28 Cdo 911/2006
Datum rozhodnutí: 20.02.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 911/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) M. E., b) J. E., c) D. Š., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1/ M. B., a 2/ M. B., oba zastoupeni advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 493/2001, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, č. j. 21 Co 248/2005-173, takto:


I. Dovolání žalobců se zamítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 3. 2005, č. j. 3 C 493/2001-148, kterým byl zamítnut návrh, že na žalobce přechází vlastnické právo k pozemkům parc. č. 450/1 zastavěná plocha a parc. č. 68/12 ostatní plocha, jiná plocha, vše v k. ú. K., obec K., které jsou odděleny geometrickým plánem Ing. Z. D. ze dne 29. 10. 2004, č. 339-7/2004, a to na žalobkyni M. E. jednou polovinou, na žalobce J. E. jednou čtvrtinou a na žalobkyni D. Š. také jednou čtvrtinou. Odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 17.100,- Kč k rukám jejich právního zástupce.


Odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně konstatoval, že na straně žalobců, kteří se jako (částečně) právní nástupci J. E. domáhali přechodu vlastnictví podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále zkráceně zákon o půdě ), nejsou splněny podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě a navíc nárok byl vůči druhé žalované prekludován (lhůta uplynula 31. 12. 1992, návrh na přistoupení druhé žalované manželky prvního žalovaného byl podán až 14. 4. 1994). Žalovaná není tedy ve sporu pasivně věcně legitimována. Žaloba měla být podána ve lhůtě proti oběma manželům, neboť sporné nemovitosti náleží do jejich společného jmění, tedy každý z manželů je vlastníkem celé věci. Pokud byl žalovaným jen jeden z manželů a jejich manželství trvalo, pak rozšíření návrhu vůči další účastnici po uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění nároku, tj. lhůty upravené v § 8 odst. 1 zákona o půdě, mělo být dokonce zamítnuto, neboť v důsledku neuplatnění práva v této lhůtě toto zaniklo. Odvolací soud dále shledal, že žalobci neprokázali sjednání kupní smlouvy mezi J. a M. E. jako prodávajícími a finančním odborem ONV v R. jako kupujícím ze dne 27. 6. 1976 v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě). Odvolací soud uzavřel, že cena, za kterou byly nemovitosti na stát převedeny, byla v souladu s cenami stanovenými ve vyhlášce č. 43/1969 Sb. Nebyly prokázány žádné okolnosti, které by svědčily pro neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a nápadně nevýhodné podmínky tedy nebyly dány. Ostatně bylo povinností účastníků uzavírat kupní smlouvy podle cenových předpisů, platných v období uzavření smlouvy. Nedošlo ani k vyvlastnění sporných nemovitostí; v případě uzavření kupní smlouvy nebylo rozhodující, zda a jaká stavba byla na pozemcích nakonec postavena.


Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ( o. s. ř ), neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu, který však svým předcházejícím rozsudkem žalobě vyhověl a v meziobdobí byl vázán kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2003. Důvodnost dovolání shledávali v nesprávném právním posouzení věci a namítali, že 1) odvolací soud nesprávně posoudil otázku nápadně nevýhodných podmínek, které byly dány s ohledem na stav nemovitostí a použití vyhlášky č. 43/1969 Sb., dále 2) nárok žalobců byl uplatněn včas a nedošlo k jeho částečné prekluzi; je dána věcná legitimace obou žalovaných, neboť jde o pasivní solidaritu ve vztazích, vyplývajících ze společného jmění manželů. U solidárních dlužníků se vychází ze zásady, že úkon, který je učiněn vůči jednomu z nich, má zároveň účinky i vůči ostatním. Konečně 3) nárok na přechod vlastnictví k nemovitostem byl uplatněn již u pozemkového úřadu a lhůta podle § 8 odst. 2 zákona o půdě ještě nezačala běžet. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci).


Dovolání není důvodné.


První námitka dovolatelů vychází z textu § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě o předpokladech tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Pojem nápadně nevýhodné podmínky, používaný v restitučních zákonech (č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb.), je třeba vykládat tak, že se jedná mimo jiné o rozpor s cenovými předpisy v té době platnými. Z tehdejších právních předpisů, odrážejících dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminujících výrazně druhou z těchto skupin vlastníků (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, ročník 1996, díl II.), však mohla vyplývat i jejich neadekvátnost. Smluvní cena tedy mohla odpovídat cenovému předpisu tehdy platnému, a přesto je třeba mít zato, že došlo ke sjednání kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Cenová vyhláška č. 43/1969 Sb. svou koncepcí a postojem k charakteru vlastnictví byla způsobilá naplnit při konkrétním použití znak nápadně nevýhodných podmínek (při prodeji nemovitostí ze soukromého do státního vlastnictví), jak dovodil, a to i v nálezu výše citovaném, Ústavní soud. Byla zde porušena ekvivalentnost vzájemných plnění a k převodu věcí na stát za nápadně nevýhodných podmínek došlo.


Lze souhlasit i s druhou námitkou dovolatelů, že uplatněný nárok nebyl prekludován ve vztahu ke druhé žalované. Podle § 145 odst. 3 občanského zákoníku závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (jedná se o pasivní solidaritu). Tím, že byl nárok v prekluzivní lhůtě uplatněn vůči jednomu z manželů, byl zároveň uplatněn i vůči celému předmětu řízení (identifikovaným nemovitostem); jestliže během řízení došlo k přistoupení druhé žalované, soud mohl rozhodnout řádně vůči oběma bezpodílovým spoluvlastníkům.


Třetí námitka dovolatelů je irelevantní. Přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě je speciálním případem restituce v rámci tohoto zákona. O tomto přechodu rozhoduje přímo soud, nikoli pozemkový úřad.


Dovolací soud však přesto dovolatelům nevyhověl. Učinil tak proto, že v rámci aplikovaného restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě (nešlo o vyvlastnění podle písm. m/ téhož ustanovení) je třeba kumulativně splnění obou zákonných podmínek, tedy i podmínky tísně. Odvolací soud k ní zjistil, že žalobci nepředložili ani nenavrhli žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že kupní smlouva byla uzavírána ve stavu, který prodávajícího omezoval ve svobodě rozhodování natolik, že by učinil právní úkon, který by v jiném stavu neučinil . Za tohoto důkazního stavu, při vázanosti dovolacího soudu skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi (§ 243a o. s. ř.), nelze než uzavřít, že k právnímu závěru o splněné tísni chybí skutkové předpoklady a že existenci restitučního titulu na straně žalobců tak nelze dovodit.


Nejvyšší soud proto dovolání všech žalobců zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.


Úspěšným žalovaným nevznikly žádné náklady dovolacího řízení.


Dovolací soud neměl, vzhledem ke svému rozhodnutí, důvod vyhovět návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, přičemž tento odklad je navíc podle § 243 o. s. ř. věcí jeho úvahy.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 20. února 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu