28 Cdo 969/2011
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 14 14 a 16 předpisu č. 229/1991Sb.






28 Cdo 969/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky E. U. , zastoupené JUDr. Bedrim Tomáškem, advokátem, 280 00 Kolín IV., Politických vězňů č. 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Co 553/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 558/95 (žalobkyně E. U., zastoupené JUDr. Bedrim Tomáškem, advokátem, proti žalovaným: 1. A. S. , 2. G. S. , 3. Zemědělskému družstvu Velké Výkleky , v likvidaci, IČO 0010 6631, 298 08 Velké Výkleky, pošta Běrunice, 4. Mgr. J. K. , 5. Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Poděbrady , IČO 00222 8494, Poděbrady Velké Zboží 169/VII, zastoupenému JUDr. Ing. Romanem Abrahamem, advokátem, 290 91 Poděbrady, Hakenova 544/III., o vydání nemovitostí),


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 558/95, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 8. 7. 2010, č. j. 6 C 558/95-552. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Zemědělskému družstvu Velké Výkleky (v likvidaci) uloženo zaplatit žalobkyni E. U. 1.223.939,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaným bylo uloženo vydat, vyklidit a žalobkyni předat budovu čp. 102 v katastrálním území V. (postavenou na pozemku parc. č. 131), jakož i budovu čp. 42 (postavenou na pozemku parc. č. 83/4) v katastrálním území B., a také jiné nemovitosti v hodnotě restitučního podílu, a aby bylo žalovaným A. S., G. S., Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Poděbrady a Mgr. J. K. uloženo zaplatit žalobkyni E. U. 1.223.938,- Kč. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Zemědělskému družstvu Velké Výkleky uloženo uhradit žalobkyni E. U. náklady řízení u soudu prvního stupně; bylo také rozhodnuto, že žalovaní nemají ve vztahu k žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; žalovaném Zemědělskému družstvu Velké Výkleky bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Nymburce 48.960,- Kč do 7 dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Co 553/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 8. 7. 2010, č. j. 6 C 558/95-552, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně je v této právní věci oprávněnou osobou k poskytnutí náhrad za zbouranou chalupnickou usedlost podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1°991 Sb., jejíž původními vlastníky byli V. M. a B. M. a jejíž ideální polovinu pak získal v roce 1995 kupní smlouvou kupující V. M. ml. Žalobkyně E. U. je v této právní věci jedinou oprávněnou osobou, když její sestra A. Ř. restituční nárok neuplatnila, takže žalobkyně je sama oprávněnou osobou k poskytnutí náhrad za obytnou budovu a hospodářské budovy, patřící k uvedené původní zemědělské usedlosti, které byly demolovány v době hospodaření žalovaného zemědělského družstva na této usedlosti. Žalobkyně E. U. včas podala výzvu k vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. jak u Zemědělského družstva Velké Výkleky, tak i u Pozemkového úřadu v Nymburce. Ještě dříve žalobkyně uplatnila restituční nárok i ohledně vydání pozemků parc. č. 3 a parc. č. 9 v katastrálním území B., semenářského statku, s. p., v Nymburce a tyto dva pozemky byly žalobkyni vydány /podle zákona č. 403/1990 Sb./ (§ 14 až § 16) u Ministerstva financí ČR uplatnila nárok na finanční náhradu za uvedené zbourané budovy v katastrálním území B. a V. Odvolací soud pokládá za správné zjištění soudu prvního stupně, že žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky uvedené budovy užívalo (jako sklady obilí) a zdemolovalo je počátkem osmdesátých let 20. století; podle dohody z 8. 10. 1993 se uvedené žalované zemědělské družstvo zavázalo vydat je žalobkyni jako náhradu za zbouranou chalupnickou živnost čp. 2 v katastrálním území V., ale k zápisu vlastnického práva pro žalobkyni na základě této dohody nedošlo; žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky zaujalo totiž posléze názoru, že všechny nároky žalobkyně jsou již z jeho strany uspokojeny a že náhradu za zbourané nemovitosti by měla žalobkyni vydat právnická osoba, která jí vydala pozemky, na nichž stavby stály. V roce 1996 byl pak na majetek uvedeného zemědělského družstva prohlášen konkurs (správcem konkursní podstaty byl jmenován Mgr. J. K.). Do konkursní podstaty byl zapsán dům čp. 42 v katastrálním území B., ale dům čp. 102 v katastrálním území V. do konkursní podstaty zapsán nebyl; žalobkyně podala žalobu podle ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb. (o konkursu a vyrovnání) na vyloučení obou budov z konkursní podstaty, ale žaloba byla pravomocně zamítnuta; žalobkyně se s pohledávkou ve výši nároku na náhradu za zbourané budovy nepřihlásila, ale do konkursu se přihlásila s nárokem na vydání budov čp. 42 v katastrálním území B. a čp. 102 v katastrálním území V., a to podle dohody z 8. 10. 1993. Správce konkursní podstaty prodal dům čp. 42 žalované A. S. a žalovanému G. S. kupní smlouvou z roku 2000 za kupní cenu 150.000,- Kč; ohledně domu čp. 102 v katastrálním území V. konkursní soud zjistil, že dům byl postaven žalovaným Okresním stavebním bytovým družstvem Poděbrady, které je jako vlastník domu zapsáno v katastru nemovitostí; žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky se nestalo vlastníkem tohoto domu.
Odvolací soud uváděl, že ani po jím provedeném doplnění dokazování nebylo nic změněno na zjištěném skutkovém stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou k vydání náhrad podle ustanovení § 14 - § 16 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), dále že žalobkyni nelze vydat jako náhradu nemovitosti, které jsou uvedeny v již zmíněné dohodě z 8. 10. 1993, když na tento případ nedopadá blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ke dni 28. 11. 1996 tu dopadl na tento případ režim zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání); žalobkyně neuspěla v konkursním řízení s nárokem na vydání domu čp. 42 v katastrálním území B., ani domu čp. 102 v katastrálním území V. a ani s návrhem na vyloučení těchto nemovitých věcí z konkursu a neuplatnila nárok na zaplacení pohledávky ve výši ceny náhrad za zbourané nemovitosti. U domu čp. 42 v katastrálním území B. nedošlo, podle názoru odvolacího soudu, v daném případě k porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., když nešlo o nemovitost, která by byla před účinností restitučních zákonů ve vlastnictví žalobkyně nebo jejich právních předchůdců (na tuto nemovitost nedopadá žádný z restitučních důvodů uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb.). U nemovitosti čp. 102 v katastrálním území V. bylo v tomto řízení zjištěno, že vlastníkem této nemovitosti je žalované Okresní stavební bytové družstvo Poděbrady, nikoliv Zemědělské družstvo Velké Výkleky; toto zemědělské družstvo se tedy dohodou z 8. 10. 1993 zavazovalo vydat žalobkyni jako náhradu za zbouranou chalupnickou živnost dům čp. 102 v katastrálním území V., tedy něco, co samo nevlastnilo, a nemohlo na základě takové dohody (vzhledem k ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku) tu dojít k platnému převodu, ani dojít ke vkladu vlastnického práva pro žalobkyni ohledně tohoto domu čp. 102 v katastrálním území V.
Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o vydání obou uvedených domových nemovitostí ze strany žalovaných A. S. a G. S., protože dům čp. 42 v katastrálním území B. nabyli na základě písemné smlouvy, kterou jim byl dům převeden z konkursní podstaty správcem této podstaty a dům čp. 102 v katastrálním území V. nikdy nevlastnili a nejsou povinnými osobami ve vztahu k žalobkyni podle restitučních zákonů, nevyjímaje zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky již dům čp. 42 v katastrálním území B. nevlastní a dům čp. 102 v katastrálním území V. nikdy nevlastnilo; nemůže je tedy žalobkyni vydávat. Žalovaný Mgr. J. K. ztratil v tomto sporu již zcela věcnou legitimaci, neboť v době rozhodování soudu prvního stupně i soudu odvolacího byl již pravomocně zproštěn funkce správce konkursní podstaty. Pokud šlo o žalované Okresní stavební bytové družstvo Poděbrady, toto družstvo dům čp. 42 v katastrálním území B. nikdy nevlastnilo a ohledně domu čp. 102 v katastrálním území V. byl odvolací soud toho názoru, že tu žalobkyně nemá věcnou aktivní legitimaci domáhat se ve vztahu k žalovanému Okresnímu stavebnímu družstvu Poděbrady vyklizení tohoto domu .
Odvolací soud byl také toho názoru, že vůči uvedeným žalovaným (tj. s výjimkou žalovaného Zemědělského družstva Velké Výkleky) byla soudem prvního stupně správně zamítnuta žaloby o zaplacení částky 1.223.939,- Kč, jako peněžité náhrady za zbourané budovy. Naproti tomu však má odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně vyhověl žalobě žalobkyně o zaplacení částky 1.223.939,- Kč vůči žalovanému Zemědělskému družstvu Velké Výkleky, když toto žalované družstvo je ve vztahu k žalobkyni povinnou osobou podle zákona o půdě, protože užívalo tyto zbourané nemovitosti a samo je nechalo zdemolovat; výše náhrady za zbourané budovy byla pak stanovena podle znaleckého posudku.
Potvrzen byl tedy odvolacím soudem jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně i ohledně uložení platební povinnosti žalovaného Zemědělského družstva Velké Výkleky vůči žalobkyni částkou 1.223.939,- Kč.
Potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a také ohledně výroku o uložení povinnosti žalovanému zemědělskému družstvu uhradit v této právní věci soudní poplatek za řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 1. 2011 doručen advokátu, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 13. 2. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Nymburce, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 9. 12. 2010 (sp. zn. 28 Co 553/2010 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 8. 7. 2010 (č. j. 6 C 558/95-552 Okresního soudu v Nymburce) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala zejména nesprávnost závěru odvolacího soudu, že se na tuto právní věc nevztahuje blokační ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., protože se, podle názoru soudu, jednalo o nárok na náhradu za odňaté nemovitosti a žalovaným Zemědělským družstvem Velké Výkleky zbourané stavby byly ve vlastnictví čs. státu a žalované družstvo je pouze užívalo a nešlo o vydání odňatých budov, které restituentovi, případně jeho právním předchůdcům, náležely před jejich odnětím . Dovolatelka měla za to, že tu odvolací soud nesprávně rozlišuje dvě kategorie oprávněných osob, což zřejmě takto nebylo úmyslem zákonodárce a odporuje to i ústavní zásadě rovnosti subjektů před zákonem . Žalobkyně tu neprodleně po vydání restitučních zákonů své nároky uplatnila vůči povinným osobám i vůči příslušným orgánům, poskytla jim potřebnou součinnost a když jí nemovitosti nebyly vydány, obrátila se se žalobou na soud. Vždy ve svých podáních uváděla, že požaduje v tomto řízení náhradu za odnětí a zdemolování staveb ve smyslu ustanovení § 14 - § 16 zákona č. 229/1991 Sb. Není vinou žalobkyně, že se vykrytí jejich restitučních nároků vleče od roku 1990 .
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že v tomto případě byla chalupnická živnost jejích právních předchůdců znárodněna podle zákona č. 118/1948 Sb. protiprávně, neboť tento zákon se vztahoval pouze na velkoobchodní podniky .
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nebral v úvahu, že ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. obecně, bez rozlišení, stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; to se vztahuje i na nemovitosti vydávané podle ustanovení § 14 - § 16 zákona č. 229/1991 Sb., které byly znárodněny . Závěr soudu o tom, že dům č. 102 v katastrálním území V. žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky nikdy nevlastnilo, je v rozporu s výpisem z listu vlastnictví z katastru nemovitostí (z něhož se vycházelo při sepisování dohod o vydání nemovitostí z 8. 10. 1993 a vycházel z toho i znalec při oceňování nemovitostí v roce 1992) a je v rozporu i s svědectvím pamětníků. Poskytnutí naturální restituce ostatně žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky nabídlo proto, že nemělo finanční prostředky a tímto způsobem vykrylo i další uplatněné nároky i jiných oprávněných osob.
V konkursním řízení, uváděla pak dále dovolatelka, správce konkursní podstaty protiprávně určoval, že Zemědělské družstvo Velké Výkleky není povinnou osobou a že se tu jedná pouze o pohledávku podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a tuto pohledávku neposoudil jako přednostní; před zařazením budov do konkursního soupisu soud neurčil žalobkyni lhůtu k podání žaloby na vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku úpadce; žalobkyně přesto tuto žalobu podala; konkursní soud prodej domu čp. 42 v katastrálním území B. nedoporučil, respektive odvolal souhlas s ním . Podle názoru dovolatelky, pokud nebyla dohoda z 8. 10. 1993 registrována bývalým státním notářstvím, ani nebyl proveden její vklad do katastru nemovitostí, nelze takovou nemovitost považovat za věc, která má být vydávána oprávněné osobě ve smyslu ustanovené § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. .
Dovolatelka ještě poukazovala na to, že u nemovitosti čp. 102 v katastrálním území V. bylo soudem uváděno, že jejím vlastníkem bylo a je žalované Okresní stavební bytové družstvo Poděbrady a že žalované Zemědělské družstvo Velké Výkleky pouze disponovalo s byty v tomto domě a zřejmě nedopatřením jej zahrnulo do svého majetku ; v rozporu s tím, je, uváděla dovolatelka, prohlášení Okresního výstavbového bytového družstva Nymburk, které bylo založeno jako důkaz do soudního spisu (sp. zn. 6 C 558/95 Okresního soudu v Nymburce).
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že jako žalobkyně v tomto řízení nepožadovala zaplacení částky 1.224.939,- Kč; dožadovala se v první řadě vydání a vyklizení domu čp. 42 v katastrálním území B. a domu čp. 102 v katastrálním území V., neboť výše náhrady za demolované stavby neodpovídá dnešním cenám nemovitostí, jež jsou osminásobně vyšší a náhradu není uvedené zemědělské družstvo schopno uhradit . V případě, že by se žalované Okresní stavební bytové družstvo Poděbrady cítilo být vydáním domu čp. 102 v katastrálním území V. poškozeno, nechť náhradu ve výši tehdejšího odhadu prodeje požalovaném Zemědělském družstvu požaduje, neboť to způsobilo spolu s ostatními žalovanými v této právní věci, a to dle názoru dovolatelky záměrně svými neopravdivými tvrzeními a také to bylo způsobeno nesprávnými rozhodnutími soudů obou stupňů (s nerespektováním i právního názoru dovolacího soudu 21 Cdo 23/2008 Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 558/95 Okresního soudu v Nymburce), že by odvolací soud svým rozsudkem z 9. 12. 2010 (sp. zn. 28 Co 553/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku nebylo zjištěno, že by odvolací soud řešil některou otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a dále podle ustanovení § 6 odst. 2 a 3, § 14 odst. 1 písm. a), § 19 odst. 1 a 2, § 27 odst. 1 a 2, věta první, § 45 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 dříve platného zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění zákona č. 12/1998 Sb.), o konkursu a vyrovnání.
Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě) povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného pod sankcí neplatnosti takových právních úkonů.
Převzetím věci ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ tohoto zákon) se rozumí i převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem).
Povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. není v žádném případě fyzická osoba. Povinnou osobou je tedy právnická osoba, která nemovitost drží. Stát je povinnou osobou pouze tehdy, je-li majetek v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47 /125/).
U obytných budov, hospodářských budov a jiných staveb, které zanikly (§ 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) se hodnota demolované stavby (stejně jako amortizace existujících budov a staveb) posuzuje k 24. 6. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.), a to za období od jejich převzetí státem (nebo jinou právnickou osobou) (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 52 /131/).
Podle ustanovení § 23 zákona č. 229/1991 Sb. je povinnou osobou k poskytnutí náhrad právnická osoba, která budovy užívá, anebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním.
Pokud již byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně před 1. 7. 1993 (před nabytím účinnosti zákona č. 183/1993 Sb.), nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 55 /133/).
Restituční finanční náhrady se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby, která byla demolována) (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 20 odst. 3 odpovídá i takto formulovaný výrok rozsudku soudu: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ..Kč do .. (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 55 /133/).
Podle ustanovení § 6 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb. tvořil konkursní podstatu majetek podléhající konkursu. Konkurs se týkal majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu. Tímto majetkem se rozuměla také mzda jiné podstatné příjmy. Do podstaty nenáležel majetek, jehož se nemohl týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen nebyl.
Podle ustanovení § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb. věci, které měly být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnovaly do konkursní podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Nositelé pohledávek na náhradu podle předpisů uvedených v § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. byli přednostními věřiteli (srov. § 32 odst. 2 písm. a/ a § 54 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. mělo prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty přecházelo na správce.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb. byly-li pochybnosti, zda věc náleží do konkursní podstaty, zapsaly se takové věci do konkursní podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňujíc zařazení věci do soupisu. Soud uložil tomu, kdo uplatňoval, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtách určených soudem podal žalobu proti správci konkursní podstaty. V případě, že žaloby nebyla včas podána, mělo se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně.
Podle ustanovení § 27 odst. 1 a odst. 2, věta první před středníkem, zákona č. 328/1991 Sb. konkursní podstatu bylo možno zpeněžit buď prodejem věci způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem, nebo prodejem mimo držbu.
Podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. zrušením konkursu zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až g) a i) tohoto zákona.
Seznam přihlášek podle § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. byl veřejnou listinou, která nepředstavovala překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleželo projednání takové věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již v rozhodnutí soudu prvního stupně v této právní věci (tj. v rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 11. 3. 2010, č. j. 6 C 558/95-552) bylo poukázáno na rozsudek dovolacího soudu (Nejvyššího soudu), vydaný v této právní věci (zrušující jak rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 11. 3. 2008, č. j. 6 C 558/95-258, i potvrzující rozsudek krajského soudu v Praze z 8. 7. 2008, sp. zn. 28 Co 303/2008), z něhož bylo v dalším řízení v této právní věci vycházeno: Dovolací soud tu uvedl, že je třeba se zabývat posouzením dopadu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s tím, že oprávněná osoba a povinná osoba uzavřely dohodu o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. a tato dohoda byla schválena 3. 5. 1993 rozhodnutím pozemkového úřadu. Zemědělské družstvo Velké Výkleky však vzalo zpět návrh na vklad této dohody do katastru nemovitostí, kterému tato dohoda podléhala k účinnému vydání nemovitosti.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i citovaným závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v tomto dovolacím řízení (s přihlížením i k předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu i k výsledkům zjištění v dalším řízení před soudy obou stupňů), což měl na zřeteli v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 12. 2010 (sp. zn. 28 Co 553/2010 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil nějakou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak Nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 a § 218 písm. c občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání, které nebylo možné shledat přípustným podle některého z těch ustanovení občanského soudního řádu, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. května 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu