28 Cdo 957/2003
Datum rozhodnutí: 26.02.2004
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 957/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. B., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 48/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 232/95 (žalobce R. B., který byl v řízení zastupován advokátem, proti žalovaným: 1. Městu B., 2. České republice Ministerstvu financí ČR, Letenská 15a, 110 00 Praha 1, a 3. Správě nemovitostí města B., státnímu podniku v likvidaci, o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 48/2001, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2000, č.j. 32 C 232/95-176.

II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 10. 10. 1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat mu dům čp. 267 v katastrálním území H., D. C. a pozemky parc. č. 431, parc. č. 475/13, parc. č. 475/14 a parc. č. 475/20 (jak byly tyto nemovitosti zapsány v knihovní vložce č. 635 a č. 737 pozemkové knihy). V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí těchto nemovitostí byla jeho matka I. B. Za války byly tyto nemovitosti převedeny na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, po válce byla na tyto nemovitosti zavedena národní správa, která však byla výměrem Ministerstva sociální péče ze dne 11. 8. 1947 zrušena a bylo obnoveno vlastnické právo I. B. Podle vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu bylo pak ohledně těchto nemovitostí vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo pro Čs. stát Městský národní výbor v Brně.

Žalované Město B. navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné nemovitosti ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedrželo a není jejich držitelem ani v současnosti. Ministerstvo financí ČR navrhlo za žalovaný stát zamítnutí žaloby především proto, že v poválečné době nedošlo k obnovení vlastnického práva pro matku žalobce I. B., když výměr Ministerstva sociální péče ze dne 11. 8. 1947, na který žalobkyně poukazuje, je nutno pokládat za nulitní (nicotný) správní akt, protože byl vydán orgánem, který nebyl ve smyslu § 24 odst. 4 dekretu č. 5/1945 Sb. k tomu příslušný. Také žalovaná Správa nemovitostí města B. navrhla zamítnutí žaloby zejména s poukazem na vyjádření Ministerstva financí ČR k žalobě žalobce.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, č. j. 32 C 232/95-176, uložil žalované Správě nemovitostí města B. vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku dům čp. 311 v katastrálním území Č. P. s pozemky parc. č. 3470 (o výměře 1.441 m2) a parc. č. 1471 (o výměře 1.360 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu B. (jež byly dříve zapsány ve vložce č. 635 pozemkové knihy pro B., katastrální území H., D. C. jako dům č. 267, pozemek kat. č. 431, č. kat. 475/13 a č. kat. 475/13). Žaloba žalobce o vydání týchž nemovitostí, podaná proti České republice Ministerstvu financí ČR a proti Městu B., byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu B. na náhradu nákladů řízení 3.525 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované České republice Ministerstvu financí ČR nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalované Správě nemovitostí města B. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 4.635 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po provedeném dokazování pokládá tento soud za zjištěno, že žalobce je státním občanem České republiky, že původní majitelka nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení, I. B., matka žalobce, zemřela 4. 4. 1979 a že žalobce učinil výzvu k vydání nemovitostí včas v době do 30. 4. 1995 a tuto písemnou výzvu učinil u Magistrátu města B. Ohledně nemovitostí uváděných v žalobě žalobce pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že I. B. nabyla tyto nemovitosti v roce 1926 a její vlastnické právo bylo vloženo i ve vložce č. 635 pozemkové knihy pro katastrální území H., D. C. V roce 1942 bylo v pozemkové knize vloženo vlastnické právo pro někdejší Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. V roce 1945 byla v pozemkové knize poznamenána ohledně těchto nemovitostí národní správa. Podle výměru Ministerstva sociální péče ze dne 11. 8. 1947 byl zrušen vklad vlastnického práva pro Vystěhovalecký fond v Praze a došlo k obnovení vlastnického práva pro I. B.; Ministerstvo sociální péče tu rozhodovalo jako dozorčí orgán národní správy majetkových podstat majetkového úřadu vystěhovaleckého fondu, tedy jako orgán k tomu oprávněný. V dalším období došlo k tomu, že na základě vyhlášky o konfiskaci majetku ze dne 21. 5. 1958 č. 99, vydané finančním odborem Městského národního výboru v B., přešel uvedený majetek I. B. na stát; tato vyhláška se odvolávala na dekret č. 108/1945 Sb., který se však nemohl na I. B. vztahovat, neboť šlo o osobu rasově perzekvovanou za druhé světové války. Proto soud prvního stupně pokládal žalobce, který byl synem I. B., za osobu oprávněnou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a jako osobu povinnou posuzoval soud prvního stupně žalovanou Správu nemovitostí města B., státní podnik (v likvidaci), a to jako právního nástupce držitele nemovitostí (Podnik bytového hospodářství B.) ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991), zatímco další dva žalované neposoudil soud prvního stupně jako osoby povinné ve vztahu k žalobci. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo tedy vyhověno žalobě žalobce ve vztahu k žalované Správě nemovitostí města B., s. p., zatímco žaloba žalobce vůči dalším dvěma žalovaným byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

O odvolání žalobce i žalované Správy nemovitostí města B., s. p., rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 48/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce i vůči žalované Správě nemovitostí města B., s. p., byla zamítnuta. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně (v jeho výrocích označených II., IV. a V.) potvrzen. Byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalované Správě nemovitostí města B., s. p., nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu B. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dalším dvěma žalovaným nebyla náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnit podle ustanovení § 220 o. s. ř.

Odvolací soud poukazoval na to, že shodně s názorem soudu prvního stupně má za to, že na základě výměru Ministerstva sociální péče ze dne 11. 8. 1947 došlo i k zápisu do pozemkových knih (k tzv. intabulaci), takže právní předchůdkyně žalobce (I. B.) se stala v poválečném období zpětně vlastnicí nemovitostí, které jsou sporné mezi účastníky tohoto občanského soudního řízení. Bylo také prokázáno, že žalobce je synem původní vlastnice nemovitostí I. B. a že je českým státním občanem, takže je v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud šlo o posouzení toho, kdo je v tomto případě povinnou osobou, byl odvolací soud toho názoru, že v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držel nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, Podnik bytového hospodářství B., jako správce těchto nemovitostí, a že právním nástupcem tohoto podniku je nyní žalovaná Správa nemovitostí města B., státní podnik (v likvidaci). Pokud žalobce uplatňoval žalobní návrh také vůči Městu B. a vůči České republice Ministerstvu financí ČR, nepovažoval odvolací soud tyto žalované za povinné osoby a proto shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu žalobce proti těmto dvěma žalovaným zamítl.

Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval při uplatňování svého nároku řádně podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. a proto tu došlo k prekluzi nároku žalobce. Žalobce totiž původně žalobu uplatnil proti subjektům, které nebyly ve vztahu k žalobci povinnými subjekty. Teprve v průběhu řízení žalobce podáním ze dne 29. 1. 1999 rozšířil žalobu proti žalované Správě nemovitostí města B., státnímu podniku (v likvidaci), třebaže tento podnik držel nemovitosti, uváděné žalobcem již k 1. 4. 1991 (tedy v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.); o připuštění tohoto rozšíření žaloby rozhodl soud prvního stupně 5. 2. 1999. Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. měla oprávněná osoba možnost uplatnit své nároky u soudu do jednoho roku poté, kdy povinná osoba nevyhověla nároku oprávněné osoby, označenému ve výzvě k vydání věci. Výzvu k vydání nemovitostí musel žalobce v daném případě zaslat povinné osobě nejpozději do 30. 4. 1995, počínaje od 1. 11. 1994 v důsledku nálezu č. 164/1994 Sb. Nebyla-li tedy od 30. 4. 1995 v průběhu jednoho roku podána žaloba o vydání nemovitosti vůči povinné osobě a stalo se tak až po uplynutí této roční prekluzívní lhůty, pak tento nárok zanikl. Proto odvolací soud tomuto žalobcem uplatněnému zaniklému nároku nemohl vyhovět a změnil tedy žalobě vyhovující výrok soudu prvního stupně na výrok o zamítnutí žaloby. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 149, § 150 a § 224 odst. 1 o. s. ř.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8. 10. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 6. 11. 2002 na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně a žaloba žalobce o vydání věci, podaná vůči žalované Správě nemovitostí města B., byla zamítnuta, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné, protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že se stal oprávněnou osobou v této právní věci až v důsledku nálezu č. 164/1994 Sb. V době vzniku tohoto jeho nároku, tedy v době, kdy měl podle zákona právo podal výzvu k vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., bylo vlastníkem nemovitosti, o něž jde v této právní věci, Město B., jak to také vyplývalo ze zápisu v katastru nemovitostí; stejně tomu bylo i v době podání žaloby v této právní věci. Ke dni 1. 7. 1994, kdy žalobce mohl svůj nárok teprve s účinností uplatnit, nebyl již vlastníkem, ani držitelem nemovitostí jiný subjekt, tedy ani žalovaná Správa nemovitostí města B., státní podnik, ani její právní předchůdce Podnik bytového hospodářství bývalého Obvodního národního výboru B.

Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovalo, aby toto dovolání bylo zamítnuto. Připomínalo svůj stále trvající názor, že v daném případě nedošlo v roce 1947 k převzetí nemovitostí právní předchůdkyní žalobce I. B. a s tímto majetkem bylo disponováno jako s majetkem konfiskovaným Vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu. Kdyby byl I. B. v roce 1947 vrácený majetek jí skutečně převzat, nemohl by podle § 5 vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu přejít do správy tehdejšího Národního výboru města B.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohlo spočívat buď v tom, že soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věci v daném případě podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovalo, a účastníci řízení na toto ustanovení rovněž v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.

Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu do jednoho roku.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkami uvedenými v tomto ustanovení. Zákon č. 87/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1991 (§ 35 zákona č. 87/1991 Sb.).

Právnickými osobami, které drží věci, jejichž vydání se oprávněná osoba domáhá, jsou takové právnické osoby, jež je získaly od státu, na nějž věc přešla v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 117 /254/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že pokud jde o přechod některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., vylučuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat (stanovené v § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 24. 5. 1991.

V daném případě podal žalobu žalobce 10. 10. 1995, a to i proti Městu B., které bylo jako vlastník zapsáno na listu č. 1001 katastru nemovitostí pro B., katastrální území Č. P. (podle výpisu z katastru nemovitostí z 28. 3. 1996, a to ohledně domu čp. 311 a pozemků parc. č. 3470 a parc. č. 3471).

Ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. 32 C 232/95 je na č.l. 169 založeno Prohlášení obce z 20. 11. 1997, učiněné a podepsané Městem B., majetkovým odborem Magistrátu města B., o tom, že dům čp. 311 a pozemky parc. č. 3470 a parc. č. 3471 v katastrálním území Č. P. nepřešly vzhledem k ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. do majetku Města B. a že Obec město B. souhlasí se zápisem těchto nemovitostí na list vlastnictví ČR Správy nemovitostí města B., s. p. .

Z téhož spisu není patrno, že by nárok na nemovitosti uvedené v citovaném prohlášení uplatnil podle zákona č. 87/1991 Sb. (popřípadě podle jiného předpisu restituční povahy) ještě někdo jiný než žalobce R. B.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 9. 7. 2002, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, pokládal v daném případě za rozhodující, že v době počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) Podnik bytového hospodářství B., který byl správcem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, tyto nemovitosti držel a že ani Město B., ani Ministerstvo financí ČR v té době nebylo správcem nemovitostí a nedisponovalo s nimi .

Dovolací soud naproti tomu při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatele vycházel z právního názoru, který je obsažen v již citovaném rozhodnutí, uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní závěry tohoto uveřejněného rozhodnutí kladou důraz na to, že postavení oprávněné osoby žalobce získal až v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu, původně vyjádřené v § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., nálezem z 12. 7. 1994 , že se majetek, který má na zřeteli zákon č. 172/1991 Sb. vrací obcím ze zákona bez dalšího dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 24. 5. 1991) a že přechod majetku státu na obce zákon č. 172/1991 Sb. nemohl spojovat a také nespojil s nejistotou v otázce, zda skutečně budou po účinnosti zákona k tomuto majetku uplatněny oprávněnými osobami restituční nároky , takže ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona, tedy před 24. 5. 1991 ; zákon tu tedy dal přednost jistotě o tom, kdo bude vykonávat právo vlastníka před konstrukcí podmíněné a protahované správy prostřednictvím organizací, které dříve spravovaly majetek státu . Majetek, který ex lege přešel na obec, obce nutně převzaly i se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, a také povinnost vydat věc, stanovená v § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy přešla na jejich nabyvatele podle zákona č. 172/1991 Sb., tj. na obec .

Nemohl se proto dovolací soud ztotožnit s odlišným názorem odvolacího soudu, kladoucím důraz na to, že i v případě tohoto druhu (který má na zřeteli rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je rozhodující, že Město B. nebylo správcem nemovitostí a nedisponovalo s nimi . Nelze proto rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, pokládat za správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když v řízení před odvolacím soudem (stejně jako v řízení před soudem prvního stupně) nebyla objasněna otázka, zda tu v daném případě došlo ze zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu majetku státu na obec v době, kdy podle výsledků dokazování nebylo doloženo, že by v této době byl již uplatněn nárok na tento majetek podle zákona č. 87/1991 Sb., jak tuto výjimku z přechodu majetku státu na obec má na zřeteli ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., takže nebyla plně objasněna otázka pasívní legitimace žalované obce v daném případě.

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř. v již citovaném zření). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v již uvedeném znění) a ve smyslu tohoto právního závěru dovolacího soudu se zaměří na to, aby bylo objasněno, zda tu došlo nebo nedošlo k přechodu nemovitostí ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. dnem 24. 5. 1991, případně co tomuto přechodu bránilo, a pokud k tomuto přechodu došlo, proč a z jakého důvodu se opět nemovitosti ocitly ve Správě nemovitostí města B., státního podniku, a na základě objasnění těchto okolností pak soud prvního stupně znovu posoudí, kdo je v této právní věci pasívně legitimován jako povinná osoba ve vztahu k žalobci, jako k oprávněné osobě (jak ho takto posoudily soudy obou stupňů), a zda žalobce poté, co se stal oprávněnou osobou (ve smyslu nálezu č. 164/1994 Sb.), řádně a včas uplatnil svůj nárok výzvou k vydání věcí a žalobou o vydání věcí vůči subjektu, který ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb. je tu osobou povinnou k vydání věcí.

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř. ve znění před novelizací zákonem. č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. února 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu