28 Cdo 914/2003
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 7 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 914/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání D. z. a o. p. B., družstva (v likvidaci), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25.9.2000, sp.zn. 37 Co 305/95, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 39 C 92/96 (žalobce D. z. a o. p. B., družstva v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o 128.078,- Kč), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 24.4.1996, se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 128.078,-Kč k úhradě zhodnocení (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) nemovitosti, která již byla žalované podle zákona č. 87/1991 Sb. vydána. Toto zhodnocení, k němuž došlo na domě čp. 306 na pozemku parc. č. 8 v katastrálním území T., bylo posudkem znalce vyčísleno částkou 128.078,-Kč. Mimosoudní vypořádání touto peněžní částkou bylo však ze strany žalované M. Š. odmítnuto.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě není splněna základní podmínka k uplatnění nároku podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž nemovitost musí být zhodnocena tak, že její cena podstatně převyšuje původní cenu téže nemovitosti. V daném případě nejde o podstatné zhodnocení nemovitosti, když rozdíl mezi cenou ke dni podání výzvy k vydání nemovitosti a cenou nemovitosti v době nabytí vlastnictví činí v daném případě méně než 15 %, takže tu nejde o podstatné překročení ceny původní věci.

Městský soud v Brně rozsudkem z 5.12.1997, čj. 39 C 92/96-18, uložil žalované zaplatit žalujícímu družstevnímu podniku 128.078,- Kč a náklady řízení 14.034,- Kč,

a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně měl za to, že výklad pojmu podstatné převýšení ceny nemovitosti, popřípadě její hodnoty, je nutno provádět případ od případu, bez stanovení nějakého paušálního převýšení ceny (např. o 20%).

Jak vyplynulo v daném případě ze znaleckého posudku, byly v průběhu doby, kdy nemovitosti, uváděné v žalobě žalobce, byly v užívání žalujícího podniku, prováděny na domovní nemovitosti stavební práce a úpravy, které podle názoru soudu přispěly ke zhodnocení nemovitosti; podle znaleckého posudku činila cena nemovitosti v roce 1953, kdy byla žalobkyni odňata, 266.472,22 Kč, zatímco v roce 1991 měla cenu 994.550,08 Kč. Proto soud prvního stupně shledal žalobní návrh žalujícího družstva důvodným a vyhověl mu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 25.9.2000, sp.zn. 37 Co 305/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobní návrh žalujícího D. z. a o. p. B. o zaplacení částky 128.078,-Kč byl zamítnut. Žalujícímu podniku bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.290,- Kč

a na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.100,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované bylo shledáno důvodným. Odvolací soud doplnil dokazování zejména konstatováním obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 29 C 479/91, týkajícím se řízení, v němž se žalovaná domáhala proti D. z. a o. p. B. vydání nemovitostí včetně domu čp. 306 v katastrálním území T., v obci B. Odvolací soud byl toho názoru, že na daný případ se vztahuje ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a v důsledku toho se zabýval i výkladem pojmu podstatné převýšení ceny původní věci . Při této úvaze dospěl k závěru, že o podstatné převýšení ceny původní věci cenou věci v době učinění výzvy k jejímu vydání lze obecně uvažovat tehdy, když poměr rozdílu uvedených cen činí alespoň 20%, tedy když rozdíl činí alespoň 1/5 ceny původní věci. Pro posouzení této otázky ovšem mohou mít význam i další skutečnosti, např. okolnosti, pro které došlo k nárůstu ceny nemovitostí, ale tyto další okolnosti mohou být významné jen v situacích, kdy poměr rozdílu ceny věci k ceně původní věci je alespoň značně blízký uvedeným dvaceti procentům. Když tedy v daném případě poměr rozdílu ceny věci k původní ceně věci nedosahuje ani 15% a nejsou tu ani jiné zmíněné okolnosti, nelze mít za to, že tu u domu čp. 306 v katastrálním území T. došlo k tomuto podstatnému překročení ceny původní.

Pokud šlo o žalujícím podnikem uplatňované námitky, v nichž bylo poukazováno na investice, které podnik vynaložil na rekonstrukci zchátralého stavu uvedeného domu čp. 306 v katastrálním území T., poznamenával odvolací soud, že rozsah finančního nákladu na tuto rekonstrukci byl ovlivněn tím, že tato rekonstrukce byla provedena až po 30 letech od odnětí domu žalované a od doby, kdy žalovaná přestala mít možnost sama provádět údržbu domu. Nebylo také podle názoru odvolacího soudu prokázáno (a to ani žalobcem předloženým protokolem, označeným jako Způsob finančního vypořádání za znehodnocení vydávané budovy ), že by mezi žalobcem

a žalovanou došlo k dohodě o tom, že žalovaná poskytne žalobci vyrovnání ve výši rozdílu cen ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy že by se k tomuto plnění zavázala.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení

§ 220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žalobu žalujícího družstevního podniku zamítl a změnil také výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech třízení tak, že uložil podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrok o náhradě nákladů řízení odvolacího byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující družstevní podnik v řízení zastupoval, dne 26.10.2000 (stejně jako byl tento rozsudek doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou) a dovolání ze strany žalujícího podniku bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 27.11.2000 (tj. v pondělí po předcházející neděli 26.11.2000; srov. k tomu § 57 odst. 2 občanského soudního řádu), tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání označil dovolatel jako přípustné, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož je závazná hranice procentního převýšení původní ceny věci spatřována v 20% převýšení, takže při nižším převýšení ceny by nešlo o podstatné převýšení ceny původní věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; tento názor odvolacího soudu nemá, jak uváděl dovolatel, oporu v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., když tento zákon žádnou takovou 20% hranici nestanovil. Podle konkrétního posouzení jednotlivé věci lze toto podstatné převýšení spatřovat

i v převýšení jen 14,78%, jako je tomu i v daném případě.

Pokud odvolací soud přihlížel ještě k dalším okolnostem, které pokládal

za rozhodné pro svou úvahu, zda tu došlo k podstatnému převýšení ceny (§ 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), je tato úvaha odvolacího soudu ničím nedoložená, takže v tomto směru je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Podle názoru dovolatele charakter a rozsah stavebních prací a úprav na domu čp. 306 v B., K. ulici č. 40 (v katastrálním území T.) jsou takové, že vedly k výsledným změnám, které byly

při rekonstrukci uvedené nemovitosti dosaženy; byla zajištěna stabilita objektu, který byl před rekonstrukcí v havarijním stavu, a bylo podstatně zasaženo do účelového využití objektu jeho přeměnou na objekt provozně administrativní. To vyplývalo, podle názoru dovolatele, jak z posudku znalce Ing. V., tak i z posudku znalce Ing. A., které měl soud k dispozici v řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud vycházet z ceny nemovitosti, jakou měla v době před jejím zhodnocením, tj. v době před zahájením stavebních oprav v roce 1985; odvolací soud však vycházel z ceny nemovitosti, jaká byla v době jejího odnětí státem v roce 1953, a provedl srovnání této ceny s cenou nemovitosti určenou ke dni písemné výzvy k vydání věci, nikoli s cenou v roce 1985.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděla, že námitky dovolatele nemohou obstát a že by tedy jeho dovolání mělo být zamítnuto.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona

č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají

a rozhodne se o těchto dovoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale ve svém dovolání uváděl rovněž, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K tomu dovolací soud vycházel z právního názoru, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se vadný postup soudu v něm projevil v průběhu řízení, nikoli až

při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Z obsahu soudního spisu v této právní věci, ale ani z obsahu dovolání dovolatele neshledal dovolací soud, že by v řízení před odvolacím soudem došlo k takovému nesprávnému postupu v průběhu řízení (např. k znemožnění účastníku řízení zúčastnit se odvolacího jednání v důsledku nesprávného obeslání k jednání). Proto dovolací soud dospěl k závěru, že tu není dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Pokud dovolatel dále uplatňoval dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/ ).

Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně na tuto právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení

o dovolání bylo ještě nutno posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v předchozí větě. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. 1.4.1991).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek bylo (na str. 119-120 /253-254/ ) uvedeno k výkladu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.: Uvádí-li se v ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. původní věc v souvislosti se zhodnocením věci, jež má za následek podstatné převýšení ceny věci, je tím míněna např. vydávaná nemovitost ve stavu před tímto jejím zhodnocením; zhodnocením je tu míněn rozdíl mezi hodnotou nemovitosti

před stavební úpravou a po ní, nikoli cena vynaložených prostředků (nákladů). Je třeba mít na zřeteli, že v § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že jak cena původní, tak i cena ke dni podání výzvy o vydání věci oprávněné osobě se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., takže rozdíl v těchto cenách spočívá v amortizaci .

V neuveřejněném dílčím stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSFR,

NcSf 88/91, byl uveden právní názor, že při výkladu pojmu p o d s t a t n é převýšení ceny původní věci (§ 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) lze vzít v úvahu výklad podaný např. pod č. 2/1978, str. 58, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž podstatné překročení ceny, jež byla určena odhadem, se v praxi soudů posuzovala cena vyšší

o 20%.

Dovolací soud pokládá tyto citované právní závěry ze stanovisek zaujatých k výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., použitelné i na daný případ. Srovnáním těchto právních závěrů se závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí z 25.9.2000 (sp. zn. 37 Co 305/98 Krajského soudu v Brně), shledal pak dovolací soud právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud, v podstatě shodnými s citovanými závěry uvedených výkladových stanovisek Nejvyššího soudu. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a že by mělo být zrušeno pro vadné právní posouzení věci. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu

(ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, vycházejícího v podstatě jen z procesního stanoviska žalované, vyjádřeného již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu