28 Cdo 917/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy: § 238 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a předpisu č. 99/1963Sb., § 239 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 917/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů a) H. Č., a b) B. Č., zastoupených advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 1. 2. 2005, sp. zn. 20 Co 40/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 127/94 (žalobců H. Č. a B. Č., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Bytovému podniku města H. K., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, za vedlejšího účastenství v řízení Ivo Peška, Hradec Králové, Pražská 112, zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, 500 02 Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci dne 26. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 7. 2004, čj. 11 C 127/94-453, jímž bylo žalovanému Bytovému podniku města H. K. uloženo vydat žalobcům H. Č. a B. Č. (každému z nich jednou ideální třetinou) dům čp. 112 a pozemky parc. č. 118/1 a parc. č. 32/1 v katastrální území K., zapsané na listu vlastnictví č. 3 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště H. K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Po vynesení tohoto rozsudku došlo Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 30. 9. 2004 oznámení I. P. o tom, že vstupuje do tohoto řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného Bytového podniku města H. K. Uváděl, že má právní zájem na výsledku sporu mezi žalobci a žalovaným podnikem, když původně v tomto občanském soudním řízení (vedeném pod sp. zn. 11 C 127/94 Okresního soudu v Hradci Králové) vystupoval jako žalovaný (ale řízení bylo vůči němu pravomocně skončeno zamítnutím žaloby); uváděl také, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, užívá od roku 1990, neboť je vlastníkem a uživatelem předmětných nemovitostí . Zároveň podal I. P. odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 7. 2004, čj. 11 C 127/94-453; měl za to, že soud prvního stupně věc samou nesprávně posoudil, když neprovedl veškeré důkazy, jmenovitě listinné odkazy, jež byly potřebné pro vydání rozhodnutí ve věcí.

Okresní soud v Hradci Králové usnesením z 2. 12. 2004, čj. 11 C 127/94-490, rozhodl, že nepřipouští vstup I. P., do řízení jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného . Soud prvního stupně byl toho názoru, že I. P. není vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, a ani není jejich oprávněným uživatelem, takže objektivně vzato nemá právní zájem na výsledku sporu.

K odvolání I. P. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně z 2. 12. 2004 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 1. 2. 2005, sp. zn. 20 Co 40/2005, tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění a připouští se vedlejší účastenství I. P., zastoupeného advokátem.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání odvolatele Ivo Peška bylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu nejde tu při rozhodování o připuštění vedlejšího účastenství o to, zda tento vedlejší účastník je či není vlastníkem nemovitostí a jejich opravným držitelem, když tyto otázky budou řešeny a budou zodpověděny v konečném rozhodnutí ve věci samé . Podle názoru odvolacího soudu je tu dán objektivně existující právní zájem na výsledku sporu již tím, že uvedený vedlejší účastník řízení odvozuje své vlastnictví a také jejich oprávněnou držbu od smlouvy, která byla v minulosti prokazatelně uzavřena, přičemž v této fázi řízení je právně nerozhodné, zda je tato smlouva platná; v tomto řízení tedy jde o práva a povinnosti I. P. ve vztahu k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde, takže je tu dán jeho zájem na tom, aby se jako vedlejší účastník řízení zúčastnil občanského soudního řízení v této právní věci.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která v řízení zastupovala žalobce, dne 3. 2. 2005 a dovolání proti tomuto usnesení ze strany žalobců bylo dne 3. 3. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 1. 2. 2005, sp. zn. 20 Co 40/2005, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (tj. k zastavení řízení pro nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu ). Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňovali, že jejich dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé uváděli především, že tu byla odvolacím soudem řešena závažná otázka zásadního právního významu, zda totiž žalovaný, proti němuž bylo řízení pravomocně ukončeno, je oprávněn do stejného řízení vstoupit po existenci pravomocného rozhodnutí soudu ve stejné věci se stejným předmětem řízení v procesním postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaného s ohledem na procesní zásadu rei judicatae.

Dovolatelé poukazovali na to, že o jejich žalobě, která v této právní věci byla podána jak proti žalovanému I. P., tak i proti žalovanému Bytovému podniku města H. K., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 5. 1996, čj. 11 C 127/94-104, a to tak, že zatím co bylo žalovanému Bytovému podniku města H. K. uloženo vydat žalobcům po jedné ideální třetině domu čp. 112 a pozemků parc. č. 118/1 (o výměře 431 m2) a parc. č. 32/1 (o výměře 393 m2) v katastrálním území K., byl naproti tomu zamítnut žalobní návrh žalobců, aby žalovanému I. P. bylo uloženo uvedené nemovitosti vyklidit. O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 4. 4. 1997, sp. zn. 25 Co 101/96, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že povinnost žalovaného vydat žalobcům uvedené nemovitosti v katastrálním území K. byla stanovena vůči každému ze žalobců jednou ideální polovinou; ve výroku týkajícím se žalovaného I. P. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Takto tedy bylo řízení proti žalovanému I. P. pravomocně skončeno. Tento stav řízení nebyl dotčen ani v řízení o dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu z 18. 11.1992, 2 Cdon 1725/97.

Podle názoru dovolatelů nemohl proto I. P. po právní moci rozsudku, pokud se týkal jeho osoby, vstoupit do téhož občanského soudního řízení ani jako vedlejší účastník řízení, aby se tak po pravomocném soudím rozhodnutí vůči jeho osobě stal znovu účastníkem téhož řízení; po pravomocném skončení řízení nemůže být vůči němu věc znovu projednávána, a to ani když by tytéž osoby měly v této další fázi řízení rozdílné procesní postavení.

Žalobci uplatnili proti vstupu I. P. do řízení vedlejší účastník námitky, takže tato osoba, ohlašující vstup do řízení, musela prokázat naléhavý právní zájem na výsledku sporu. Podle názoru dovolatelů I. P. nemá naléhavý právní zájem na výsledku sporu, neboť nemá hmotněprávní vztah k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde. Takový naléhavý právní zájem nelze tu dovodit pouze z toho, že I. P. uvedené nemovitosti fakticky užívá, ani z jeho subjektivního přesvědčení, že je vlastníkem těchto nemovitosti. Pokud I. P. opírá své tvrzené nároky na nemovitosti z hospodářské smlouvy ze 17. 5. 1990 (s dodatkem z 20. 5. 1990), uzavřené mezi předchůdcem Bytového podniku města H. K. a I. H. K., je tato smlouva, podle názoru dovolatelů neplatná pro rozpor s ustanovením § 14 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. I. P. byl také rozhodnutím Katastrálního úřadu v H. K. z 27. 4. 2000 vymazána z katastru nemovitostí ohledně dřívějšího zápisu jeho vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, a nyní je ohledně nich zapsán jako vlastník Bytový podnik města H. K. Odvolací soud tedy, podle názoru dovolatelů, přispěl umožněním vstupu I. P. do řízení jako vedlejšího účastníka k podpoře protiprávního stavu a k diskriminaci žalobců v jejich postavení oprávněných osob v tomto řízení.

Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (tj. z ustanovení části deváté, hlavy první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze napadnout dovolání pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Případy přípustnosti dovolání jsou občanským soudním řádem stanoveny v ustanoveních § 237 až § 239 tohoto právního předpisu.

V daném případě nejde o přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, který se týká rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž není rozhodnutí o připuštění vedlejšího účastenství v řízení (§ 93 odst. 2 občanského soudního řádu).

Nejde tu o přípustnost dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení (srov. § 238 občanského soudního řádu) a ani o přípustnost dovolání v dalších právních věcech, jež jsou uvedeny taxativně v ustanovení § 238a občanského soudního řádu.

Aplikovat tu nelze ani ustanovení § 239 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost k některým tzv. nemeritorním usnesením odvolacího soudu, neboť v tomto ustanovení je poukázáno jen na usnesení odvolacího soudu, vydaného v průběhu odvolacího řízení o přistoupení dalšího účastníka řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu, a nikoli vedlejšího účastníka řízení (viz § 93 odst. 2 občanského soudního řádu). Také ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu tu nedopadá na dovolání dovolatelů, protože tu nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení (podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu), nýbrž o rozhodnutí odvolacího soudu týkající se rozhodnutí o přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení podle ustanovení § 93 odst. 2 občanského soudního řádu.

Nebylo proto možné dospět k závěru, že tu jde ze strany dovolatelů o dovolání, jež by bylo možné posoudit jako dovolání přípustné podle některého z ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů odmítnout jako dovolání nepřípustné podle ustanovení § 243 b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému, ani vedlejšímu účastníku řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. července 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu