28 Cdo 951/2003
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 951/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce ČR - Okresního úřadu P., proti žalované M. V., o zaplacení částky 72.642,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 49/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, č. j. 35 Co 302/2002-14, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, č. j. 35 Co 302/2002-14, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2002, č. j. 25 C 49/2002-8, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2002, č. j. 25 C 49/2002-8, bylo zastaveno řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spatřoval soud prvního stupně zejména ve skutečnosti, že ve věci již bylo žalobcem pravomocně rozhodnuto. Stalo se tak rozhodnutím ze dne 20. 6. 1995 pod č. j. PU-R 288-6 a soudu nepřísluší rozhodovat o nárocích podle § 6 odst. 4 a § 9 zákona č. 229/1991 Sb. Nebylo též možno zhojit procesní důsledky znění žalobního petitu o povinnosti žalované zaplatit částku, kterou určí soud likvidací dědictví (v odvolání žalobce změnil petit pouze na zaplacení částky 72.642,50 Kč). Dědické řízení, v němž se rozhodovalo o dědictví po právní předchůdkyni žalované V. B., bylo totiž (bez likvidace) Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1306/98 pravomocně skončeno.

K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2002, č. j. 35 Co 302/2002-14, tak, že napadené usnesení potvrdil; žádnému účastníku současně nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že by rozhodnutí žalobce o povinnosti V. B. zaplatit státu pohledávku ve výši 72.642,50 Kč mělo účinky věci pravomocně rozsouzené a zbavilo soudy oprávnění rozhodovat o tomto nároku. Týž soud přisvědčil zjištění nižší instance o pravomocně skončeném dědickém řízení bez likvidace. Především ale odvolací soud poukázal na žalobu, v níž se žalobce zcela určitým způsobem označil jako Okresní úřad P., okresní pozemkový úřad . V řízení, jehož předmětem je pohledávka státu, však může podle zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích vystupovat jako právní subjekt pouze stát; nikoli tedy označená organizační složka státu ta může stát pouze zastupovat (§ 3 odst. 2, § 7 cit. zák., § 21a o. s. ř.). Žalobce sice v odvolání upřesnil své označení na ČR Okresní úřad P., okresní pozemkový úřad, takto však již nemohl dodatečně zhojit své původní označení v žalobě, a nedostatek podmínky řízení, spočívající v absenci právní subjektivity žalobce ve smyslu § 19 o. s. ř., nebyl odstraněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Posouzení vady v označení žalobce odvolacím soudem označil za formalistické a podotkl, že tuto vadu zhojil ve svém odvolání. Ostatně již soud prvního stupně měl vyzvat žalobce k odstranění vady podání podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil vedle potvrzujícího usnesení odvolacího soudu též usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a že je jménem žalobce podala osoba s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze podle obsahu dovolání spatřovat v nesprávném právním posouzení věci po procesní stránce.

Dovolání je opodstatněné.

Odvolací soud považoval označení žalobce Okresní úřad P., okresní pozemkový úřad za zcela jednoznačné a nezaměnitelné. Z tohoto formálního resp. gramatického pohledu lze zajisté interpretovat každé označení účastníka řízení jako verbálně určité, nejde-li o identifikaci jazykově nepřesnou nebo postrádající smysl. Má-li však označení účastníka zakládat neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., pak je s přihlédnutím k principu spravedlivé ochrany procesních práv účastníků namístě závěr, že by měl být označen někdo, kdo se zjevně nemůže stát nositelem procesních práv a povinností; takové označení musí být buď nezpůsobilé k jakémukoli doplnění či změně bez narušení své podstaty (tedy již ve výchozí podobě verbálně definitivní , procesně nezhojitelné), nebo musí nastat procesní stav, při němž se ani přes součinnost soudu nepodařilo vadu označení odstranit a identifikovaná strana nesplňuje podmínku procesní subjektivity podle ustanovení § 19 o. s. ř.

V posuzované věci však nelze výše popsané znaky spatřovat. Identifikace žalobce, jak byla v žalobě provedena, není ve světle předchozích úvah výhradně jednoznačná a nezaměnitelná . Je především, a to zcela viditelně, neúplná a zhojitelná. Neuvedení státu, který se stal od 1. 1. 2001, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jako právnická osoba výhradním subjektem práva ve vztazích, jejichž předmětem je hospodaření se státním majetkem (§ 6 cit. zák.), je zajisté ze strany žalobce, na jehož straně se předpokládá právnická kvalifikace a znalost zákonů, pochybením závažným a nevítaným. Toto pochybení však v řízení bylo odstranitelné postupem soudu prvního stupně adekvátním ustanovení § 43 o. s. ř. (byť s případným následkem nikoli odmítnutí žaloby, ale zastavení řízení). Označil-li se následně již sám žalobce v odvolání předsunutou zkratkou ČR (používanou a smyslem zřejmou, i když je žádoucí výslovné uvedení názvu státu), pak měl odvolací soud tuto okolnost z hlediska možnosti pokračovat v řízení posoudit jinak, než se stalo.

Nerespektování naznačené interpretace zákona vyvolalo procesní důsledky, jež lze považovat přinejmenším za paradoxní. Odvolání s již přijatelným označením žalobce bylo sice akceptováno a nebyl shledán důvod k jeho odmítnutí, odvolací soud však v záhlaví svého usnesení změnu označení žalobce provedenou žalobcem samotným zamlčel (v intencích svých úvah) a současně implicite nepřiznal relevanci žádnému z procesních úkonů žalobce vyjma žaloby.

Konstatování odvolacího soudu o okresním úřadu jako o pouhé organizační složce státu (§ 3 a násl. zákona č. 219/2000 Sb.), které je samo o sobě závěrem nepochybně správným, navozuje ještě jednu výkladovou otázku, byť odvolacím soudem výslovně nezmíněnou. V důsledku nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. došlo na přelomu roku 2000 a roku 2001 ke ztrátě právní subjektivity okresních úřadů, změně jejich statusu na organizační složky státu (§ 51 odst. 1 cit. zák.), a k nástupu státu jako jediného právního subjektu do všech právních vztahů, které se dotýkají hospodaření se státním majetkem. Formálně je možné považovat tento proces za univerzální sukcesi, nastolující dnem podání žaloby s nesprávným označením žalobce sporný nedostatek podmínky řízení. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. se totiž univerzální sukcese připouští až po zahájení řízení a žaloba byla podána teprve 26. 11. 2001. Dovolací soud je však toho názoru, že tento interpretační pohled by neměl být rozhodující. Nehledě na souběžný hmotněprávní i procesní děj na přelomu zmíněných let, při němž došlo ve dnech 31. 12. 2000 a 1. 1. 2001 jak k zániku právní subjektivity okresních úřadů a vstupu státu do příslušných majetkových vztahů, tak zároveň k pozbytí účinnosti o. s. ř. ve stávajícím znění a k nabytí účinnosti novely č. 30/2000 Sb., je třeba zohlednit, a to opět i v zájmu ochrany práv účastníků (§ 1 o. s. ř.), faktický stav navozený zákonem č. 219/2000 Sb. Nedošlo totiž k procesu typickému pro univerzální nástupnictví, při němž dosavadní právní subjekt zaniká a veškerá jeho práva a povinnosti přejímá právní subjekt jiný, zcela či zčásti svým statusem a nezřídka i povahou nebo vnitřní strukturou odlišný. Právo spravovat státní majetek, slovy platné úpravy hospodařit s ním, jakož i právo provádět právní úkony při výkonu této činnosti, zůstalo v kompetenci dosud existujících orgánů a organizací; ty se staly organizačními složkami státu a právní subjektivita státu způsobem hmotněprávně i terminologicky žádoucím zastřešila jejich činnost.

Pro naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu. Shodné procesní důsledky, spočívající v zastavení řízení, však mělo i jinak odůvodněné usnesení soudu prvního stupně. Proto dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí o meritu věci (při procesním zohlednění změny, ke které došlo v mezidobí na žalující straně zrušením okresních úřadů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu