28 Cdo 931/2005
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 931/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. A. A., 2. V. V. (Slovenská republika), a 3. V. Z., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 309/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8C 39/2003 (žalobců A. A., V. V. a V. Z., zastoupených advokátem, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 4. 11. 2003, aby bylo soudem určeno, že A. F. (která zemřela 12. 4. 1978) byla ke dni své smrti vlastnicí jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 239 (o výměře 495 m2) a parc. č. 997 (o výměře 102 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 60 000 pro katastrální území Č. T. v katastru nemovitostí. Žalobci se domáhali také určení, že V. Z. (která zemřela 1. 2. 1994) byla ke dni své smrti vlastnicí jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 239 (o výměře 495 m2) a parc. č. 997 (o výměře 102 m2), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60 000 pro katastrální území Č. T.

Žalobci uváděli, že jimi uváděné nemovitosti měly podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Ú. z 31. 7. 1962, čj. Fin. N 2491/HL, přejít podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu do vlastnictví státu a do správy Domovní správy v Č. T.; nemovitosti však byly dále v pozemkové knize a později v evidenci nemovitostí i v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnictví původních majitelů (a to ještě podle výpisu z katastru nemovitostí z 3. 12. 1998). Podle názoru žalobců toto rozhodnutí nenabylo právní moci, protože nebylo doručeno. Řízení o vydání uvedených nemovitostí bylo vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 1131/92, ale žaloba o vydání pozemků parc. č. 239 a parc. č. 997 byla zamítnuta. Žalobci nyní chtějí dosáhnout dodatečného projednání dědictví ohledně uvedených nemovitostí, což však není možné, podle jejich názoru, bez navrhovaného určení rozsudkem soudu, že původní majitelky nemovitostí A. F. a V. Z. byly v době své smrti spoluvlastníky těchto nemovitostí.

Za žalovaný stát navrhl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Hradec Králové, zamítnutí žaloby žalobců. Podle jeho názoru je nutno mít na zřeteli, že zákon č. 403/1990 Sb. i zákon č. 87/1991 Sb. jsou ve vztahu k občanskému zákoníku předpisy speciálními, takže nárok žalobců bylo možné uplatnit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ale ne určovací žalobou podle občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Bylo tu také možné, aby do vlastnictví třetí osoby byly předvedeny věci, ohledně nichž mohl být restituční návrh uplatněn, avšak uplatněn nebyl anebo z různých důvodů nebyly tyto věci vydány oprávněné osobě (oprávněným osobám) v souladu s restitučními předpisy. Podle názoru uvedeného Úřadu nebylo v tomto řízení prokázáno ani to, že by původní spoluvlastnice V. Z. nebyla seznámena s rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Ú., vydaným podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze 16. 3. 2004, čj. 8 C 39/2003-31, byla zamítnuta žaloba žalobců s oběma jejich určovacími žalobními návrhy. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud sice shledal na straně žalobců naléhavý právní zájem na určení existence vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ale šlo tu o nárok, který mohl být uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., přičemž tento nárok byl zčásti uplatněn žalobou žalobců v řízené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 1131/92, ale již po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v zákoně č. 403/1990 Sb. Po pravomocném rozhodnutí soudu o zamítnutí žalobního návrhu podle zákona č. 403/1990 Sb. se žalobci už nemohou domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že v tomto řízení, ani ve zmíněném soudním řízení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 1131/92 nebylo zjištěno, že by rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Ú. z 31. 7. 1962, čj. Fin.N-2491/HL, jež bylo vydáno podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, nebylo pravomocné a vykonatelné.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 25. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 309/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že pozemky parc. č. 239 a parc. č. 997 v katastrální území Č. T. přešly na stát na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Ú. z 31. 7. 1962, čj. Fin.N-2491/HL, a to podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/ 1959 Úředního listu. Vydání takových nemovitostí, odňatých na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., je pak upraveno v zákoně č. 403/1990 Sb. Žalobci, jako oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb. (žalobkyně A. A. je dcerou původní vlastnice A. F. a žalobkyně V. V. a V. Z. jsou dětmi původní vlastnice V. Z.), uplatnili nárok na vydání nemovitostí, ale jejich žaloba o vydání nemovitostí byla zamítnuta. Protože žalobní návrh žalobců nebyl v soudním řízení uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., poukazoval odvolací soud na to, že žalobci tuto možnost měli, ale neučinili tak v prekluzívní lhůtě (do 30. 4. 1991), takže jejich právo v tomto smyslu zaniklo. Odvolací soud ještě dodával, že to, zda bylo či nebylo rozhodnutí Okresního národního výboru v Ú. z 31. 7. 1962 (čj. Fin.N-2491/HL) doručeno právním předchůdcům žalobců, je v tomto soudním řízení právně irelevantní.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6. 1. 2005 a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 7. 3. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (s přihlédnutím i k ustanovení § 57 odst. 1, věta druhá) občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že tu nedošlo k přechodu pozemků na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., protože rozhodnutí správního orgánu tu nebylo řádně doručeno a proto nenabylo právní moci. Uvedené rozhodnutí nebylo tehdejším vlastníkům (A. F. a V. Z.) doručeno.

Dovolatelé pokládají za nesprávný názor odvolacího soudu, že se tu nelze domáhat ochrany vlastnického práva, když bylo možné uplatnit nárok na vydání věcí podle předpisů restitučních. Dovolatelé jsou toho názoru, že právo domáhat se vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. je závislé na tom, zda došlo k odnětí vlastnického práva podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.; mají za to že nedošlo-li k odnětí vlastnického práva podle tohoto vládního nařízení, pak nebylo možné restituční návrh podat. Podmínkou přechodu vlastnického práva tu bylo pravomocné rozhodnutí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podmínkou nabytí právní moci takového rozhodnutí tu bylo doručení tohoto rozhodnutí. Soud tu tedy měl přezkoumávat, zda je toto rozhodnutí pravomocné, k čemuž tu byl osud oprávněn. Takto však v daném případě nepostupoval soud prvního stupně, ani odvolací soud.

Dovolatelé jsou dále i toho názoru, že nelze nebrat zřetel na to, že právní předchůdci žalobců byli až do roku 1998 zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, takže právní nástupci původních vlastníků z tohoto zápisu v katastru nemovitostí vycházely ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 39/2003 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

V daném případě došlo (podle výsledků zjištění soudů obou stupňů) ohledně pozemků, uváděných žalobci, k vydání rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Ú. z 31. 7. 1962, čj. Fin.N-2491/HL, týkajícímu se jejich přechodu na stát podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru; tato vyhláška měla povahu prováděcího předpisu k vládnímu nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi tehdejšího socialistického sektoru. Šlo tu, jak se v žalobě žalobců uvádělo, o zastavěné plochy zbořeniště , nikoli tedy např. o zemědělské pozemky.

Na odnětí vlastnického práva k nemovitým, případně movitým věcem podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a na následky majetkových křivd takto způsobených fyzickým i soukromým právnickým osobám se jmenovitě vztahuje ustanovení § 1 a násl. zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Podle ustanovení § 1 , věta druhá, zákona č. 403/1990 Sb., se za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.

Vzhledem k tomu, že dříve platné vládní nařízení č. 15/1959 Sb. upravovalo opatření týkající se některých věcí užívaných organizacemi tehdejšího socialistického sektoru a odnětí nemovitých i movitých věcí z vlastnictví fyzických osob i soukromých právnických osob, a to i přechodu věcí na základě kupní smlouvy (srov. § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.), odpovídá textu ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 403/1990 Sb., jakož i účelu a smyslu tohoto zákona, aby otázka odnětí věci původnímu vlastníku byla posuzována se zřetelem k reálně (fakticky) utvářeným vztahům a ke skutečnému jednání subjektů zúčastněným na tomto odnětí. Takový právní závěr, který pokládá dovolací soud za aplikovatelný i v daném případě, byl zaujat senátem Nejvyššího soudu již např. v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 3 Cdo 362/96.

Je tedy nutno v daném případě přisvědčit skutkovému závěru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že v tomto případě přešly nemovitosti, uváděné žalobci, opatřením podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. z vlastnictví fyzických osob na stát. Zmírnění křivd takto způsobených bylo tedy možné se domáhat uplatněním nároku na vydání věcí podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (včetně ustanovení § 5 o výzvě k vydání věcí, ustanovení § 10 o stavu věcí odňatých státem, jakož i ustanovení § 19 o lhůtách k uplatnění nároku na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.).

Za těchto uvedených okolností bylo nutné, aby se soudy obou stuňů zabývaly v daném případě otázkou, zda právní úprava obsažená v zákoně č. 403/1990 Sb., jako v předpisu speciálním, umožňuje hledat řešení tohoto zmírnění nebo odstranění následků majetkových křivd tohoto druhu formou uplatnění nároku na vydání věci i ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku, popřípadě formou návrhu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/) občanského soudního řádu).

V této právní otázce dovolací soud vychází z právního názoru (použitelného i v daném případě), zaujatém Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.), že totiž oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát (a to třeba i bez právního důvodu), nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k názoru, že tu je dána přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovoláním dovolatelů napadený rozsudek odvolacího soudu tu nebylo možné považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nešlo totiž o rozhodnutí, kterým by byla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem anebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu