28 Cdo 961/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 4 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 961/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Městské části Praha 6, Praha 6, Čs. armády 23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem, 106 00 Praha 10, Ke Skalkám 56/3079, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28Co 527/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17C 185/2003 (žalobkyně M. Ch. D., N. L., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 56, proti žalované Městské části Praha 6, Praha 6, Čs. armády 23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem, 106 00 Praha 10 Záběhlice, Ke Skalkám 56/3079, o vydání věci), t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu dne 27. 10. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 4. 2011, č. j. 17C 185/2003-167. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované Městské části Praha 6 uloženo vydat žalobkyni M. Ch. D. ideální polovinu domu na stavební parcele č. 3942 a ideální polovinu parcely č. 3943 v katastrálním území D. (obec Praha 6). Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
O odvolání žalované Městské části Praha 6 proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 28Co 527/2011-214. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 4. 2011, č. j. 17C 185/2003-167, potvrzen, a to ve výroku (označeném I.) o věci samé ve znění, že žalovaná Městská část Praha 6 je povinna vydat žalobkyni M. Ch. D. do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu ideální polovinu budovy bytového domu v P. (část obce Dejvice) na stavební parcele č. 3942 zastavěné ploše a nádvoří, ideální polovinu stavební parcely č. 3942 zastavěné plochy a nádvoří (o výměře 150 m2), ideální polovinu pozemkové parcely č. 3943/1 zahrady (o výměře 567 m2), ideální polovinu stavební parcely č. 3943/2 zahradní plochy a nádvoří (o výměře 19 m2) a ideální polovinu stavební parcely č. 3943/3 zastavěné plochy a nádvoří (o výměře 32 m2), s příslušenstvím, v katastrálním území D. (obec Hlavní město Praha, část obce Dejvice). Dále byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (označeném II.). Žalované Městské části Praha 6 bylo uloženo uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení částkou 11.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení § 212, § 212a a § 214 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků zjištění a dokazování v tomto řízení byli původními vlastníky nemovitostí, o něž v řízení jde, JUDr. Jan M. N. a V. N., kteří odešli do zahraničí a v řízení u bývalého Lidového soudu trestního v Praze (pod sp. zn. 6T 34/58) došlo k propadnutí jejich veškerého majetku, z něhož nemovitosti byly pak zapsány v evidenci nemovitostí jako vlastnictví státu Bytového podniku Praha 6, státního podniku. Uvedení původní vlastníci nemovitostí zemřeli v letech 1979 a 1988 v USA. Jejich právními nástupci se stali děti původních vlastníků J. N. a J. N., kteří učinili v roce 1994 a 1995 výzvu k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, poté, co usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 1992 (sp. zn. 2 Rt 514/92) byl zrušen i výrok rozsudku trestního soudu o propadnutí majetku původních vlastníků nemovitostí. V průběhu soudních řízení o vydání nemovitostí bylo doloženo, že povinnou osobou k vydání nemovitostí je tu Městská část Praha 6 a zbývající oprávněnou osobou k vydání ideální poloviny nemovitostí je tu M. Ch. D., která je právní nástupkyní uvedeného J. N. (již zemřelého), když posléze v roce 1999 došlo k převodu ideální poloviny nemovitostí z J. N. na Ing. T. Š., kterému pak i Městská část Praha 6, prodala zbývající ideální polovinu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Městská část tu postupovala v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) konstatoval, že žalovaná Městská část Praha 6 porušila v roce 2009 převodem ideální poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, tzv. blokační ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to převodem této ideální poloviny nemovitostí na nabyvatele Ing. T. Š. (tento převod posoudily soudy obou stupňů jako neplatný). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že tento postup žalované Městské části Praha 6 tu nemůže být důvodem, aby se nenaplnil účel restitučního předpisu, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových přesunů. Proto odvolací soud nevyhověl odvolacímu návrhu žalované Městské části Praha 6 na změnu rozsudku soudu prvního stupně zamítnutím žaloby žalobkyně M. Ch. D. ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Rozsudek soudu prvního stupně, ukládající Městské části Praha 6 vydat žalobkyni M. CH. D. jí uváděnou ideální polovinu nemovitostí, byl tedy odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jen s upřesněním žalobního požadavku žalobkyně s ohledem na prohlášení vlastníka budovy obytného domu o rozdělení parcely č. 3943 v katastrálním území D. (na pozemky parc. č. 3493/1, č. 3493/2 a č. 3493/3) . Návrhu žalobkyně na změnu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, odrážející skutečnost, že došlo k rozdělení budovy na několik jednotek, nebylo vyhověno.
Odvolací soud zdůrazňoval jako argumentaci pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, že pro vyhovění žalobě na vydání věci není rozhodná okolnost, že povinná osoba (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, učinila právní úkon o převodu vlastnictví či držby věcí na jinou osobu; tento úkon je absolutně neplatný a nemohl vést k nabytí vlastnického práva jinou osobou.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 26. 3. 2012 doručen žalované Městské části Praha 6 a dovolání ze strany žalované bylo podáno dne 21. 5. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Městská část Praha 6 navrhovala, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku (označený I.) odvolacího soudu co do vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 3942 v katastrálním území D., a to z toho důvodu, že o tomto pozemku soud prvního stupně nerozhodl a ani rozhodovat nemohl, neboť vydání tohoto pozemku nebylo žalobou vůbec uplatněno . Dále pak dovolávající se Městská část Praha 6 navrhovala, aby dovolací soud zrušil tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým je žalované Městské části Praha 6 uloženo vydat 1/2 polovinu domu a 1/2 pozemků parc. č. 3943/1, 2, 3 s příslušenstvím v katastrálním území D., a to s odůvodněním, že žalovaná Městská část Praha 6 tyto nemovitosti nevlastní, ani nedrží, když vlastníky těchto nemovitostí jsou manželé Š., kteří také uvedené nemovitosti drží. Dovolávající se Městská část Praha 6 má také za to, že dům právně neexistuje, protože byl rozdělen na samostatné nemovitosti jednotky .
Dovolávající se Městská část Praha 6 má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Ve vyjádření žalobkyně M. Ch. D. k dovolání dovolávající se Městské části Praha 6 bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozsudek odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou soudů, takže dovolání žalované lze považovat za nepřípustné a nedůvodné. Podle názoru žalobkyně nejsou námitky dovolatelky o neupřesnění vydávaných věcí důvodné, když ze strany žalobkyně došlo ve smyslu ustanovení § 43 občanského soudního řádu k provedení opravy žalobního návrhu a částečná vada pak byla ještě odvolacím soudem odstraněna v rozsudku ve smyslu ustanovení § 164 občanského soudního řádu (a to i s přihlížením k rozdělení vydávaných věcí po 1. 4. 1991), a to správným označením vydávaných věcí tak, aby výrok rozsudku byl vykonatelný. Podle názoru žalobkyně upřesnění žaloby a přesné označení vydávaných pozemkových parcel v souladu s aktuálním vlastnictvím k nemovitostem, které byly po odnětí pozemkových parcel rozděleny na více parcel odpovídajících výměr, v odvolacím řízení lze považovat za opravu vadné žaloby ve smyslu ustanovení § 43 občanského soudního řádu, aby žaloba i rozsudek byly určité a vykonatelné . Odpovídá také ustanovení § 121 občanského zákoníku i ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., aby nemovitosti byly vydány s příslušenstvím, t. j. zejména s přípojkami vody, elektřiny, elektroměry, žumpami, studnami apod.
Žalobkyně ve svém vyjádření dále zdůrazňovala, že v žádném případě nelze považovat kupní smlouvy, které v průběhu soudního řízení byly uzavřeny o vydání věcí, a to s porušením kogentního ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., za platné (jak tomu bylo v daném případě, pokud jde o kupní smlouvy ze dne 4. 6. 2006 a ze dne 23. 6. 2004). V tomto smyslu nelze uvažovat o tom, že by vydání ideálních podílů budovy v katastrálním území D. bránilo rozdělení této budovy na tzv. jednotky, k němuž došlo v průběhu tohoto soudního řízení. Rozdělením na jednotky nezanikla budova jako věc v právním smyslu; nic takového nelze dovodit ze zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a ani z praxe pořizování výpisů z katastru nemovitostí, v nichž je vždy předně uvedena vlastní budova jako samostatná věc s podřazením jednotlivých jednotek.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolávající se Městské části Praha 6 proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 2. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodný stav v době vydání dovolání napadeného odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, mělo po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li toto rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo právní otázku, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelky, že její dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, když tento výrok nebyl ani slovně označen jako výrok měnící výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a nebylo možné dospět ani k závěru, že podle věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu tu došlo ke změně obsahu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 4 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (t. j. ke dni 1. 4. 1991, viz § 35 zákona č. 87/1991 Sb.) věc drží (s výjimkami podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou fyzické osoby, jakož i s výjimkou cizích států).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, II. ÚS 6/01 (uveřejněného pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že v případě restitučních sporů je nutno uplatněné restituční nároky oprávněných osob považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů; týká se to především tzv. blokačních paragrafů.
Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby (vlastnictví) na základě majetkového právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1. 4. 1991); není tu tedy zákonným předpokladem, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (k tomuto závěru dospěl dovolací soud např. v rozsudku sp. zn. 2Cdo 1030/97 Nejvyššího soudu).
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (od 1. 4. 1991) nemůže věc (součást a příslušenství věci) až do vydání věci oprávněné osobě převést do vlastnictví jiného ani přenechat do užívání jiného (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu); tyto právní úkony jsou neplatné.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí brání skutečnost, že ohledně nemovitosti, jíž se tento vklad týká, byl uplatněn nárok na její vydání podle ustanovení restitučního předpisu, o němž dosud není s konečnou platností rozhodnuto.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z rozhodnutí soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolávající se městské části byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem, ani o rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu a ani o rozhodnutí řešící právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 občanského soudního řádu (platného do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) a ustanovení § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se Městská část Praha 6 nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených v řízení o dovolání žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobkyni nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání žalované, rekapitulujícímu souhrnně a zevrubně to, co již bylo v podstatě uplatněno žalobkyní v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu