28 Cdo 918/2006
Datum rozhodnutí: 27.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 918/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. Dr. J. P., CSc., zastoupenému advokátem, a 2/ D. P., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp.zn. 5 C 193/2004 (dříve 12 C 144/95), o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, č.j. 30 Co 182/2005-259, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 11.10.2004, č.j. 5 C 193/2004-235, tak, že zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni vydat žalobci rekreační chatu č. evid. 0323 na st. pozemku č. 334 a pozemek parc. č. 79/25, vše zapsáno na LV č. 646 pro katastrální území B. a vedeno u Katastrálního úřadu pro S. kraj, pracoviště P. v.. Odvolací soud zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení vůči prvnímu žalovanému před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (v částkách 25.375,- resp. 6.350,- Kč), zatímco ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi.


V předchozím průběhu řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č.j. 28 Cdo 72/2004-206, zrušil zamítavé rozsudky obou nižších instancí a dovodil, že náležitá výzva žalobce k vydání nemovitostí byla prvnímu žalovanému (s účinky vůči oběma) doručena v zákonné lhůtě (§ 5 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Nižší instance pak v dalším průběhu řízení posuzovaly podmínky vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. a odvolací soud posléze uzavřel, že při splnění ostatních restitučních podmínek jedna splněna nebyla. Žalovaní podle něj nenabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy ani nedošlo k jejich protiprávnímu zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opřené o jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud měl vzít v úvahu protiprávní zvýhodnění prvního žalovaného, který byl aktivně činný funkcionář tehdejší KSČ a nemovitosti mu byly prodány po interním stranickém doporučení. Dovolatel dále tvrdil, že při převodu nemovitostí kupní smlouvou ze dne 5. 6. 1987 bylo postupováno v rozporu s právními předpisy. Cena práva osobního užívání pozemků byla stanovena částkou 19.153,- Kč a cena chaty částkou 104.609,- Kč. Dovolatel tvrdil, že tyto ceny odradily další zájemce, že žalovaní stejně celých 123.762,- Kč nezaplatili, a namítal, že k tomuto jeho tvrzení měly být již před nižšími instancemi provedeny další jím navrhované důkazy. Žalobce žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vyplývala z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Dovolání není opodstatněné.


Z důkazních zjištění nižších instancí nelze dovodit protiprávní zvýhodnění nabyvatelů ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Z dostupného spisu a svědectví bývalých funkcionářů MNV Z. bylo zjištěno, že o nemovitosti byl malý zájem a případné zájemce o nemovitosti, opuštěné po odchodu žalobce do ciziny a propadlé státu, odradila relativně vysoká cena. Odvolací soud neshledal pro převod rozhodující tehdejší společenské (také komunistické) aktivity prvního žalovaného, jak byly uvedeny v jeho žádosti o koupi, a z tehdy platných zásad prodeje nemovitostí přešlých na stát (srov. směrnice ministerstva financí ČR č. 10/1964, 9/1966 Věstníku a další podzákonné normy) ani výsledků dokazování nevyplývá, že by za situace, kdy žalovaní byli jedinými zájemci o koupi nemovitostí, měl být tehdejší převod omezen dalšími administrativními postupy či byl proveden v rozporu s nimi.


Za takového skutkového i právního stavu pokládá Nejvyšší soud za žádoucí přidržet se ohledně okolností prodeje nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 555/03, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, č. 83. V něm se říká: Má-li právní norma poskytovat určité skupině osob zvýhodnění, musí být takové zvýhodnění věcně podloženo. Věcnost však nelze nalézt ve zvýhodnění plynoucím z angažovanosti v někdejší KSČ. V nyní posuzované věci je tato angažovanost jednoho z kupujících jedinou okolností, jež by mohla znamenat protiprávní zvýhodnění nabyvatelů. Jak je ale patrno z intencí citovaného nálezu, taková okolnost bez dalších doprovodných a prokázaných skutečností, jež by vedly ke zvýhodnění žalovaných sama o sobě k závěru ve prospěch žalobce nestačí.


Ani podmínka nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy nebyla naplněna.


Ve věci proběhlo dokazování k otázce výše kupní ceny. Znalec ing. Č. stanovil u předmětných nemovitostí cenu (podle relevantního cenového předpisu) částkou 125.102,40 Kč za chatu a pozemky, což je ve srovnání s částkou 123.762,- Kč o 1.340,- Kč více. Nebylo tedy důvodu při tomto minimální cenovém rozdílu dovodit rozpor s tehdy platnými předpisy (k tomu podrobněji rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 81/93, publikovaný pod Rc 5/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani přijmout závěr, že by předpokládaná cena převodu nemovitostí mohla neoprávněně odradit ostatní zájemce a zvýhodnit tak oba žalované. Tvrdí-li dovolatel, že kupující cenu žalovaní ani nezaplatili, pak toto tvrzení odvolací soud neshledal prokázaným a dovolací soud, jenž není soudem nalézacím, ale pouze soudem právního přezkumu, je skutkovým závěrem nižší instance vázán.


Tvrzený dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl dán, dovolací soud nezjistil ani jiné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (vedoucí k případné zmatečnosti řízení před nižšími instancemi), a dovolání žalobce bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Úspěšné protistraně nevznikly žádné náklady dovolacího řízení.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. března 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu