28 Cdo 95/2011
Datum rozhodnutí: 01.03.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 29 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 95/2011

ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Královské kanonie premonstrátů na Strahově , 118 00 Praha 1, Strahovské nádvoří 1/132, proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 16/2005 (žalobce Kanonie premonstrátů na Strahově proti žalovaným: 1. České republice Ministerstvu financí , 118 00 Praha 1, Letenská 15, a 2. Pozemkovému fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatele proti výroku (označenému I.) rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, měnícímu výrok (označenému I.) rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 27. 11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246, se zamítá .
II. Dovolání dovolatele proti výroku (označenému II.) rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, potvrzujícímu výrok (označenému II.) rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 27. 11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246, se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě podané v této právní věci u soudu dne 1. 4. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z 27. 11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující kanonie premonstrátů je ve vztahu k žalovanému Pozemkovému fondu ČR vlastníkem budovy čp. 3450, postavené na pozemku parc. č. 25, budovy bez čp./č.e., postavené na pozemku parc. č. 26, a stavby na pozemku parc. č. 110 a budovy čp. 3449, postavené na pozemku parc. č. 508, jakož i pozemků parc. č. 26, parc. č. 110, parc. č. 669, parc. č. 34/1, parc. č. 69/2, parc. č. 70/4, parc. č. 70/22, parc. č. 135/46, parc. č. 146/5, parc. č. 159/1, parc. č. 256, parc. č. 278/9, parc. č. 286/2, parc. č. 347/3 a parc. č. 369/7 v katastrálním území B. (obec Jihlava), zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu (katastrálního pracoviště Jihlava). Dalším výrokem téhož rozsudku byla však zamítnuta žaloba žalující kanonie premonstrátů, aby ve vztahu k žalované České republice Ministerstvu financí ČR bylo určeno, že uvedený žalobce je vlastníkem budovy čp. 3450, postavené na pozemku parc. č. 25, budovy bez čp./č.e. na pozemku parc. č. 26 a další stavby na pozemku parc. č. 110 a budovy čp. 3449 na pozemku parc. č. 508, jakž i pozemků parc. č. 15, 25, 507, 508, 38/3, 70/1, 74, 88, 89, 135/131, 135/165, 141/9, 143, 163/40, 233/1, 233/3, 238, 239, 240/3, 242/1, 242/2, 242/3, 251, 260/1, 260/2, 260/3, 260/4, 265, 267/2, 268, 270, 271, 275, 278/3, 278/4, 293/8, 293/9, 347/4, 362/53, 362/54, 369/5, 369/6, 408/1, 409, 453, 455/1, 458/1, 458/2, 459, 461, 463/2, 484/4, 514/1, 626, 293/87, 278/7, 34/2, 347/8, 34/5, 347/10, 347/12, 347/15, 347/17, 75/2, 70/21, 34/4, 70/11, 30/2, 75/1, 70/20, 94/3, 95/172, 85/2, 95/3, 141/1, 141/10, 163/62, 144/1, 153/3, 162/2, 161/1, 159/2, 247/1, 229/4, 249/4, 233/4, 293/84, 293/85, 249/6, 247/7, 249/9, 240/1, 293/72, 250/7, 250/4, 293/82, 293/28, 293/27, 146/4, 293/33, 293/6, 293/34, 293/35, 293/36, 293/10, 278/6, 293/88, 278/1, 342/7, 347/16, 347/2, 347/1, 350/2, 347/19, 350/3, 350/5, 393/2, 347/22, 347/21, 347/23, 350/4, 393/1, 440/2, 440/4, 347/20, 514/2, jakož i pozemků parc. č. 26, 110, 669, 34/1, 69/2, 704/, 70/22, 135/15, 144/46, 146,5, 159/1, 256, 278/9, 286/2, 347/3 a 369/7 v katastrálním území B. (obec Jihlava), zapsaných na listu č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Vysočinu (katastrálního pracoviště Jihlava). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání žalující kanonie premonstrátů a žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 27. 11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246, změněn ve výroku (označeném I.), žalobě vyhovujícím, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalující kanonie premonstrátů domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, a to pozemků parc. č. st. 26, st. 110, st. 669, 434/1, 69/2, 70/4, 70/22, 135/15, 144/46, 146/46, 159/1, 256, 278/9, 286/2, 347/3 a 369/7 a budovy čp. 3450, postavené na pozemku parc. č. 25, budovy bez pč. a č. e. na pozemku parc. č. st. 26 a budovy na pozemku parc. č. 110 a budovy čp. 3449, postavené na pozemku parc. č. st. 508, ve vztahu k žalovanému Pozemkovému fondu ČR. Ve výroku (označeném II.) uvedeného rozsudku prvního stupně, žalobu zamítajícím, byl tento rozsudek potvrzen. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalující kanonie premonstrátů není důvodné, zatím co odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud na základě výsledků řízení před soudy obou stupňů uváděl, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly původně zapsány v knihovní vložce 1183 zemských desek Reindlův dvůr jako majetek Königliche Premonstratenser Chorherrn-Stift Strahov in Prag. Z potvrzení totožnosti právnické osoby, které vydala konference vyšších představených mužských řeholí v České republice, bylo zjištěno, že tento subjekt je totožný s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově. Klášterní velkostatek Reindlerov v katastrálním území B. podléhal zákonu č. 215/1919 (záborovému zákonu) a zabrání státem bylo poznamenáno na základě návrhu Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 5. 1927 pod č. 56849/27-II/3, ze dne 5. 5,. 1928 pod č. j. 54050/28-II/3, a ze dne 13. 3. 1928 pod č. j. 33.533/28-II/3, což dokládá další zápis v téže knihovní vložce. Později podlehl uvedený postup revizi podle zákona č. 142/1947 Sb. a § 1 zákona č. 142/1947 Sb., poznámka zamýšleného převzetí státem. Nemovitosti byly následně od roku 1953 po závad prostém odepsání nově vedeny v pozemkové knize v nové knihovní vložce č. 792 jako vlastnictví státu a knihovní vložka č. 1183 zemských desek byla zrušena. Odvolací soud dovozoval, že zřejmě neexistuje listina (vykonatelné rozhodnutí), které by prokazovalo, že tu bylo rozhodnuto o převzetí předmětného nemovitého majetku státem; v knihovních vložkách není poznamenán odkaz na žádnou takovou listinu. V řízení bylo předloženo rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 22. 4. 1948, č. j. 46660/48-IX/R-22, ze dne 22. 4. 1948, kterým bylo rozhodnuto o předání části majetku bývalého velkostatku R. s tím, že o převzetí majetku polnohospodářského a jiného majetku bude rozhodnuto později dodatečně. Následně na některých nemovitostech hospodařil státní podnik Osefa; došlo tedy zřejmě k následnému přídělu nemovitostí. Bylo rovněž prokázáno (zejména z výpisu z listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území B., že v současné době je jako vlastník předmětného majetku evidována Česká republika s tím, že správu těchto nemovitostí provádí Pozemkový fond ČR. Účastníci řízení nezpochybnili rozsah nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení; původní stav v pozemkových knihách i současný stav v katastru nemovitostí pro předmětné pozemky vyplývá ze srovnávacího sestavení parcel, které vyhotovil dne 28. 11. 2901 a 24. 3. 2005 Katastrální úřad v Jihlavě.
K otázce pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR v této právní věci se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že Pozemkový fond ČR je samostatným právním a též procesním subjektem a žalobu o určení vlastnictví v jeho správě je tedy nutno směřovat vůči tomuto fondu, nikoliv proti České republice .
Odvolací soud dále poukazoval na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., týkající se majetku církví, podle kterého nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku , přičemž konstatoval, že k legislativnímu řešení restituce tzv. církevního majetku dosud nedošlo. Odvolací soud pak dovozoval, že v důsledku této absence legislativní úpravy tu se uplatní pravidlo, podle kterého nelze žalobami na ochranu vlastnického práva obcházet účel restitučního zákonodárství .
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, rozhodl nesprávně, pokud žalobě, byť částečně vyhověl, a proto odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí v jeho zamítavé části jako věcně správné potvrdil (§ 219 občanského soudního řádů) a ve vyhovující části změnil tak, že se žaloba žalující kanonie premonstrátů zamítá (§ 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu).
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 150 občanské soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 8. 2010 doručen dovolateli (Královské kanonii premonstrátů na Strahově) a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo 20. 10. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jihlavě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. V dovolání bylo co do přípustnosti dovolání poukazováno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
V tomto dovolání bylo především poukázáno na to, že v této právní věci bylo týmž odvolacím soudem rozhodováno rozdílně dvěma rozhodnutími. Krajský soud v Brně v rozsudku z 10. 2. 2005, sp. zn. 16 Co 49/2002 dospěl k závěru, že žaloba žalující kanonie premonstrátů nemůže být úspěšná, pokud její žaloba podána proti Pozemkovému fondu ČR a že je tu třeba o určení vlastnictví samotnou Českou republiku. Naproti tomu v rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, zaujal tentýž odvolací soud právní názor, že žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem, zapsaným jako vlastnictví České republiky, je správně podána proti Pozemkovému fondu ČR, jde-li o nemovitosti, které Pozemkový fond ČR spravuje. Současně uvedený odvolací soud dospěl k´v tomto rozhodnutí z 15. 7. 2010 k závěru, že se necítí vázán předchozím pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně z 10. 2. 2005 , co do otázky proti komu (Pozemkovému fondu ČR či České republice) měla být žaloba žalující kanonie podána. Podle názoru uvedeného dovolatele, odvolací soud tu nesprávně posoudil zjištěné skutečnosti z hlediska právního a tedy jeho rozhodnutí z 15. 7. 2010 nemůže obstát, protože je výrazem odepření spravedlnosti žalujícímu subjektu.
Jako dovolací důvod tedy uvedený dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí soudu spočívá z uvedeného důvodu, ale i z dalšího důvodu na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Odvolací soud dospěl totiž k právnímu závěru, podle názoru dovolatele nesprávnému, že tu nebylo na místě uplatnit právo určovací žalobou, jak to vyslovil Ústavní soud ČR ve stanovisku z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05. Dovolatel však s poukazem na nález Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 663/06, má za to, že tu nebylo na místě použití rigidní gramatické interpretace citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, když ze zákona č. 298/1990 Sb., který je svou povahou součástí restitučního zákonodárství, vyplývá marné legitimní očekávání na straně církevních právnických osob na právní úpravu založenou na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., takže v tomto případě žaloba na určení vlastnického práva tu není vyloučena; taková žaloba se tu opírá o legitimní očekávání stěžovatele, jež je dovoditelné z uplynutí adekvátního času od stanovení povinnosti státu vydat nový restituční zákon, který by byl založen na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Uvedený dovolatel je proto přesvědčen, že odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 7. 2010 (sp. zn. 54 Co 177/2010 Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě) nesprávně vycházel jen ze slovního znění stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (a v této souvislosti si nesprávně vyložil i nález Ústavního soudu ČR z 1. 7. 2010, Pl. ÚS 9/07) a nepřipustil specifické řešení v individuálních případech církevního majetku , a to uplatněním žaloby o určení vlastnického práva mající za cíl dosahovat zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu ze závazkem plynoucím z § 29 zákona o půdě, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, se zřetelem na relevantní konkrétní okolnosti souzené věci .
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání žalující Královské kanonie premonstrátů na Strahově, bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno; nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou majetkem blokovaným ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a to pro účely církevní restituce, o jejíž komplexní legislativní úpravě má být teprve v budoucnu rozhodnuto; zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je tedy nutné vztahovat režim restitučních zákonů a tudíž není možné domáhat se tohoto majetku žalobou o určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a to z důvodu absence naléhavého právního zájmu na tomto určení; naléhavý právní zájem podle tohoto ustanovení nelze dovodit ze skutečnosti, že stát dosud speciální restituční zákon nevydal, přestože zákon o půdě v § 29 vydání tohoto zákona předpokládá.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR, podaném za Českou republiku k dovolání uvedeného dovolatele, bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru Ministerstva financí ČR odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 7. 2010 správně konstatoval, že Česká republika nemůže být v tomto sporu účastníkem řízení, když jde o majetek, který je podle platné právní úpravy ve správě Pozemkového fondu ČR, tedy orgánu, který má procesní způsobilost organizační složky státu vystupovat před soudem ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 a § 21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu i ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (zejména § 55 odst. 1 tohoto zákon). Nebylo tu třeba dát oprávnění Pozemkovému fondu ČR, aby za stát jednal v této právní věci (a ani přímo) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 201/2000 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatele, napadajícího rozsudek odvolacího soudu z 15. 7. 2010 v celém rozsahu, tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. To se v daném případě týkalo výroku rozsudku odvolacího soudu (označeného I.), jímž byl změněn žalobě vyhovující výrok o určení vlastnictví žalující kanonie ohledně konkrétně uvedených nemovitostí v katastrálním území B. u Jihlavy, zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Vysočinu (katastrálního pracoviště Jihlava).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně e věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. To se v daném případě týkalo výroku rozsudku odvolacího soudu (označeného II.), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající zčásti žalobu žalující kanonie o určení jejího vlastnictví i k dalším konkrétně uvedeným a vyznačeným nemovitostem v katastrálním území B.
Je třeba ještě uvést, že podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod svého dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a dále podle ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. i § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. s přihlížením i k ustanovením zákona č. 289/1990 Sb.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto soudem i určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu také v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Podle ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Zákonem č. 298/1990 Sb. byla provedena úprava některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, a to ohledně majetku uvedeného v příloze tohoto zákona. K tomuto zákonu byl ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 22/05 (uveřejněným sdělením č. 13/2006 Sbírky zákonů) zaujat právní závěr, že zákon č. 298/1990 Sb. je svou povahou součástí restitučního zákonodárství. V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02 (uveřejněném pod č. 23 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo pak také uvedeno, že na zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, a bude řešen samostatným zákonem, je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů a není zde prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalující.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení právního vztahu nebo práva (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména i ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku), ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání .
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 66/06 (uveřejněném pod č. 149 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), na který dovolatel v daném případě opakovaně poukazoval, byly při současném reflektování stanoviska z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 uvedeny tyto další právní závěry k uvedené právní problematice Ústavní soud ČR považuje (srov. str. 819 uvedeného svazku Sbírky nálezů a usnesení) za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálního rozměru každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech (včetně okolností zvláštních a neobvyklých). Ústavní soud ČR podřizuje stále výklad i použití právních norem jejich obsahově-materiálnímu smyslu (srov. str. 822 uvedeného svazku Sbírky nálezů a usnesení). Za specifického stavu plynutí času a legitimního očekávání vydání restitučního zákona, vyplývajícího z ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., žaloba o určení vlastnického práva vyloučena úplně není; je však třeba ji pojmout jako žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční) se zřetelem na relevantní zjištěné konkrétní okolnosti souzené věci.
K právní problematice posouzení (v dovolacím řízení) úplnosti zjištění skutkového stavu věci, hodnocení provedených důkazů a posouzení vycházení soudu ze zjištění, která nemají v podstatě oporu v obsahu soudního spisu byl podán v uveřejněných rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, výklad např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 této Sbírky; uvádí se v něm: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně stanovených v občanském soudním řádu (nyní v § 241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů dovolací soud vycházel při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolávající se kanonie premonstrátů. Musel však zároveň konstatovat, že tato ustanovení právních předpisů a tytéž publikované právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 7. 2010 (sp. zn. 54 Co Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě), proti němuž směřuje dovolání uvedeného dovolatele, Výsledný závěr odvolacího soudu, že zde řešené nemovitosti jsou majetkem důvodně blokovaným ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (které nebylo zrušeno jako protiústavní touto otázkou se zabývajícím nálezem pléna Ústavního soudu ČR z 1. 7. 2010, Pl. ÚS 9/07) pro účely církevní restituce, o jejíž legislativní úpravě má být teprve rozhodnuto, přičemž tu nejde podle v řízení zjištěných okolností o individuální situaci, jež by připouštěla neuplatnění pravidla, podle něhož nelze žalobami na určení či ochranu vlastnického práva obcházet restituční zákonodárství, nelze přesvědčivě pokládat za nesprávný právní závěr, pro nějž by bylo na místě zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Neshledal tu proto dovolací soud zákonné předpoklady k tomu, aby přípustné dovolání uvedeného dovolatele bylo posouzení zároveň i jako dovolání důvodné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Nebyly tu u dovolání dovolatele rovněž shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. nešlo tu o řešení právní otázky, jež by byla řešena v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo o řešení právní otázky dosud nevyřešenými v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR) či o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Proto dovolací soud dovolání dovolatele, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání v tomto rozsahu nepřípustné.
V této části dovolání dovolatele, které bylo přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pak dovolací soud svým rozsudkem přikročil podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele, které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno důvodným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. března 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu