28 Cdo 97/2002
Datum rozhodnutí: 12.02.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 97/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. J. N., a 2. V. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20.9.2001, sp.zn. 27 Co 303/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 11 C 44/98 (žalobců J. N. a V. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 25.5.1998, aby bylo rozsudkem soudu uloženo žalovanému P. f. ČR uzavřít se žalobci smlouvu o převodu části pozemku parc. č. 228/30 v D. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci získali nárok na převod pozemků z vlastnictví státu v ceně 459.287,- Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky na vydání náhradních pozemků, kterou uzavřeli s J. Č. Žalobci se touto žalobou domáhali převedení uvedeného pozemku v D., a to k úhradě části jejich nároku ve výši 240.000,- Kč.

Žalovaný P. f. ČR navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobcům sice vznikl nárok na tzv. náhradní pozemky na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu P. a na základě smlouvy o postoupení pohledávky od J. Č. ve výši 240.000,- Kč, avšak zákon č. 229/1991 Sb. nestanoví P. f. ČR povinnost poskytnout konkrétní osobě jí požadovaný konkrétní pozemek. V daném případě uzavřelo územní pracoviště P. f. ČR v Praze pouze předběžnou dohodu, která měla sloužit jako podklad pro další rozhodování o poskytnutí náhradních pozemků žalobcům. V tzv. dohadovacím řízení nebyl převod pozemku parc. č. 228/1 v D., odsouhlasen. Žalobci tím neztrácejí nárok na vypořádání své pohledávky a tento jejich nárok bude vypořádán jinými pozemky, jež jsou nyní ve vlastnictví státu, a to pozemky, u nichž budou splněna kritéria, která si P. f. ČR stanovil pro poskytování náhradních pozemků.

Usnesením Okresního soudu Praha-východ z 2.9.1998, čj. 11 C 44/98-8 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze z 30.12.1998, sp.zn. 27 Co 534/98), bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo P. f. uloženo nepřevést, nevložit do obchodní společnosti, nezatížit zástavním právem, věcným břemenem či jiným věcným právem, ani nepronajmout pozemek parc. č. 228/30 (o výměře 55.278 m2) v katastrálním území D.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 22.9.1999, čj. 11 C 44/98-39, byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobkyně nebyla shledána důvodnou. Žalobci uzavřeli s J. Č. smlouvu o postoupení pohledávky, podle níž žalobci jsou jako smluvní nabyvatelé oprávněnými osobami podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k uspokojení nároků na převod pozemků z majetku státu v rozsahu postoupené pohledávky, a to za pozemky, které nemohly být postupujícímu J. Č. vydány podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., takže žalobci jsou v této právní věci aktivně legitimováni. Žalovaný P. f. ČR je naproti tomu v této právní věci pasívně legitimován, protože je subjektem, který je ze zákona zmocněn k bezúplatnému převodu pozemků do vlastnictví oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Je však plně v pravomoci žalovaného fondu rozhodnout, které pozemky budou podle tohoto ustanovení převedeny z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob. Souhlas žalovaného s převodem konkrétního pozemku, nelze nahradit soudním rozhodnutím, když žalovaný fond tu má možnost navrhnout a uskutečnit jiné řešení vypořádání oprávněných nároků žalobců. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením z 27.3.2000, sp.zn. 27 Co 26/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nevypořádal s právní argumentací ohledně uplatněného nároku. Podle názoru odvolacího soudu bude na soudu prvního stupně, aby nárok žalobců právně posoudil z hlediska ustanovení § 43a a § 43c občanského zákoníku, tedy aby se zabýval předpoklady vzniku smlouvy o převodu konkrétního pozemku z vlastnictví státu na žalobce.

Okresní soud Praha-východ pak vynesl rozsudek z 8.12.2000, čj. 11 C 44/98-64, jímž opět zamítl žalobu žalobců; rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud byl toho názoru, že návrh smlouvy o převodu pozemku, jak byl žalobci předestřen žalovanému P. f. ČR byl jednostranným právním úkonem, kterým žalobci uplatnili své návrhy vůči žalovanému. Žalovaný fond pouze stvrdil převzetí těchto návrhů a zavázal se celou záležitost projednat v souladu s interními předpisy P. f. ČR a učinit pak závěry, které povedou buď k uzavření smlouvy o převodu žalobci uváděného pozemku nebo k dalšímu jednání tak, aby oprávněné nároky žalobců byly uspokojeny. Z vyjádření žalovaného P. f. ČR k návrhu žalobců nevyplývalo, že by tento fond souhlasil s obsahem návrhu žalobců; nešlo tu o akceptaci návrhu smlouvy žalovaným; teprve po odsouhlasení návrhu žalobců příslušným orgánem P. f. ČR by smlouva byla uzavřena, nabyla by účinnosti a zavazovala by smluvní strany podle smlouvy jednat, přičemž toto jednání by bylo vynutitelné. Měl proto soud prvního stupně za to, že tu mezi účastníky neexistuje žádná smluvní povinnost, ani závazek k uzavření smlouvy. Písemné podání žalovaného fondu z 2.4.1998, označené jako oznámení o schválení , posoudil soud prvního stupně jen jako oznámení toho, že příslušná komise P. f. se návrhem žalobce zabývala, ale nešlo tu o kvalifikovaný projev akceptace navržené smlouvy žalovaným fondem.

O odvolání žalobců proti uváděnému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 20.9.2001, sp.zn. 27 Co 303/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se nepřipouští dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukazováno na to, že se žalobci domáhají nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s nimi smlouvu o převodu pozemku z důvodu existence závazku žalovaného fondu, vyplývajícího z potvrzení a přijetí tohoto návrhu žalovaným. Odvolací soud zdůrazňoval, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže jde o projev dostatečně určitý (§ 43a odst. 1 občanského zákoníku). V daném případě v době učinění návrhu, ale ani v době oznámení žalovaného o schválení návrhu nebyl předmět převodu určitý, když byl vymezen jen jako část pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D. v hodnotě 240.000,- Kč, aniž by byl zpracován geometrický oddělovací plán. Odvolací soud dovozoval, že pouze pozemek se samostatným parcelním číslem, jemuž odpovídá i mapové zobrazení i údaj o jeho druhu (kultuře) v operátech katastru nemovitostí je samostatnou věcí v právním smyslu . Má-li být podán návrh na uzavření smlouvy návrhem podle ustanovení § 43a odst. 1 občanského zákoníku, předpokládá to obsahovou určitost návrhu; není-li právní úkon učiněn určitě (je-li neurčitý jeho obsah), jde o neurčitý právní úkon, který je ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku neplatný. K této absolutní neplatnosti přihlíží soud i bez návrhu. Požadavek určitosti právního úkonu platí i pro uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (§ 51a občanského zákoníku). Navíc smlouva o budoucí smlouvě předpokládá závazek účastníků, že do dohodnuté doby smlouvu uzavřou, což v daném případě sjednáno nebylo; u smlouvy o smlouvě budoucí smlouvě musí být splněn zákonný požadavek písemné smlouvy. Byl proto odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) toho názoru, že na straně žalovaného neexistuje závazek k uzavření smlouvy, vyplývající z akceptace návrhu smlouvy o převodu nemovitosti nebo ze smlouvy o smlouvě budoucí. Proto dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Výrok rozsudku o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že řešení dopadu a použití ustanovení § 43a a § 43c občanského zákoníku na uzavírání smluv o převodech nemovitostí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25.10.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-východ dne 20.11.2001, tedy ve lhůtě, která byla stanovena v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

V dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení § 239 odst .2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že právní závěr odvolacího soudu spočívá na nedostatečném zjištění skutečného stavu věci, když nebyly akceptovány návrhy žalobců na doplnění dokazování.

Dovolatelé trvali na to, že v době sepsání návrhu žalobců z 2.11.1997 vůči žalovanému fondu, v době schválení převodu pozemku komisí žalovaného fondu dne 2.4.1998 a v době oznámení z 3.4.1998 o schválení převodu byl již pozemek určený pro převod na žalobce dostatečně určitě vymezen. Ohledně pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D., byl zpracován situační plánek, který určoval polohu části uvedeného pozemku určené pro žalobce a který odpovídal později zpracovanému geometrickému oddělovacímu plánu, jenž umožňuje určit pozemek tak, aby mohl být zapsán v katastru nemovitostí. Byla určena finanční výše restitučního nároku a tím i přesná výměra části pozemku, která měla být žalobcům vydána. Žalobci i pracovníci žalovaného fondu měli takto předmět převodu jednoznačně určen. Z neexistence geometrického plánu nemohl odvolací soud dovozovat, že převáděná část pozemku není dostatečně určena; podle názoru dovolatelů ani žalovaný fond sám původně neurčitost předmětu převodu nenamítal. Pozemek, jehož vydání žalobci požadovali, existoval tedy v uvedené době jako část pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D. Dovolatelé byli toho názoru, že uzavření platné a určité smlouvy o převodu nemovitostí a tím spíše návrhu na uzavření, akceptaci návrhu a uzavření smlouvy o budoucí smlouvě nebrání bez dalšího ani to, že převáděná věc zatím neexistuje vůbec jako věc samostatná. Dovolatelé byli také toho názoru, že až pro konečný převod nemovitosti a pro vklad do katastru nemovitostí je nutné vymezení nemovitosti podle katastrálního předpisu, což je ostatně nyní již provedeno. Právní úkony týkající se pozemku byly tu písemné (§ 50a občanského zákoníku) a dohodnutá doba k převodu nemovitosti byla dána kladným stanoviskem pro vydání náhradních pozemků a zpracováním geometrického oddělovacího plánu; obojí se již stalo. Dovolatelé poukazovali i na to, že P. f. ČR, územní pracoviště P., postupovalo přesně podle příkazu ministra zemědělství a předsedy výkonného výboru P. f. ČR z 20.10.1993, čj. 7226/93 a čj. 1014/93-PF; ve smyslu tohoto příkazu ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. mohl být takto vydán konkrétní pozemek konkrétnímu nabyvateli.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také v bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti citovaného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu je v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud v tomto případě ve svém rozsudku správně poukazoval.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 24.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování v obdobných případech.

Podle ustanovení § 43a odst. 1 občanského zákoníku projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě přijetí návrhu. Návrh působí od vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě přijetí návrhu. Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen (§ 43a odst. 2 občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 43b odst. 1 občanského zákoníku návrh na uzavření smlouvy zaniká a/ uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí, b/ uplynutím přiměřené doby nebo c/ dojitím projevu o odmítnutí návrhu navrhovateli.

Podle ustanovení § 43b odst. 2 občanského zákoníku ústní návrh zaniká, má-li být přijat ihned, ledaže z jeho obsahu vyplývá něco jiného.

Podle ustanovení § 43c odst. 1 občanského zákoníku včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.

Podle ustanovení § 50a odst. 1 občanského zákoníku se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřenou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Neplatnost právního úkonu vyjádřená v § 37 občanského zákoníku je neplatností absolutní od počátku, bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolá; je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný (Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1983, str. 459).

V daném případě odvolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku dva základní právní závěry:

Má-li být návrh na uzavření smlouvy návrhem podle ustanovení § 43a odst. 1 občanského zákoníku, předpokládá to obsahovou určitost návrhu. Nebyl-li určitý návrh na uzavření smlouvy, nemohlo ke shodnému projevu vůle i ze strany žalovaného dojít .

Smlouva o budoucí smlouvě předpokládá závazek účastníků, že do dohodnuté doby smlouvu uzavřenou, což v daném případě nebylo ujednáno .

Tyto závěry odvolacího soudu odpovídají slovnímu znění ustanovení § 43a a § 37 občanského zákoníku i ustálenému výkladu citovaných ustanovení. Návrh smlouvy je i právní teorií vykládán jako jednostranný právní úkon projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému konkrétnímu subjektu uzavření smlouvy; má-li být návrh na uzavření smlouvy návrhem podle ustanovení § 43a odst. 1 občanského zákoníku, předpokládá to i ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku také dostatečnou obsahovou určitost návrhu. Tyto právní závěry docházejí rovněž svého vyjádření v rozhodování obecných soudů.

V daném případě soud ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu hodnotil podle své úvahy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, jak mu to umožňuje zásada volného hodnocení důkazů, a dospěl k právnímu posouzení věci s aplikací ustanovení § 43a, § 37 a § 50a občanského zákoníku, která si vyložil způsobem nelišícím se od právního výkladu těchto ustanovení ustáleného v právní teorii i praxi.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že tu dovolání dovolatelů směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí v obdobných případech (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 24.8.1995, III. ÚS 181/95). Proto dovolací soud neshledal, že by tu rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním dovolatelů, měl po právní stránce zásadní význam, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nebyla tu tedy dána přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů proti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému fondu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. února 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu