28 Cdo 905/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 905/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Pozemkového fondu České republiky, nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2012, č. j. 8 Co 218/2012-479, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 281/2009 (žalobkyň : a/ Ing. R. K., P. 4, K. K. 1406/7, a b/ Ing. J. K., P. 6, R. 42/611, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejších účastníků řízení: 1. I. H., P. 6, C. 858/8, 2. M. L., H., D. 14, 3. H. P., H., Š. 3, 4. J. V., O., A. 2791/21, 5. M. S., P. 5, K. 2199, 6. J. S., P. 2, N. M. č. 20, 7. B. S., P. 4, N. M. 525, a 8. V. M., P. 6, J. 51, zastoupených JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, 120 00 Praha 2, Římská 16, o nahrazení projevu vůle v dohodě o převodu nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyň, podané u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 281/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. září 2011, č.j. 12 C 281/2009-300. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se, aby rozsudkem soudu byla žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o převodu pozemků parc. č. 881/1 (o výměře 8.220 m2), parc. č. 881/5 (o výměře 1.774 m2) a parc. č. 882/3 (o výměře 304 m2) v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště Písek), a to na každou ze žalobkyň v ideálním polovičním podílu s tím, že by takto na každou ze žalobkyň připadla k úhradě jejich nároků částka 950.000,- Kč. V rozsudku soudu prvního stupně bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žalobkyním se ukládá, aby společně a nerozdílně zaplatily žalovanému na úhradu nákladů řízení 31.711,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2012, č. j. 8 Co 218/2012-479. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 22. září 2011, č. j. 12 C 281/2009-300, změněn tak, že bylo rozhodnuto, že za žalovaného se uzavírá dohoda o převodu nemovitostí , uváděných žalobkyněmi v jejich žalobě, s tím, že na každou z nabyvatelek, a to Ing. R. K. a Ing. J. K. připadá k úhradě částka 950.000,- Kč co do uspokojení jejich restitučních nároků. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 62.369,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalobkyním však nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení od vedlejších účastníků řízení. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejším účastníkům řízení na jeho straně bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Písku na úhradu soudního poplatku 16.000,- Kč a 4.320,- Kč na úhradu znalečného, které bylo v tomto řízení placeno ze státních prostředků, vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru o důvodnosti žalobkyněmi podané žaloby.
Odvolací soud poukazoval (shodně se soudem prvního stupně) na to, že v daném případě vyplývalo z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. září 2005, č.j. PÚ 2030/92/1 (které nabylo právní moci 30. září 2005), že R. K. a J. K. (tedy nynější žalobkyně v právní věci sp. zn. 12 C 281/2009 Okresního soudu v Písku) nejsou spoluvlastnicemi nemovitosti specifikované podle pozemkového katastru jako část parcely č. 316/1 role (o výměře 16062 m2) v katastrálním území H. (podle katastru nemovitostí jde o pozemky parc. č. 2567/1, 2768 a 2819), neboť tyto nemovitosti jsou zastavěné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., tudíž je nelze vydat a uvedeným oprávněným osobám přísluší náhrada za nevydané pozemky podle ustanovení § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., a to v podobě jiných pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/191 Sb. či finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na základě výzvy oprávněných osob podle § 16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Žalobkyně Ing. J. K. a Ing. R. K. se pak žalobou u soudu domáhaly s poukazem na ustanovení § 11 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. vydání soudního rozhodnutí spočívajícího v nahrazení projevu vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR ke smlouvě o převodu pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví, a to každé z nich ve výši 1/2 (jako náhradních pozemků), a to parcely č. 881/1 v katastrálním území P., parcely č. 881/5 v katastrálním území P. a parcely č. 882/3 v katastrálním území P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště Písek) na listu vlastnictví, k částečnému uspokojení nároku žalobkyň v celkové výši 1.900.000,- Kč . Soud prvního stupně žalobu žalobkyň v celém rozsahu zamítl, když měl za to, že celý restituční nárok žalobkyň je nižší než součet cen žádaných pozemků, takže byl toho názoru, že neuskutečněním převodu pozemků (uváděných v žalobě žalobkyň) na žalobkyně žalovaný Pozemkový fond ČR zabránil porušení zákona, k němuž by údajně došlo převodem pozemků na žalobkyně na základě nesprávného (původního) ocenění . Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobkyň, že zde došlo k uznání nároku ze strany žalovaného (co do důvodu i co do výše) obsaženého v jeho dopisech ze dne 10. března 2008, obsahujících informaci pro žalobkyně o jejich restitučních nárocích (ovšem v nesprávné vyšší výšce).
Odvolací soud uváděl ve svém rozsudku ze dne 11. října 2012, že bylo nutno přisvědčit odvolací námitce žalobkyň, že soudem prvního stupně nebyl dostatečně zajištěn skutkový stav za situace, kdy mezi účastníky řízení byla sporná výše nároků žalobkyň (jako oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb.), představovaná cenou původního pozemku jako základního předpokladu pro převod náhradního pozemku. Proto odvolací soud přikročil k zadání vypracovat znalecký posudek, a to k otázce opětovného ocenění odňatých pozemků. Z posudku znalce Ing. R. K. pak odvolací soud dovozoval, že základní cena původního vyvlastněného pozemku činila podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. částku 4.015.500,- Kč (za 16.062 m2 po 250,- Kč); znalec ovšem, jak na to odvolací soud poukazoval, přistoupil podle přílohy č. 7 oceňovacího předpisu ke snížení této ceny podle položky č. 1.1. o 60% z důvodu, že oceňovaný pozemek se nacházel v části obce, která nebyla s obcí stavebně srostlá, a dále o dalších 20% podle položky č. 3, 4 a 5 této přílohy z důvodu, že tu nebylo možné napojení pozemku na veřejný vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny, když vzdálenost ke zdroji byla více než 200 m2 , takže tyto srážky ze základní ceny vedly znalce k závěru, že konečná cena pozemku činila 1,284.900,- Kč. Odvolací soud poukazoval však na to, že znalec při svém ústním výslechu připustil, že v dané věci při oceňování pozemku, který byl vyvlastněn ve prospěch státu za účelem rozšíření letiště Praha Ruzyně, se jeví nelogickou srážka 60% ze základní ceny z důvodu, že pozemek nebyl stavebně srostlý s obcí a že pokud učinil závěr o tom, že předmětný pozemek nebyl s obcí srostlý a že nebylo možné jeho napojení na veřejný vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny, vycházel jen z toho, že pro účely, proto které byl pozemek vyvlastněn, bylo požadováno právě to, aby se jednalo o pozemek, který s obcí stavebně srostlý není . Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně disponovaly dostatečnou výší restitučního nároku, aby mohly podat platnou nabídku v předmětném nabídkovém řízení , i když k účelům nabídky posléze nedošlo. Odvolací soud dovozoval, že byla-li nabídka žalobkyň v nabídkovém řízení vyhodnocena jako nejvyšší, pak i nyní žalovaný Pozemkový fond ČR stíhá povinnost k uzavření dohody ve smyslu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. , nesplnil-li žalovaný tuto povinnost, bylo na místě jeho souhlas s žalobkyní navrhovanou dohodou nahradit rozhodnutím soudu. Odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu souhlas žalovaného s dohodou nahradil cestou změny odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu odpovídajícího tomu, že žalobkyně se domáhají nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody na vydání pozemku (pro stát dnes již v souvislosti s letištěm v Praze strategického), který byl v rámci nabídkového řízení oceněn jen částkou 651.111,- Kč.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud nově postupem podle ustanovení § 224 odst. 2 občanského soudního řádu i § 211 a § 148 odst. 1 o. s. ř., a to i s použitím ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyněmi a vedlejšími účastníky řízení na straně žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 19. listopadu 2012 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno dne 28. prosince 2012 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. října 2012 (sp. zn. 8 Co 218/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné a je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání dovolatele bylo uvedeno, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že ke dni přechodu pozemku na stát lze zvažovat pouze faktický stav pozemku, nikoli jeho administrativní začlenění do toho kterého katastrálního území , a dále, že při ocenění nevydaného pozemku nelze do jeho ceny promítnout srážky stanovené ve znaleckém posudku 60% srážkou za stavební nesrostlost pozemku s obcí, tedy, že do ceny pozemku odňatého pro výstavbu letiště nelze promítnout tyto srážky za stavební nesrostlosti pozemku s obcí .
Dovolatel zdůrazňoval, že výši nároku oprávněných osob je třeba i v daném případě odvíjet od výše, která jim vznikla v době, kdy byl pozemek odňat či přešel jiným způsobem na stát. Výše této újmy se odvíjí od stavu pozemku v době jeho přechodu na stát a nelze počítat s cenovým navýšením původního pozemku; to platí jak pro navýšení ceny původního pozemku v důsledku změny jeho materiálního stavu, tak i pro navýšení ceny v důsledku změny jeho materiálního stavu, tak pro navýšení ceny v důsledku změny stavu v administrativním začlenění v obci H. Žalovaný proto v daném případě nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně nepromítnutí srážek ze stavební nesrostlosti pozemku s obcí do ceny odňatého pozemku, když zákonem o půdě je striktně stanoven (s poukazem na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) způsob, jakým se náhrady za nevydaný nemovitý majetek stanoví a to bez závislosti na různých konkrétních okolnostech jednotlivých restitučních případů. Dovolatel má proto za to, že při správném ocenění odňatého pozemku tu dojde v daném případě k tomu, že cena předmětných náhradních pozemků, požadovaných žalobkyněmi, převýší hodnotu restitučního nároku žalobkyň.
Ve vyjádření vedlejších účastníků řízení k dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve svém právním závěru pominulo, že nevydané pozemky, za něž náleží žalobkyním náhrada, byly při jejich odnětí součástí malé obce a až za řadu let byly přiřazeny ku Praze, takže tu bylo na místě vycházet při ocenění pozemků ze zařazení těchto pozemků do malé obce. Je třeba tyto pozemky ocenit jako zemědělské, když není prokázáno, že v době jejich odnětí bylo vydáno územní rozhodnutí, o které odvolací soud opřel svůj závěr co do výše ocenění těchto pozemků, nevydaných oprávněným osobám. I ostatním oprávněným osobám, než žalobkyním byly pozemky uvedené v územním rozhodnutí o stavbě letiště oceněny v rozmezí 5-10 Kč za 1m2 výměry podle bonity zemědělské půdy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost i důvodnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. října 2012 (sp. zn. 8 Co 218/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo tu třeba posoudit ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 21. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu bylo možné dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat zejména tehdy, jestliže toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Bylo-li dovolání přípustné podle uvedeného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, bylo možné dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí soudu vycházelo ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 občanského soudního řádu mohlo spočívat v tom, že soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že si soud aplikovaný předpis nesprávně vyložil, zejména i v rozporu s uveřejněnou judikaturou soudů (především ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem; viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že vadná i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů jmenovitě uvedených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu nemohly být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), který je soudům svěřen k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc ve svém rozsudku ze dne 11. října 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, zejména podle ustanovení § 11 odst. 1 a 2, § 16 odst. 1, § 17 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případech uvedených ad a/ až f/ tohoto ustanovení (a to především v případech, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn). V případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v nichž se pozemky nebo jejich části nevydávají, pozemkový fond převede oprávněné osobě do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu (postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů), a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
V ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají, a za které nelze oprávněné sobě poskytnout jiný pozemek, poskytne stát nebo právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštního předpisu (viz vyhlášku č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků a trvalých porostů, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Podle ustanovení § 17 odst. 3 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., může pozemkový fond nemovitosti, na které nebylo ve lhůtě uvedené v § 13 uplatněno právo na vydání, převést do vlastnictví oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) k uspokojení jejich nároků na náhradu podle § 14 a ž § 16 nebo § 20 zákona č. 229/1991 Sb.
V § 28a zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že nestanoví-li tento zákon jinak, poskytují se náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24. červnu 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod náhradních pozemků podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. lze realizovat i prostřednictvím žaloby ohledně konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byly zaujaty právní závěry: Účel zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby; znění § 1 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. je nutno interpretovat s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu a právní jistoty. Ústavní soud ČR poznamenává (viz str. 319-320 svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že lze uložit Pozemkovému fondu ČR povinnost ohledně pozemku v konkrétní době soudem určeného tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti lokalizace a kvalit se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 11. října 2012 (sp. zn. 8 Co 218/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích), který měl na zřeteli taková uvedená ustanovení právních předpisů a citované právní závěry, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména i v rozporu s uveřejněnou soudní judikaturou) tak, aby bylo na místě tento rozsudek zrušit podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 243 b odst. 2 občanského soudního řádu (srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) s poukazem na dovolatelem tvrzenou důvodnost podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu (srov. také novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele (srov. § 243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, srov. i § 243f odst. 1 o. s. ř.), a to jako dovolání sice přípustného, ale neshledaného dovoláním důvodným.
Dovolatel (i vedlejší účastníci řízení na straně žalovaného) nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyním v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu