28 Cdo 910/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 910/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované E., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 72.626,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 189/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, č. j. 29 Co 490/2004-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem výše uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2004, č. j. 5 C 189/2002-97, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 72.626,- Kč, včetně podrobně vyčísleného příslušenství, z titulu dlužného nájemného a úhrad za užívání nebytových prostor v suterénu domu č. p. 295 v P. K., ul. V. 3. Dluh byl vyčíslen za část roku 2001 a za leden až květen 2002, neboť žalovaná podala dne 30. 1. 2002 výpověď z nájmu a ten skončil uplynutím výpovědní doby dne 31. 5. 2002. Žalované bylo též uloženo nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

Žalovaná, zastoupená advokátem, podala ve lhůtě proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Přípustnost dovodila ze zásadního právního významu napadeného rozsudku a dovolací důvody spatřovala v naplnění § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř., tedy ve vadě řízení s následkem nepříznivého rozhodnutí a v nesprávném právním posouzení věci.

Jádrem argumentace dovolatelky se stalo tvrzení o procesní vadě řízení spočívající v tom, že odůvodněná a omluvená neúčast jednatele žalované i její právní zástupkyně při jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, zabránila účastnici přednést zásadní hmotněprávní tvrzení (výpověď z nájmu byla dána již 27. 9. 2000, předmětné prostory proto nebyly užívány od konce roku 2000). Jestliže žalovaná strana nebyla před vyhlášením rozsudku poučena o své poslední šanci tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy (§ 119a odst. 1 o. s. ř.) a odvolací soud poté s odkazem na § 205a odst. 1 o. s. ř. odmítl vzít zmíněná tvrzení až v odvolacím řízení v úvahu, pak tím porušil jak ustanovení § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (výjimku ze zákazu nov, nebyl-li účastník poučen viz výše), tak i zásadu rovnosti procesních stran. Dovolatelka, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, žádala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka nevzala v úvahu, že dovolací přezkum je v této věci, v níž nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (tedy pro zjevnou či skrytou diformitu rozhodnutí nižších instancí), výrazně limitován. Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu o meritu věci, jak je vymezena v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., v zásadě připouští jen eventualitu nesprávného řešení hmotněprávní otázky odvolacím soudem, či novost takové otázky nebo kontradikci v jejím řešení vyššími instancemi. Nejvyšší soud, adekvátně vůči tomuto zákonnému vymezení, dokonce konstantně judikuje, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu vylučuje uplatnění jiného dovolacího důvodu, než nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536 a násl.).

Ale i kdyby se právní názor dovolacího senátu nyní vymykal ustálené judikatuře, nemohlo by dovolání z hlediska přípustnosti obstát. Tvrzená vada řízení, kterou dovolatelka vytýká odvolací instanci, totiž nevykazuje žádné znaky obecnosti, které jsou pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu má-li se tu usměrnit či doplnit dosavadní judikatura nezbytné. Jde o zcela konkrétní tvrzené procesní pochybení, které se (vzato hypoteticky) může opakovat ve více případech a které, pokud by k němu skutečně došlo, mohlo znamenat odnětí možnosti jednat před soudem straně žalované. Pak ovšem náprava takového stavu vede cestou žaloby pro zmatečnost, nikoli cestou dovolání (§ 229 odst. 3 o. s. ř. a související ustanovení).

K dotvrzení úzkých mezí dovolacího přezkumu v nyní posuzované věci poukazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož tzv. zmatečnostní důvody sice mohou být oprávněnou součástí dovolatelovy argumentace a následného posouzení věci dovolacím soudem, ale pouze v případě, že je dovolání přípustné.

Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Úspěšné protistraně nevznikly nyní v řízení žádné náklady.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu