28 Cdo 941/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 941/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc. v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. c. P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l, pod sp.zn. 30 C 29/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2l října l999, čj. 20 Co 268/99-227, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2l. října l999, čj. 20 Co 268/99-227 se zrušuje.

II. Věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu l rozsudkem ze dne 24. června l992, čj. 30 C 29/92-23 zamítl žalobu žalobkyně, ve které se domáhala uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ní dohodu o vydání pozemku původně zapsaného v knihovní vložce 3l46 pro kat. území K. jako parcela č. k. 64l/7 nyní zapsaného v katastru nemovitosti na LV č. 5326 pro kat. území K. s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání stanovené zákonem č. 87/l99l Sb., neboť pozemek nebyl znárodněn v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne l2.2.l993, čj. l3 Co 37/93-38 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V citovaném zrušujícím rozhodnutí odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně si neopatřil postačující skutková zjištění k vyřešení otázky, zda dodatečné znárodnění uvedeného pozemku bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6 odst. l písm. k/ zákona č. 87/l99l Sb. (zákona o mimosoudních rehabilitacích). Dále odvolací soud dovodil, že smír ohledně reálného rozdělení pozemku parc. č. 64l/7, který byl schválen rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně dne l9.5.l952, a který účastníci uzavřeli v době, kdy stát ještě nebyl vlastníkem pozemku je platný a soud prvního stupně z této skutečnosti měl vycházet. Žalobkyně by tak jako jediná žijící závětní dědička zadní části" pozemku parc. č. 64l/7 v kat. úz. K. na základě závěti svého strýce J. Z. ze dne 4.9.l956 přicházela v úvahu i jako oprávněná osoba dle § 3 odst. 2 písm. b/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud dále s odkazem na § 8 cit. zákona uložil zkoumat, zda předmětný pozemek je zastavěn, jaký je charakter staveb na něm postavených a kdo je postavil. Obvodní soud pro Prahu l jako soud prvního stupně v dalším řízení po provedení uloženého dokazování rozhodl rozsudkem ze dne l7.3.l999, čj. 30 C 29/92-l92, o upraveném návrhu žalobkyně tak, že uložil žalobci povinnost uzavřít se žalovanou dohodu o vydání věcí a to pozemků parc. č. 64l/7-ostatní plocha, stav. parcely č. 3060-zastavěná plocha s dílnou, stav.prac. č. 5l83 s přístřeškem a parc. č. 64l/l-díl a" ostatní plocha v kat. úz. K., obec K., zapsaných na LV č. 5326. Dále soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně je jediná žijící dědička zadní části" pozemku parc. č. 64l/7 rozdělené smírem ze dne 23.l.l952 schváleným Okresním soudem v Kolíně dne l9.5.l952, stav. parc. č. 3060 s dílnou, stav. parc. č. 5l83 s přístřeškem a parc.č. 64l/l díl a" v kat. úz. K. zapsaných na LV č. 5326 a to na základě závěti pořízené původním vlastníkem, strýcem žalobkyně, J. Z. dne 4. září l956, kterou odkázal uvedený pozemek žalobkyni a její sestře M. D., která dne 28.6.l986 zemřela. Uvedené nemovitosti i se stavbami, na nich se nacházejícími (které dle závěru soudu prvního stupně vycházejících ze znaleckých posudků neztratily svůj původní stavebnětechnický charakter) přešly na stát znárodněním dle zákona č. l2l/l948 Sb. o znárodnění ve stavebnictví a později přešly na žalované družstvo, které je drželo ke dni podání výzvy na jejich vydání a je tedy dle závěru soudu prvního stupně povinnou osobou dle § 4 odst. l zák. o mimosoudních rehabilitacích. Soud dále dovodil, že žalobkyně je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ výše uvedeného zákona jedinou oprávněnou osobou, která včas podala výzvu k vydání nemovitostí. Nemovitosti byly dle závěru soudu prvního stupně znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť dodatečný výměr ze dne 28.l2.l954 sp.zn. ll5/685, kterým byl znárodněn pozemek parc. č. kat. 64l/7, podepsal místo ministra dr. V., tedy nikoli osoba k tomu povolaná. Na tento případ se proto vztahuje povinnost vydat věc dle § 6 odst. l písm. k/ zák. o mimosoudních rehabilitacích.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2l. října l999, čj. 20 Co 268/99-227, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky i vůči státu, které vznikly v řízeních před soudy obou stupňů.

Odvolací soud znovu rozhodl ve věci poté, co dle § 2l3 odst. 2 o.s.ř. doplnil řízení tak, že opětovně vyslechl žalobkyni, opakoval dokazování čtením opisu závěti ze dne 4.9.l956, žádosti o vydání nemovitosti ze dne 27.6.l99l, urgence vyřízení věci z 9.l2.l99l, fotokopie smíru ze dne 23.l.l952 schváleného Okresním soudem v Kolíně dne l9.5.l952 čj. 4-05l/5l-27 a výpisu z knihovní vložky č. 3l46 pozemkové knihy pro kat. území K. zejména k bodu č. l0. Odvolací soud pak po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok na vydání toliko pozemku parc.č. 64l/7 v kat. úz. K. Ohledně pozemku č. kat. 64l/7 také učinila řádnou výzvu ve stanovené lhůtě vůči povinné osobě dle § 5 odst. 2 zák. č. 87/l99l Sb. Dále soud vycházel z tvrzení žalobkyně, o tom, že se považuje za oprávněnou osobu jako závětní dědička po svém strýci J. Z. na základě závěti ze dne 4.9.l956, kterou pořídil v její prospěch, a že své nároky dovozuje i z odevzdací listiny v rozsahu smíru o reálném rozdělení nemovitostí schváleném Okresním soudem v Kolíně dne l9.5.l952. Odvolací soud rovněž vycházel z výpovědi žalobkyně, před odvolacím soudem v tom, že ona ani její sestra nebyly účastnicemi dědického řízení po J. Z. a že univerzální dědičkou byla jeho manželka A. (E.) Z. s titulu téže závěti. E. Z. zemřela v roce l999.

Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud uzavřel, že J. Z. ve své závěti ustanovil žalobkyni a její sestru M. D. dědičkami pouze ideální poloviny pozemku parc. č. 3060 zapsaného v knihovní vložce č. 2l46 (správně 3l36) pozemkové knihy pro kat. úz. K. a nikoliv pozemku parc. č. 64l/7, jehož vydání se žalobkyně domáhala. Z výpisu z pozemkové knihy ze dne 7.5.l940 odvolací soud vzal za prokázáno, že výše uvedené pozemky již v roce l940 existovaly jako samostatné a smírem schváleným dne l9.5.l952 došlo pouze k reálnému rozdělení spoluvlastnictví k parcele č. kat. 64l/7 a k parcele č. kat. 3060, přičemž J. Z. připadl reálný díl každého z uvedených pozemků místopisně označených ve smíru - aniž došlo ke změně parcelních čísel sloučením či rozdělením. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že J. Z. se smírem sice zavázal odkázat nebo jiným způsobem předat získaný reálný díl dětem B. Z. (žalobkyni a její sestře) to však v plném rozsahu neučinil a odkázal jim pouze l/2 parcely č. kat. 3060 a nikoliv pozemek parc. č. kat. 64l/7. Žalobkyně, která požadovala původně pouze vydání pozemku parc. č. 64l/7 proto není dle názoru odvolacího soudu aktivně legitimovaná, neboť jí k danému pozemku nesvědčí ani závěť ani jiný právní vztah ve smyslu § 3 zák. o mimosoudních rehabilitacích, a proto odvolací soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

Žalobkyně napadla pravomocný rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání odůvodnila ustanovením § 238 odst. l písm. a/ o.s.ř. a důvody dovolání spatřovala v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).

Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně zkoumal projev vůle J. Z. uvedený v závěti ze dne 4.9.l956, když své rozhodnutí opřel pouze o část znění závěti, kde je uvedeno, že J. Z. odkazuje žalobkyni a její sestře ideální polovinu pozemku č. kat. 3060 v kat. úz. K. a již nepřihlédl k dalšímu vysvětlujícímu" textu závěti, ze kterého jasně vyplývá, že zůstavitel neměl v úmyslu odkázat pouze ideální polovinu výše uvedeného pozemku, který měl v době sepsání závěti výměru 68 m2, ale ideální polovinu ohrady za cementárnou", tj. pozemku č. kat. 647/l, kterou zdědil po otci F. Z. a kterou se zavázal smírem odkázat dětem svého bratra B. Z. - M. a H. Z. Odkázání ideální l/2 pozemku č. kat. 3060 by nemělo žádný význam, neboť pozemek se nachází uprostřed pozemku č. kat. 647/l a není k němu žádná přístupová cesta. Naopak pozemek č. kat. 647/l sousedí s veřejnou komunikací.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Po zjištění, že dovolání bylo v dané věci podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. l o.s.ř.) zastoupenou advokátem (§ 24l odst. l o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející z pohledu vad řízení podle § 237 o.s.ř. a případných jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a shledal dovolání přípustným a opodstatněným, i když z jiného dovolacího důvodu než byl namítán v dovolání, kde byl spařován důvod dovolání uvedený v § 24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř.

Nejvyšší soud vycházel z toho, že žalovaná uplatňovala žalobou své restituční nároky na základě zákona č. 87/l99l Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přístup k aplikaci restitučních zákonů vyžaduje zvláštní pozornost soudu, aby byl splněn účel a smysl těchto zákonů, tj. zmírnit následky majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let l948-l989.

Podle ustanovení § 2ll o.s.ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně pokud není stanoveno něco jiného. Podle ustanovení § 2l3 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění, a lze-li je provést bez průtahů. Přitom vychází z principů hodnocení důkazů stanovených v § l32 o.s.ř., hodnotí důkazy podle své úvahy a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V odůvodnění rozsudku pak (§ l57 odst. 2 o.s.ř.) uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jíchž použil.Odvolací soud svou činností navazuje na řízení před soudem prvního stupně, ale může si sám obstarat skutkový podklad svého rozhodnutí odchylný od skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a to jak provedením takových důkazů, které soud prvního stupně neprovedl, tak zopakováním důkazů již provedených. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně pak může doznat změn i v důsledku odchýleného hodnocení důkazů. Zatímco v posuzovaném případě vzal soud prvního stupně za prokázané, že titulem pro restituční nároky žalobkyně je závěť J. Z. ze dne 4.9.l956, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze považovat za oprávněnou osobu, neboť nemá titul - závěť, která by ji ustanovovala dědičkou pozemku č. kat. 64l/7 v kat. úz. K.

Dovolací soud zjistil, že odvolací soud částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a znovu provedl některé důkazy (opisem závěti ze dne 4.9.l956, žádostí o vydání nemovitosti ze dne 27.6.l99l, urgencí vyřízení věci z 9.l2.l99l, fotokopii smíru schváleného dne l9.5.l952 a výpisem z knihovní vložky č. 3l46 pozemkové knihy pro kat. úz. K.) včetně opětovného výslechu žalobkyně k tomu, že své nároky odvozuje ze závěti J. Z. ze dne 4.9.l956 a dále z odevzdací listiny a konečně i ze smíru schváleného Okresním soudem v Kolíně dne l9.5.l952 a dále k tomu, že nebyla účastnicí dědického řízení po J. Z. Naopak odvolací soud žalobkyni nevyslechl k obsahu závěti, ačkoliv tato otázka byla prvořadá ke zjištění skutečné vůle zůstavitele J. Z., zejména za situace, kdy v závěti uvedl, že univerzální dědičkou veškerého svého majetku ustanovuje manželku A. Z. "až na ideální polovinu pozemku č. kat. 3060 zapsaného ve vložce č. 2l46 (správně 3l46) pozemkové knihy kat. úz. K. (ideální polovina ohrady za cementárnou, kterou jsem zdědil po otci F. Z.), u které jsem se zavázal při smíru u soudu v Kolíně po smrti mého otce odkázati dětem mého bratra B. a sice M. Z. a H. Z. z Č., což také tímto pořízením činím". Dále bylo zjištěno, že odvolací soud vyšel z výpisu z pozemkové knihy knihovní vložky č. 3l46, o tom, že obě parcely č. kat. 3060 i č. kat. 64l/7 existovaly jako samostatné nemovitosti již dne 7.5.l940, ačkoliv z téhož výpisu je rovněž patrné, že stavební parcela č. 3060 s dílnou vznikla vyčleněním z původní parcely č. kat. 64l/7. Stejně tak nepřihlédl ke geometrickému plánu ze dne l6.2.l976 č. zak.76l-44/76 a snímku pozemkové mapy Katastrálního úřadu v K., z nichž plyne, že nejméně do r. l976 měla parcela č. kat. 3060 výměru pouze 68 m2 a byla ze všech stran obklopena parc. č. kat. 64l/7 bez jakékoliv přístupové cesty, přičemž parcela č. 64l/7 sousedila s komunikací. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že J. Z. vědomě odkázal zůstavitelce a její sestře pouze jeden z pozemků, které se smírem zavázal jim předat a to polovinu pozemku č. kat. 3060 o výměře 68m2 tj.34m2 zcela přehlédl nejen shora uvedené ale i tu část závěti, ve které je uvedeno, že se jedná o ideální l/2 ohrady za cementárnou", kterou zdědil po otci F. Z. a ve které odkazuje na svůj závazek, k němuž se zavázal smírem u soudu v Kolíně. Konečně přehlédl i důkaz provedený dožádaným Okresním soudem v Kolíně, totiž výslech manželky J. Z. E. Z., která k dotazu soudu ohledně pozemku parc. č. kat. 64l/7, uvedla, že pozemek odkázal její manžel neteřím M. a H. ( t.j. žalobkyni). Pro úplnost dovolací soud odkazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.11.1986 sp.zn. 4 Cz 61/81 uvedené v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 2 ročník 1987 str. 8,dle něhož k posouzení skutečné vůle pisatele závěti je třeba hodnotit vedle znění textu všechny okolnosti za nichž byl projev vůle učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. Jak vyplývá ze shora uvedeného odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. ale navíc i samotné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležitosti § 157 o.s.ř., neboť v něm není uvedené, proč nepřihlédl k některým důkazům, a jakými úvahami se přitom řídil. Z tohoto hlediska se potom závěr odvolacího soudu dostává v podstatné části do rozporu se skutečnostmi, které plynou z provedeného dokazování.

Uvedené vady řízení u odvolacího soudu vedly dovolací soud k závěru o existenci dovolacího důvodu podle § 24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř., § 242 odst. 3 o.s.ř. neboť odvolací řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1, a odst. 5 o.s.ř. zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Odvolací soud při novém rozhodování o věci je vázán právním názorem dovolacího soudu. V novém rozhodnutí soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení včetně dovolacích (§ 243d odst. l o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27.září 2000

JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová