28 Cdo 913/2002
Datum rozhodnutí: 21.08.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 3 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 6 odst. 1 písm. b) předpisu č. 87/1991Sb., § 8 odst. 1 písm. b) předpisu č. 87/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 913/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání OSP v P. 7, státního podniku v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.10.2001, sp. zn. 17 Co 526/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 183/91 (žalobkyně O. K., proti žalovanému OSP v P. 7, státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobce RNDr. E. K. se domáhal žalobou, podanou u soudu 2.12.1991 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému stavebnímu podniku bylo uloženo vydat mu dům čp. 308 a pozemek parc. č. 287 v P. 7. V žalobě bylo uvedeno, že původnímu spoluvlastníky těchto nemovitostí byli JUDr. K. K. a H. K., strýc a teta žalobce. Uvedený majetek přešel na stát v důsledku odmítnutí dědictví po spoluvlastníku JUDr. K. K. (zemřelém 26.1.1963) jeho dědici, učiněného v tísni. Další ideální polovina uvedených nemovitostí byla spoluvlastnicí H. K. darována státu v květnu 1963, a to rovněž v tísni. Nemovitosti přešly na OSP v P. 7. Uvedený původní žalobce učinil výzvu k vydání nemovitostí písemně 11.10.1991, ale vydání nemovitostí bylo žalovaným podnikem odmítnuto.

Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ze strany žalobce RNDr. E. K. není doložena dědická posloupnost po původních spoluvlastnících. Žalobcem tvrzenou tíseň při odmítnutí dědictví a při darovací smlouvě se žalobci také nepodařilo přesvědčivě prokázat. Dům čp. 308 v P. 7 prodělal zásadní přestavbu, takže jeho stavební podstata se úplně změnila a jeho vydání brání ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení původního žalobce RNDr. E. K., jako účastníka řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru oceňování nemovitostí, provedl důkaz spisy bývalého Státního notářství pro Prahu 7 sp. zn. 7 D 156/63, 7 D 210/67 a 7 D 183/78 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 7.10.1996, čj. 14 C 183/91-162, bylo uloženo žalovanému OSP P. 7, státnímu podniku v likvidaci, vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci RNDr. E. K. dům čp. 308 a pozemek parc. č. 287 v P. 7, zapsané na listu vlastnictví č. 381 v katastru nemovitostí pro katastrální území H. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žaloba byla však zamítnuta proti dalšímu žalovanému podniku O., v P. 7; tomuto žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na úhradu soudního poplatku 1.000 Kč a na náhradu placeného znalečného 7.980 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobce i žalovaného OSP v P. 7 Městský soud v Praze usnesením z 15.5.1997, sp. zn. 17 Co 186/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně procesní nedostatky v průběhu tohoto řízení, nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve věci samé a nedostatek odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k označení žalovaného tak, aby bylo zřejmé, proti komu (s přesným uvedením žalovaného subjektu) se žalobce vydání rozsudku domáhá, a aby soud postupoval podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu. Stejně tak ukládal odvolací soud soudu prvního stupně vést žalobce k upřesnění, opravě či úpravě žalobního návrhu. Zatím procesní nedostatky v uvedeném smyslu vedly k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo v celém rozsahu výroku rozsudku podloženo žalobou žalobce. Posléze byl odvolací soud i toho názoru, že v rozhodnutí soudu prvního stupně není obsaženo dostatečné skutkové vylíčení, ani to, z jakého právního důvodu bylo žalovanému uloženo, aby nemovitosti žalobci vydal, a to v návaznosti na objasnění způsobu přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudek z 12.6.1998, čj. 14 C 183/91-269, jímž byla zamítnuta žaloba RNDr. E. K., aby žalovanému OSP v P. 7, státnímu podniku v likvidaci, bylo uloženo vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci jednu ideální polovinu domu čp. 308 a pozemku parc. č. 287 v P. 7; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 12.6.1998, čj. 14 C 183/91-269, doplněnému usnesením z 10.7.1998, čj 14 C 183/91-272, Městský soud v Praze usnesením z 3.12.1998, sp. zn. 55 Co 169/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nepřikročil k potřebnému doplnění řízení podle závěrů předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu, což je třeba v dalším průběhu řízení doplnit a dále odvolací soud ukládal soudu prvního stupně provést důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho nároku, tyto důkazy řádně zhodnotit a poté znovu ve věci rozhodnout s přesvědčivým a srozumitelným zdůvodněním.

Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozhodl rozsudkem z 15.2.1999, čj. 14 C 183/91-329, jímž byla opět zamítnuta žaloba žalobce RNDr. E. K. se žalobním návrhem, aby žalovanému OSP v P. 7, státnímu podniku v likvidaci, bylo uloženo vydat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku jednu ideální polovinu domu čp. 308 a pozemku parc. č. 287 v P. 7. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek obsahoval i výrok o tom, že náklady znalečného ve výši 1.000 Kč a náklady svědečného 62 Kč nese stát.

K odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, č j. 14 C 183/91-325, Městský soud v Praze usnesením z 27.9.1999, sp. zn. 17 Co 365/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud neshledával správným závěr soudu prvního stupně o tom, že nelze zjistit, jakým způsobem v daném případě přešly nemovitosti, uváděné v žalobě žalobce, na stát. Odvolací soud poukazoval na výsledky řízení o dědictví po zemřelém JUDr. K. K. (k jehož úmrtí došlo 26.1.1963), které probíhalo u bývalého Státního notářství pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 D 156/63; z tohoto spisu je patrné, podle názoru odvolací soudu, že šlo o odúmrť, kterou státní notářství usnesením ze dne 24.5.1963 vydalo čs. státu . Odvolací soud dále vytýkal soudu prvního stupně, že ani při zjišťování a hodnocení stavu tísně, který podle tvrzení žalobce tu byl na straně dědiců odmítajících dědictví, nebyl náležitě objasněn a zhodnocen skutkový stav. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně také objasnit a posoudit, zda žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., zda jeho právní předchůdce byl zbaven vlastnictví k nemovitostem způsobem předpokládaným v § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda dědictví, které se mu nabízelo, odmítl v tísni. Odvolací soud dále ukládal soudu prvního stupně objasnit a posoudit, zda je žalovaný státní podnik (v likvidaci) povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

V průběhu řízení došlo dne 9.4.2000 k úmrtí žalobce RNDr. E. K. a podle výsledků řízení o dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 228/2000, je jedinou dědičkou tohoto zůstavitele O. K., manželka zemřelého Dr. K.

Soud prvního stupně dále jednal v řízení se žalobkyní O. K. a se žalovaným OSP v P. 7, státním podnikem v likvidaci, a dne 23.4.2001 vynesl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 23.4.2001 z 23.4.2001, čj. 14 C 183/91-403. Tímto rozsudkem bylo žalovanému podniku uloženo vydat žalobkyni jednu ideální polovinu domu čp. 308 a jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 287 v P. 7. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 8.042 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalovanému bylo také uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 3.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo k otázce přechodu majetku původního spoluvlastníka JUDr. K. K. (kterému patřila jedna ideální polovina nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení) uvedeno, že přešel jako odúmrť na stát, když dědictví po něm odmítli manželka H. K., syn K. K. a bratr zůstavitele E. K. Předmětem dědictví tu byla ideální polovina domu čp. 308 v P. 7 a ideální polovina pozemku parc. č. 287 v P. 7; předmětem dědictví tu nebyla žádná finanční hotovost nebo vklad u peněžního ústavu; ohledně dluhů zůstavitele byly zjištěny jeho půjčky od Státní spořitelny ve výši 70.000 Kč a 20.000 Kč, jež byly poskytnuty spoluvlastníkem domu čp. 71 v P. 1 za účelem provedení úředně nařízených oprav tohoto domu.

Soud prvního stupně dále uváděl, že E. K., otec původního žalobce RNDr. E. K., zemřel 20.7.1969 bez zanechání závěti a nabytí dědictví po něm bylo potvrzeno v řízení před bývalým Státním notářstvím v Jičíně (pod sp. zn. D 1026/69) synu tohoto zůstavitele RNDr. E. K. Ohledně majetkové situace E. K. bylo zjištěno, že byl od roku 1963 důchodcem s měsíčním důchodem 950 Kč a vlastnil pouze velmi zanedbaný domek č. 5 v S., zemědělské pozemky v katastrálním území K., bytové zařízení malé hodnoty a finanční hotovost 400 Kč. Podle názoru soudu prvního stupně E. K. odmítl dědictví především pro stávající i do budoucna hrozící povinnosti spojené s vlastnictvím 1/14 domu čp. 71 v P. 1, jež bylo rovněž součástí dědictví; na tomto domě vázl nemalý dluh z úředně nařízených oprav a dům byl už od roku 1961 v národní správě; E. K. byl důchodcem a neměl žádný majetek, z něhož by mohl hradit náklady na opravu domu; E. K. měl zároveň také obavy, že by jeho spoluvlastnictví soukromého domu s byty mohlo ohrozit tehdy synovo postavení vysokoškolského učitele; odmítnutím dědictví bylo rodině E. K. znemožněno užívat dům čp. 308 v P. 7 a podstatně se zhoršila bytová a sociální situace jeho švagrové a bratrance, kteří se museli vystěhovat do mnohem menšího bytu.

Pokud šlo o to, zda žalovaný OSP v P. 7 je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., dospěl soud prvního stupně k výslednému závěru o vlastnických vztazích ohledně nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, že se na nich od roku 1963 nic nezměnilo a že žalovaný státní podnik v roce 1991 měl a do současné doby má k těmto nemovitostem právo hospodaření. Žalovaný podnik byl jako státní podnik založen zakládací listinou bývalého Obvodního národního výboru v Praze 7 dne 19.6.1989 pod č. 73/4 a do podnikového rejstříku byl zapsán 1.7.1989.

Ohledně postupu původního žalobce RNDr. E. K. podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. pokládal soud prvního stupně za doložené, že Dr. K. vyzval k vydání nemovitostí dne 10.9.1991 podnik dříve označovaný jako O. ; toto označení používal OSP v P. 7 v průběhu roku 1991 a 1992 namísto v rejstříku zapsaného označení OSP P. 7, s.p. Původní žalobce RNDr. K. potom uplatnil svůj nárok žalobou u soudu 2.12.1991; uplatnil původně nárok na vydání celého domu a celého pozemku v P. 7, ale v průběhu řízení nárok omezil na vydání jedné poloviny těchto nemovitostí.

Ohledně přestavby domu čp. 308 v P. 7 zjistil soud prvního stupně, že tento dům byl v období 1989 až 1990 obsáhle rekonstruován (oprava střešního pláště, oprava vnitřních omítek a dvorní fasády, výměna podlah, zřízení ústředního vytápění, zhotovení vodovodních a kanalizačních rozvodů, zřízení nových sociálních zařízení, postavení nových příček v uličním traktu, pořízení nových výplní dveří, pořízení tepelné a zvukové izolace apod.); tyto stavební práce se dotkly převážně prvků krátkodobé životnosti, zatím co prvky dlouhodobé životnosti stavby byly dotčeny minimálně (v rozsahu necelého 1 %).

Soud prvního stupně tedy dospěl k výslednému závěru, že v daném případě jsou na straně žalobkyně splněny zákonné předpoklady podle ustanovení § 3 odst. 1 a 4, § 5 odst. 1 a 2 a § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a na straně žalovaného je dán zákonný předpoklad podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; proto bylo žalobě žalobkyně vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalovaného podniku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 24.3.2001, čj. 14 C 183/91-403, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.10.2001, sp. zn. 17 Co 526/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Podle názoru odvolacího soudu byly v tomto případě splněny podmínky tísně při odmítnutí dědictví ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl i za to, že právní předchůdce žalobkyně (otec původního žalobce RNDr. E. K.) se rozhodoval o přijetí či nepřijetí dědictví, spočívajícího kromě jiného v soukromém vlastnictví nemovitostí, za situace, kdy část dědictví představovala finanční povinnosti, které vzhledem ke svému postavení nebyl dědic E. K. schopen plnit. Spoluvlastníkem nemovitostí byl přitom stát, který by býval mohl na něm splnění finančních povinností jako na spoluvlastníkovi vymáhat způsobem, jemuž nebylo možné se účinně bránit. Finanční přínos nemohl E. K. očekávat ani z nemovitostí v P. 7, stejně jako z nemovitostí v P. 1, protože soukromé vlastnictví činžovních domů tehdy (v roce 1963) nepřinášelo zisk a neumožňovalo vlastníkům ani získání bydlení v takových domech. Tyto okolnosti vedly E. K. k tomu, že jednal v tísní, a proto odmítl dědictví s takovými nemovitostmi. Tato oprávněná osoba měla tedy sice dědické právo, ale nevyužila je a dědictví odmítla z důvodu tísně; nebylo tu rozhodné, zda stav tísně byl také u osob povolaných před ním k dědění a zda dědictví odmítly ze stejného důvodu.

Při úvaze, zda vydání věcí brání ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. žalovaným podnikem, vycházel správně soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, ze znaleckého posudku a z jeho odborných závěrů, že totiž při rekonstrukčních pracích v období 1989-1990 byly prvky dlouhodobé životnosti stavby (domu čp. 308 v P. 7) dotčeny jen minimálně. Skutečnost, že tu došlo ke změně způsobu užívání domu (z bytového užívání na užívání nebytové) sama o sobě nepředstavuje ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby, který v daném případě zůstal nezměněn a ke změnám došlou pouze u vnitřního uspořádání prostor. Nedošlo tedy ke ztrátě stavebně technického charakteru nemovitosti, který by bránil jejímu vydání.

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný podnik v řízení zastupoval, dne 7.12.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 30.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné, protože rozhodnutím odvolacího soudu tu byla řešena otázka zásadního významu po právní stránce, která však byla odvolacím soudem řešena způsobem odporujícím hmotnému právu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že také toto rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolávající se státní podnik především zdůrazňoval, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích uváděly stav tísně u dědice po zůstaviteli JUDr. K. K., tj. u E. K., ale tento stav byl v daném případě stavem navozeným legislativně , když z tehdy platných zákonů, a to zejména ze zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého majetku, vyplývala řada povinností a omezení při hospodaření s takovým majetkem. V řízení nebyly sociální poměry E. K. zjištěny a objasněny a pokud šlo o tvrzení, že by ponecháním si domu v soukromém vlastnictví mohlo být ohroženo postavení syna dědice, uvažujícího o přijetí nebo odmítnutí dědictví, šlo tu jen o pouhý subjektivní názor.

Nesprávně byla, podle názoru dovolatele, posouzena i dědická posloupnost E. K., pokud šlo o jeho dědění po původním spoluvlastníku nemovitostí JUDr. K. K. Např. soud prvního stupně uváděl, že E. K. byl povolán k dědění po JUDr. K. K. jako zákonný dědic třetí dědické skupiny, ale zákon č. 141/1950 Sb. (tehdejší občanský zákoník, platný do 31.3.1964) třetí dědickou skupinou vůbec neznal.

Podle názoru dovolávajícího se státního podniku původní žalobce v této právní věci RNDr. E. K. nebyl oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění účinném k 1.4.1991). Podle tohoto ustanovení by byli oprávněnými osobami děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu. Původní žalobce RNDr. K. nebyl v žádném takovém příbuzenském vztahu k původnímu spoluvlastníkovi JUDr. K. K.

Soudy obou stupňů se v řízení nezabývaly, podle názoru dovolatele, ani tím, zda tu došlo k odmítnutí dědictví v tísni po zůstaviteli JUDr. K. K., a to ze strany jeho manželky H. K. a ze strany jeho syna JUDr. K. K. ml.

Dovolatel měl také za to, že nelze považovat za postačující výzvu k vydání věcí, učiněnou RNDr. E. K. u subjektu označeného jako O., P. 7, třebaže z evidence nemovitostí bylo možné zjistit správné označení povinné osoby, což by odpovídalo ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.; výzva měla být adresována OSP v P. 7, s.p.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád - zákon č. 99/1963 Sb., platí i na řízení, která byla zahájena před dnem účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání tu bylo třeba posoudit z hlediska jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože soud prvního stupně svým rozsudkem z 23.4.2001 (čj. 14 C 183/99-403 Obvodního soudu pro Prahu 7), potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 25.10.2001 (sp. zn. 17 Co 526/2001), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku z 15.2.1999 (čj. 14 C 183/91-329 Obvodního soudu pro Obvodního soudu pro Prahu 7) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (k tomu došlo usnesením Městského soudu v Praze z 27.9.1999, sp. zn. 17 Co 365/99).

Toto své přípustné dovolání podal dovolatel z toho důvodu, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání výslovně stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně zjištěné.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 téhož zákona, pokud je státním občanem České republiky.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 téhož zákona před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, d) rodiče této uvedené osoby a e) sourozenci téže osoby, a zemřel-li některý z nich, jeho děti. Právo tu náleží jen dětem těchto sourozenců (srov. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 109 /243/ a str. 115 /249/).

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb. vztahuje se povinnost vydat věc i na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněném v tísni.

Oprávněné osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok podle tohoto zákona (srov. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 /251/).

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu činící právní úkon, že ji omezuje na svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O zásadní přestavbě stavby (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 121 /255/).

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že původní žalobce RNDr. E. K. je synem E. K., který byl bratrem původního spoluvlastníka JUDr. K. K. (tedy dítětem sourozence původní oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb.), jak je to uvedeno na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně i na str. 5 rozsudku odvolacího soudu.

Ve svém rozhodnutí odvolací soud zdůvodnil (na str. 4) z jakých důvodů, k nimž dospěl na základě zhodnocení provedených důkazů (tedy nikoli na základě údajů, jež by nebyly obsahem spisu), pokládá odmítnutí dědictví otcem původního žalobce RNDr. E. K. E. K. po zůstaviteli JUDr. K. K. za odmítnutí učiněné v tísni (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb.). Nešlo tu tedy ze strany odvolacího soudu o aplikaci nesprávného právního předpisu, ani o výklad právního předpisu, jenž by se odchyloval od ustálené a publikované soudní judikatury takovým způsobem, že by v rozhodnutí odvolacího soudu obsažený výklad aplikovaného předpisu byl v rozporu s hmotným právem. Výtky proti hodnocení důkazů soudem, které je v ustanovení § 132 občanského soudního řádu soudům svěřeno, pak nebyly a nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod (viz již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud také ve svém rozhodnutí (na str. 5-6), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, odůvodnil s odkazem na znění ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i na uveřejněnou soudní judikaturu (srov. zejména shora rovněž citované stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 121 /255/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proč po zhodnocení výsledků provedeného dokazování (zejména odborných závěrů znaleckého posudku) dospěl k závěru, že u domu čp. 308 v P. 7 nedošlo při provedené přestavbě ke ztrátě jeho stavebně technického charakteru, ke změně jeho podstaty, jež by bránily jeho vydání ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud rovněž (shodně se soudem prvního stupně) hodnotil písemnou výzvu původního žalobce RNDr. E. K. z 5.9.1991 k vydání věcí, jež bylo adresováno subjektu O., P. 7, jako výzvu odpovídající ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., když žalovaný podnik se v době podání výzvy sám takto označoval a jako O., v P. 7, se k věci vyjadřoval dne 4.2.1992, pod zn. 16/92/Eb (založeným na č.l. 5 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 183/91).

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že jsou tu doloženy dovolatelem uváděné dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 3 a ustanovení § 241 a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Neshledal proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, nesprávným, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a přikročil k zamítnutí dovolání dovolatele podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu