníka vůči JUDr. Veverkovi. Pochybení je nutno spatřovat i v tom, že žalovaný v celém řízení nebyl poučen o skutečnosti, že aby bylo na plnění poskytnuté mu dlužníkem nahlíženo jako na plnění za JUDr. Veverku, musela by zde být prokázána vůle k tomu směřující. Názor o nemožnosti aplikace § 454 obč. zák., který zaujal odvolací soud, byl pak pro dovolatele překvapivým, čímž mu bylo znemožněno uplatnit v řízení odpovídající skutečnosti a důkazy. Absence vůle Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., plnit za JUDr. Veverku byla navíc dovozována z irelevantních skutečností, jelikož z faktu, že byla žalovanému poskytnuta určitá částka bez vědomí jednatele kanceláře jejím zaměstnancem, neplyne, že bylo plněno bez vědomí společnosti jako takové, jíž je nutno přičítat vědomí jejího zaměstnance Mgr. Součka, který byl oprávněn provádět výplatu z účtů advokátní kanceláře dle § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, proto je jeho jednáním dlužník zavázán bez ohledu na to, kdo v rámci korporace vydal příslušný pokyn. Závěr, podle něhož Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., neměla vůli plnit za svého společníka, se tudíž zakládá na zcela nedostatečných skutkových zjištěních.
Dovolatel shrnuje, že s ohledem na jeho dobrou víru mu nemůže být k neprospěchu, pokud Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., která se navenek jevila být pokračovatelkou advokátní praxe svých zakladatelů, nechtěla plnit za JUDr. Veverku. Popření úmyslu plnit a požadavek na vrácení poskytnutých finančních prostředků je v hrubém rozporu s dobrými mravy. S ohledem na vše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyslovila argumentačně podpořený závěr, že právní otázky, které dovolatel nastolil, postrádají zásadního právního významu, jeho dovolání by tedy mělo být odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen prvostupňový rozsudek, aniž by se jednalo o tzv. skrytou diformitu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., mohlo by jeho dovolání být shledáno přípustným jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. je tato podmínka splněna zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalovaného je třeba shledat přípustným, neb otázka, kdo je za obdobných okolností aktivně věcně legitimován k vymáhání prostředků uložených na účtu advokátní úschovy a posléze převedených bez příkazu složitele na třetí osobu, nebyla dosud v jeho rozhodovací praxi jednoznačně vyřešena.
Při odpovědi na předestřenou otázku (jíž se dovolací soud musí zabývat ve vazbě na konkrétní okolnosti dané věci, což diskvalifikuje ty z dovolatelových argumentů, jež mají povahu čistě hypotetickou a vztahují se například k problematice vedení exekuce na majetek advokáta) je třeba vzít na zřetel, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby byly v souladu s jeho příkazem peněžní prostředky z účtu vyplaceny, představuje proto pouhou pohledávku vůči peněžnímu ústavu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Tento názor je odůvodněn faktem, že peníze svěřené bance nejsou rozlišitelné od prostředků vložených jinými osobami či vlastních financí banky (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003). Naznačený závěr musí platit o vlastnictví k penězům poukázaným na bankovní účet i v případě, že se jedná o účet advokátní úschovy, jelikož ani zde není myslitelné, aby byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný obnos, k němuž by měl složitel přímé věcné právo.
Zároveň je ovšem namístě reflektovat, že pojímá-li judikatura úschovu peněz (včetně úschovy prostředků uložených na bankovním účtu) jako tzv. úschovu nepravidelnou ( depositum irregulare ), při níž se předmět úschovy stává majetkem schovatele, činí tak za předpokladu, že se svěřené finanční prostředky smísí s vlastními penězi schovatele, jenž proto může s předmětem úschovy nakládat a složiteli je posléze povinen vrátit toliko stejné množství věcí téhož druhu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014). Starší doktrína i praxe přitom od nepravidelné úschovy odlišovaly mimo jiné tzv. úhrnkové depositum či uschování sumy, při němž se příjemce zavazoval převzaté věci určené podle druhu pro složitele opatrovat odděleně od vlastního majetku jako cizí věc s tím, že jejich vlastníkem zůstával nadále složitel [viz Sedláček, J. Obligační právo II . Brno, 1946, s. 37; obdobně viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 12. 1934, sp. zn. Rv II 806/32 (Vážný 14055)]. Ukládá-li tedy advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klientova (viz čl. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se být advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. K tomuto hledisku implicitně tenduje též soudobá judikatura Nejvyššího soudu, jež pojímá advokátní úschovu peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii jako institut správy cizího majetku advokátem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4980/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013). Byť peněžní prostředky deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být s ohledem na prve naznačené judikatorní teze pokládány za vlastnictví klienta, není dovolatelův argument zcela lichý potud, že i v případě, kdy je advokátní úschova prováděna prostřednictvím bankovního účtu, lze s ohledem na její právní úpravu a vůli zúčastněných stran na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, která koresponduje obnosu složenému do advokátní úschovy, v určitých kontextech nahlížet jako na majetkovou hodnotu náležející klientovi.
Nejvyšší soud však dospívá k závěru, že v řešené kauze výše nastíněnými úvahami vznik práva Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému vyloučen není, neboť v okamžiku, kdy došlo k vynětí sporných prostředků z režimu úschovy tím, že s nimi bylo nakládáno bez pokynu složitele a v rozporu s účelem, pro nějž byly schovateli svěřeny, byl shora nastíněný stav vydělení svěřené sumy z vlastnictví dlužníka tak či onak narušen, pročež předmět úschovy přestal představovat hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako o majetku složitele. Bylo-li bez právního důvodu plněno z účtu vedeného na jméno Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., na účet žalovaného, jeví se korektním usuzovat, že je k vymáhání bezdůvodného obohacení takto nastalého aktivně věcně legitimována právě daná advokátní kancelář, zatímco složiteli mohlo vzniknout právo na náhradu škody tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli, nikoli právo na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému, v jehož prospěch byly svěřené peníze advokátní kanceláří převedeny (viz přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2128/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013). I kdyby dovolací soud připustil možnost analogie mezi advokátní a notářskou úschovou, nepovažoval by závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ohledně toho, komu přísluší domáhat se vyloučení předmětu notářské úschovy ze soupisu majetku konkursní podstaty, za relevantní pro daný spor, a to z důvodu zjevné skutkové odlišnosti dané již tím, že v oné kauze schovatel nikterak neporušil stav vyčlenění předmětu úschovy neoprávněnou dispozicí s ním, a nebylo proto důvodu nahlížet na svěřené prostředky jinak než jako na trvající součást majetku složitele. Lze tudíž uzavřít, že úvahy soudů nižších stupňů, jež se týkají oprávnění žalobkyně k uplatnění předmětné pohledávky, jsou ve své podstatě správnými.
Pokud jde o otázku dopadu vstupu advokáta do společnosti s ručením omezeným na jeho dříve vzniklá práva a povinnosti, lze konstatovat, že i s tímto problémem se soudy nižších stupňů vypořádaly korektně. V řešené věci nebylo zjištěno, že by závazek JUDr. Veverky, plynoucí z faktu, že údajně přijal od společnosti BARELLO GROUP LIMITED do advokátní úschovy určitou finanční částku, byl dlužníkem převzat, přičemž dovolatel svou argumentací přesvědčivě nepředestírá, že by zde byl dán jiný právní úkon, jímž by byl osud závazku JUDr. Veverky vůči posledně jmenované společnosti při jeho vstupu do Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., upraven, což je ostatně otázkou povýtce skutkovou, a tedy nepodléhající dovolacímu přezkumu. Dovolatel se, jak sám zdůrazňuje, nepokouší doložit ani to, že by zde byl dán některý ze zákonem předvídaných případů sukcese do práv a povinností jiného subjektu, nýbrž podotýká, že byl JUDr. Veverka povinen své původní závazky plnit prostřednictví nově založené společnosti s ručením omezeným, neb samostatně již výkon advokacie nadále provádět nemohl. Dovolací soud připouští, že podle § 15 odst. 4 zákona o advokacii advokáti, kteří jsou společníky obchodní společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet. Jako účastník právních vztahů založených v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám vždy společnost. Lze proto argumentovat, že přijme-li advokát vykonávající svou advokátní činnost jako společník obchodní korporace peněžní částku do úschovy, převezme ji jménem a na účet dané společnosti (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4193/2011). Není však žádné zákonné opory pro závěr, že vyplatí-li naopak advokátní kancelář, mající formu společnosti s ručením omezeným, určité plnění, aniž by tím plnila vlastní závazek, jedná bez dalšího na účet některého ze zúčastněných advokátů. Pokud má být uhrazen závazek na společnosti zúčastněného advokáta z doby předcházející jeho vstupu do korporace, může být zajisté účelné, ba nezbytné, aby bylo toto plnění poskytnuto z účtu advokátní kanceláře. Nejvyšší soud ovšem v situaci, kdy pro obdobné případy není konstruován specifický právní režim, nemůže přitakat výkladu, dle něhož by toto plnění mělo podléhat odlišným pravidlům než jakýkoli jiný případ vyrovnání dluhu osobou odlišnou od dlužníka.
Namítá-li dovolatel také, že je na majetkový prospěch, jehož se mu dostalo převodem žalované částky z účtu dlužníka, nutno nahlížet jako na plnění za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., postačí připomenout, že mezi znaky této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení patří povědomí o tom, že je placen konkrétní dluh třetí osoby. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sen. zn. 21 ICdo 16/2012). Odvolací soud přitom v dané věci učinil skutkové zjištění, dle něhož vůle k plnění za jiného na straně Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., absentovala, přičemž k poukázání sporného obnosu na účet žalovaného došlo v přesvědčení, že jmenovaná společnost plní vlastní závazek, který ale ve skutečnosti neexistoval. Závěr odvolacího soudu, že se mezi ní a žalovaným nejednalo o plnění za jiného, nýbrž o plnění bez právního důvodu, i navazující úvahy o pasivní věcné legitimaci k vydání obohacení takto nabytého, se pak jeví zcela adekvátními. Předeslané platí bez ohledu na to, zdali byl za dlužníka oprávněn s obsahem advokátní úschovy disponovat Mgr. Souček, neboť ani u něj soudy nižších stupňů nezjistily existenci vůle uspokojit závazek třetí osoby, přičemž přehodnocení tohoto skutkového zjištění dovolacím soudem je vyloučeno. Opakovaná tvrzení, že žalovaný sumu 5.000.000,- Kč přijal v dobré víře, nemohou na výsledku přezkoumávaného sporu ničeho změnit, jelikož bezdůvodné obohacení je chápáno jako objektivně vzniklý stav přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k subjektu jinému bez právem uznaného důvodu, pro jehož vznik má dobrá víra obohaceného jen velmi omezený význam, jsouc relevantní z hlediska povinnosti vydat užitky z předmětu obohacení, nikoli však co se týče povinnosti vydat tento předmět samotný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1778/2013). Tyto nepatřičné odkazy na dobrou víru žalovaného nelze za okolností daných v posuzované věci před dovolacím soudem úspěšně uplatnit ani prostřednictvím námitky rozporu vymáhání předmětného bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, jíž dovolatel završuje svou argumentaci, a to již z toho důvodu, že hodnocení otázky, zda je výkon určitého práva v rozporu s dobrými mravy, přísluší zásadně soudům nižších stupňů, a nikoli Nejvyššímu soudu, jenž v dovolacím řízení postrádá obdobně bezprostřední přístup ke skutkovým okolnostem věci, jakým disponují nalézací soudy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012). Podklad pro natolik výjimečný zásah, jakým je zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné posouzení problematiky dobrých mravů, přitom na základě obsahu spisu v tomto sporu shledán nebyl.
Stran otázky, zda je insolvenční správce oprávněn vést řízení o pohledávce, která dosud nebyla zahrnuta do soupisu majetkové podstaty dlužníka, již Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že není-li zde jiné osoby, která k majetku dlužníka uplatňuje právo neslučitelné s jeho příslušností ke konkursní podstatě, nemá skutečnost, že byl majetek ve vlastnictví úpadce sepsán do konkursní podstaty až poté, co správce konkursní podstaty uplatnil práva s ním spojená soudní cestou, žádný vliv na závěr, že právo nakládat s tímto majetkem měl správce konkursní podstaty již od prohlášení konkursu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1447/2014).
Další dovolatelovy výtky, jež jsou prezentovány jako otázky výkladu procesních předpisů vztahující se ke specifikům postavení žalobkyně coby insolvenční správkyně, Nejvyšší soud pokládá za pouhé poukazy na údajné vady řízení, k nimž je v dovolacím řízení možno přihlédnout toliko za předpokladu, že by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto smyslu není způsobilou ohrozit správnost výsledného rozhodnutí námitka, podle níž původní insolvenční správkyně JUDr. Rychtalíková nepodala řádný návrh na pokračování v řízení, jež bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Je sice pravdou, že si okresní soud nepočínal zcela správně, adresoval-li JUDr. Rychtalíkové prostý přípis s dotazem, zda hodlá v úpadcem zahájeném řízení pokračovat, namísto toho, aby vydal usnesení vybavené veškerými zákonnými náležitostmi (v podrobnostech viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012), a toto pochybení se promítlo do reakce insolvenční správkyně, která volíc shodné výrazy jako soud sdělila, že v řízení pokračovat hodlá. V kontextu předmětné věci však daná vada, k níž došlo na samém počátku řízení, neohrožuje věcnou správnost výsledného rozhodnutí, neboť v následujícím řízení insolvenční správkyně aktivně činila procesní úkony, z nichž jednoznačně vyplývá, že na podaném žalobním návrhu trvá a souhlasí s dalším vedením sporu, přičemž žalovaný nenaznačuje, že by v důsledku popsané vady byla kterémukoli z účastníků způsobena sebemenší újma na procesních právech.
Rovněž namítá-li dovolatel, že žalobkyně nikdy nebyla řádně ustanovena insolvenční správkyní Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., jelikož schůze věřitelů rozhodla, že správcem má být ustanoven JUDr. Michal Žižlavský, společník AS ZIZLAVSKY v.o.s., nikoli tato veřejná obchodní společnost samotná, není ani zde Nejvyšší soud toho názoru, že by se mohlo jednat o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. MSPH 90 INS 6781/2010-B-12, vyplývá, že schůze věřitelů dlužníka konaná téhož dne rozhodla o odvolání JUDr. Rychtalíkové z funkce insolvenční správkyně a o ustanovení nového insolvenčního správce JUDr. Michala Žižlavského. Z písemného vyhotovení citovaného usnesení lze seznat, že Městský soud v Praze následně potvrdil usnesení schůze věřitelů s tím, že insolvenční správkyní se ustanovuje žalobkyně (pod svou dřívější firmou einsolvence v.o.s.), vykonávající svou činnost prostřednictvím JUDr. Michala Žižlavského. Insolvenční soud totiž dovodil, že JUDr. Žižlavský má v souladu s § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, výkon činnosti insolvenčního správce pozastaven, neboť tuto praxi provozuje jako ohlášený společník žalobkyně, pročež jej nebylo možno insolvenčním správcem jmenovat. Dovolací soud na tomto místě konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí městského soudu v paralelně vedeném insolvenčním řízení, nýbrž toliko postup Krajského soudu v Českých Budějovicích v projednávané kauze, jemuž však lze sotva co vytknout, pakliže na základě písemného vyhotovení zmíněného usnesení, jež bylo založeno do spisu, počal jako s insolvenčním správcem jednat s žalobkyní. I kdyby bylo pravdou, že se insolvenční soud, přestože si zjevně počínal tak, aby co nejvíce respektoval na jedné straně projevenou vůli schůze věřitelů a na druhé straně zákonné omezení výkonu činnosti insolvenčního správce JUDr. Žižlavského, dopustil určitého pochybení, nemohl by tento případný procesní nedostatek zapříčinit relevantní vadu řízení před soudy nižších stupňů v nynější věci, obzvláště pokud ani ve vztahu k tomuto tvrzenému nedostatku není v dovolání nikterak naznačeno, že by se nepříznivě promítl do právní sféry kteréhokoli z účastníků.
Dovolatel má dále za to, že byl zatížen důkazním břemenem, jež nebyl schopen unést, měl-li prokazovat existenci a obsah smluvních vztahů mezi společností BARELLO GROUP LIMITED, respektive společností MAPE DEVELOPMENT a.s. a dlužníkem. Odvolací soud nicméně své právní posouzení zjevně vystavěl na úsudku, že by se plnění, jež žalovaný obdržel, neopíralo o žádný právní důvod, ani kdyby dovolatel skutečně měl vůči společnosti BARELLO GROUP LIMITED tvrzenou pohledávku a kdyby tato společnost (potažmo její právní předchůdkyně) do úschovy JUDr. Veverky částku 10.000.000,- Kč opravdu složila. Vůči žalovanému tedy nebyly vyvozeny žádné nepříznivé procesní následky z faktu, že podrobně nezdokumentoval obsah smluv mezi výše zmíněnými subjekty, a jeho argumentaci tudíž ani v tomto bodě nelze přiznat opodstatněnost. Pokud dovolatel protestuje proti tomu, že byl soudy poučen, aby předložil důkazy o právním důvodu přijetí sporného plnění od dlužníka, neshledává Nejvyšší soud toto poučení nikterak deficitním. Žalovaného v souladu se závěry judikatury tížilo důkazní břemeno ohledně existence řádného titulu pro převod prostředků, jehož uskutečnění doložila žalobkyně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013), přičemž poučení, kterým byl obecně veden k doložení jakýchkoli skutečností, jež by demonstrovaly oprávněnost přijetí daného obnosu, se nejeví neurčitým, ba naopak přiléhavě reflektuje skutečnost, že nebylo možné dopředu zužovat okruh možných právních důvodů pro realizované plnění. To, že soud žalovaného vyzval, aby právní důvod doložil listinnými důkazy, chápe dovolací soud jako pouhé drobné nedopatření, které zajisté nebylo s to profesionálně zastoupenému účastníkovi přivodit procesní újmu. Nedostatek poučení o nutnosti uvést skutečnosti dokládající právní nástupnictví dlužníka ve vztahu k JUDr. Veverkovi soudem prvního stupně představuje vadu, kterou sanoval krajský soud tím, že žalovanému příslušné poučení udělil v odvolacím řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012). Odmítnutí důkazních návrhů, které žalovaný označil v reakci na posledně zmíněné poučení o nutnosti doložit případnou sukcesi dlužníka do závazků JUDr. Veverky, bylo odvolacím soudem řádně odůvodněno, pročež ani v něm nelze spatřovat žádné procesní pochybení, neb pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, nejsa vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 460/2009).
K námitce, že se dovolateli nedostalo ze strany odvolacího soudu patřičného poučení o podmínkách, za nichž by bylo možno shledat, že mu dlužník poskytl plnění za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., je třeba zdůraznit, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1817/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 2871/13). Pakliže měl odvolací soud na základě provedeného dokazování postaveno najisto, že Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o., dovolateli neplnila s úmyslem vyrovnat cizí dluh, nebylo třeba, aby byl žalovaný poučován dle § 118a o. s. ř. o nutnosti tvrdit a prokazovat další skutečnosti. Vzhledem k tomu, že možnost aplikace § 454 obč. zák. v dané kauze nadnesl sám žalovaný ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku, musel očekávat, že se odvolací soud touto alternativou bude zabývat, ať už jeho právnímu názoru přitaká, či nikoli, z hlediska zákazu překvapivosti soudního rozhodování nebylo tedy nutné, aby odvolací soud žalovanému před vyhlášením svého rozsudku avizoval, že předpoklady vzniku právního vztahu plněním za jiného nepokládá v řešené věci za dané.
Dovolatel konečně Nejvyššímu soudu předestírá polemiku s hodnocením svědeckých výpovědí a jiných důkazů soudy nižších stupňů, která však nepředstavuje korektní poukaz na možnou vadu řízení, nýbrž nanejvýš námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž žalovanému s ohledem na založení přípustnosti jeho dovolání v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není k dispozici. Ostatně, i kdyby byla v této věci dána přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř., nemohla by k úspěchu v dovolacím řízení vést pouhá tvrzení, že bylo namístě učinit jiné závěry o relativní věrohodnosti vyslechnutých svědků, potažmo provedených listinných důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3075/2006, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1934/2010).
Jelikož se tedy dovolateli nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, přičemž v rámci dovolacího přezkumu nebyla shledána existence procesních vad dle § 242 odst. 3 o. s. ř., přikročil Nejvyšší soud v souladu s § 243b odst. 2, částí věty před středníkem, o. s. ř. k zamítnutí projednávaného dovolání.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 28.300,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 34.606,- Kč. Naopak vedlejší účastnici na straně žalobkyně v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu