28 Cdo 968/2006
Datum rozhodnutí: 12.12.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





28 Cdo 968/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně D. B. O., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalované T., s. r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 880.941,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 6/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.9.2005, č.j. 22 Co 1670/2005-527, ve znění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2006, č.j. 22 Co 1670/2005-582, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou dne 2.11.2001 u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhala se žalobkyně zaplacení částky ve výši 880.941,- Kč.


Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.4.2005, č.j. 18 C 6/2002-483, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 695.851,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 31.12.2004 do zaplacení a současně v odstavci II. zamítl žalobu do částky 185.090,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 14.802,40 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 170.287,60 Kč od 4.4.1998 do zaplacení a pokud se žalobkyně domáhala 26 % úroku z prodlení z částky 445.724,- Kč od 1.3.1998 do 30.12.2004 a z částky 435.217,- Kč od 4.4.1998 do 30.12.2004. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10.4.1996 nájemní smlouvu ve znění dodatků ze dne 20.12.1996, 26.6.1997 a 20.7.1998, přičemž účelem nájmu byla výroba polystyrénových desek. Vzal za prokázané, že součástí nájemní smlouvy byla příloha č. 1 obsahující seznam pronajatých ploch, dále příloha č. 3, v níž byl mimo jiné dohodnut způsob, jakým se žalovaný bude podílet na úhradě za dodávku elektrické energie a tepla. Dále zjistil, že fakturou č. 300034 žalobkyně žalované vyfakturovala za měsíc leden 1998 za elektrickou energii 58.356,- Kč, za dodávku tepla 364.680,-Kč a za úklid 1.463,- Kč a celková částka (včetně DPH) se stala splatnou 28.2.1998. Též vzal za prokázané, že fakturou č. 300073 žalobkyně žalované vyfakturovala za měsíc únor 1998 za elektrickou energii 42.280,- Kč, za dodávku tepla 363.904,- Kč, za úklid 1.463,- Kč a celková částka 435.217,- Kč (včetně DPH) se stala splatnou 3.4.1998. Zjistil, že žalovaná neuhradila výše uvedené částky. Vzal též za prokázané, že přípisy ze dne 10.8.1998 a 20.11.1998 žalovaná předložila návrh splátkového kalendáře, neboť se dostala do tíživé finanční situace. Ze zápisu ze dne 5.6.2000, podepsaného jednatelem žalovaného, zjistil, že žalovaná uznává svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 7.667.612,13 Kč vzniklý neuhrazením služeb v areálu provozu D. za období 30.1.1998 do 7.4.2000 podle ustanovení § 323 obch. zák. a obě strany se dohodly na smírném řešení, které bude dohodnuto do termínu 30.9.2000. Zaujal názor, že právní vztah mezi účastníky je nutné posoudit podle ustanovení § 663 a násl. o.z. a ve smyslu ustanovení § 720 o.z. podle zákona č. 116/1990 Sb., který je v poměru k obecné úpravě nájemního vztahu v poměru speciality. Vyslovil, že z předmětné smlouvy je zřejmé, že předmětem nájemní smlouvy nebyly jen nebytové prostory, ale i nemovitosti, resp. části nemovitostí pozemků. Dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, neboť v rozporu s ustanovením § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. a § 37 o.z. v ní není vyjádřen určitě a srozumitelně předmět nájmu. Dále vyslovil závěr, že předmětná smlouva je neplatná i z důvodu, že nebyla podepsána za žalobkyni jako právnickou osobu v souladu s obchodním rejstříkem. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 451 a násl. o.z. s tím, že uplatněné nároky je nutno hodnotit jako nároky z bezdůvodného obohacení. Podle soudu prvního stupně nelze přihlédnout k námitce promlčení, proto nelze přiznat z promlčené pohledávky ani úrok z prodlení za dobu, kdy nebyl žalobkyní požadován.


K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.9.2005, č.j. 22 Co 1670/2005-527, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16.1.2006, č.j. 22 Co 1670/2005-582, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 695.851,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 430.921,60 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 264.929,40 Kč od 4.4.1998 do zaplacení. Současně zamítl žalobu, aby žalovaná žalobkyni zaplatila dalších 185.090,- Kč s 26 % úroky z prodlení z částky 14.802,40 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 170.287,60 Kč od 4.4.1998 do zaplacení, a aby z částky 695.851,- Kč zaplatil úroky z prodlení vyšší o 9 % z částky 430.921,60 Kč od 1.3.1998 do zaplacení a z částky 264.929,40 Kč od 4.4.1998 do zaplacení. Odvolací soud odkazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na své předchozí rozhodnutí ze dne 16.12.2003, č.j. 22 Co 2044/2003-336. Dále uvedl, že v dané věci je třeba vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2003, sp.zn. 35 Odo 619/2002, podle něhož skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž to, že tyto otázky je třeba řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§ 391 a § 397). S přihlédnutím k výše uvedenému tedy v dané věci žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení z platné nájemní smlouvy promlčen nebyl.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 30.12.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázka platnosti uzavřené nájemní smlouvy je odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Tvrdila existenci nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky uzavřená nájemní smlouva je platná, netrpí neurčitostí z hlediska předmětu nájmu z pohledu ustanovení § 37 o.z. a ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. Namítala, že předmětem nájmu byla téměř celá provozovna žalobce, několik samostatným budov, okolní prostory, proto v dané věci nelze aplikovat ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 1458/97 s tím, že pokud byla budova pronajata jako celek, nájem se neřídí ustanovením zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž občanským zákoníkem. Dále tvrdila, že v dané věci došlo k uzavření smlouvy o úklidu společných prostor (šatny), a to ústní formou, přičemž úhradou faktury byla nastolena nevyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalovaného k žalobci o tom, že závazek trval v lednu a únoru 1998. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnící řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však je třeba se nejprve zabývat jeho přípustností.


Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ČR se již dříve např. svým usnesením ze dne 30.4.1998, sp.zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněném pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil k této otázce tak, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu soudem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě pak odvolací soud posoudil návrh žalobce shodně jako soud prvního stupně, a jeho rozhodnutím proto nedošlo ke změně práv a povinností účastníků oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím měnícím, ale potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).


Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).


Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101). O takový případ v posuzované věci nejde.


V tomto směru ovšem platí, že kladný závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předpokládá, že je v dovolání jasně vymezena právní otázka (otázky), jež se má stát, v rámci vázanosti dovolacího soudu, příslušným obsahem dovolání, respektive dovolacího přezkumu. Takové vymezení však v uvedených bodech dovolání absentuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004 nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23).


Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání obou žalovaných, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.


Pro úplnost je nutné uvést, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 1458/97, je v dané věci nepřípadný.


Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.


Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalované pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. prosince 2006


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu