28 Cdo 904/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. b) předpisu č. 229/1991Sb., § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb., § 6 odst. 1 písm. r) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 904/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 56Co 143/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10C 226/2008 (žalobkyně E. A. W., W., K. O., zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, 702 00 Ostrava Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalovaným: 1. České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 6979 7111, Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště Ostrava, 716 10 Ostrava Radvanice, Lihovarská 1335/9, 2. Moravskoslezskému kraji, 702 18 Ostrava, 28. října 2771/117 (k doručení Krajskému úřadu v Ostravě), 3. Obci Oldřišov, s adresou pro doručování Oldřišov, Slezská 135, 4. České republice Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému, 656 00 Brno, Hroznová č. 2, 5. České republice Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 6. Ředitelství silnic a dálnic České republiky, Praha 4, Na Pankráci 546/56, zastoupenému JUDr. Markem Křížem, Ph.D., 733 00 Karviná Fryštát, Masarykovo náměstí 51/28, a 7. Statutárnímu městu Opava, 746 26 Opava, Horní náměstí 382/69, o náhradní pozemky nebo náhradu za nemovitosti), takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu dne 30. 7. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 10. 2011, č. j. 10C 226/2008-73. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se stanovení přechodu spoluvlastnického podílu ve výši 7/10 k nemovitostem, které byly zapsány v knihovních vložkách č. 52, č. 183 a č. 357 pozemkové knihy pro katastrální území M. H. a O. jako parc. č. 131/19, 20 s domem čp. 102, parc. č. 132/16, parc. č. 133/17, parc. č. 147/57, parc. č. 153/55, parc. č. 195/56, parc. č. 193/53, parc. č. 194/54, parc. č. 115, parc. č. 116, parc. č. 68, parc. č. 69, parc. č. 165/70, parc. č. 166/71, parc. č. 167/72 s výjimkou spoluvlastnického podílu ve výši 7/10 k pozemkům vedeným v katastru nemovitostí pro katastrální území M. H. jako parc. č. 851/1, parc. č. 851/2, parc. č. 851/3, parc. č. 852/1, parc. č. 852/2, parc. č. 852/3, parc. č. 857/2, parc. č. 857/3, parc. č. 857/4, parc. č. 858/2, parc. č. 858/3, parc. č. 925, parc. č. 926 a parc. č. 926/1, s tím, že žalobkyně má právo, aby Pozemkový fond ČR náhradou za pozemky, které nepřecházejí do vlastnictví žalobkyně, převedl bezúplatně jiné nemovitosti ve vlastnictví státu nebo aby jí za tyto pozemky poskytl finanční náhradu v penězích nebo cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradu nákladů řízení 515,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaní ad 2) - 7) nemají vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žalobkyni se vrací 2.500,- Kč, zaplacených na soudní poplatek; tato částka jí bude poukázána z účtu Okresního soudu v Opavě.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2012, č. j. 56Co 143/2012-188. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 10. 2011, č. j. 10C 226/2008-73, změněn (ve výroku označeném I.) tak, že bylo rozhodnuto, že na žalobkyni nepřechází spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 7/10 k pozemkům původních parcelních čísel 131/19 (o výměře 924 m2), 20 (o výměře 1800 m2) s domem čp. 102, 132/16 (o výměře 3378 m2), 133/17 (o výměře 891 m2), 195/56 (o výměře 134 506 m2), 193/53 (o výměře 260 m2) a 194/54 (o výměře 930 m2), jež byly zapsány ve vložce č. 52 pozemkové knihy pro katastrální území M. H. . Bylo však určeno, že žalobkyně E. A. W. má právo na bezúplatné převedení jiných pozemků Pozemkovým fondem ČR náhradou za pozemky uvedené v předchozím výroku rozsudku nebo právo na peněžitou náhradu, kterou poskytne žalobkyni Pozemkový fond ČR v hotovosti ve výši stanovené zvláštním právním předpisem nebo v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů . Bylo také vysloveno, že tento rozsudek odvolacího soudu nahrazuje (v rozsahu vymezeném v odstavci I. výroku rozsudku) rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Opava ze dne 19. 6. 2008, č. j. PÚ 4098/96-NM/4527/08 . Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu v odstavci I. svého výroku a dále v závislých výrocích v odstavcích II. a III. ruší a ve stejném rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení .
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací přezkum rozsudku soudu prvního stupně proběhl u odvolacího jednání podle § 214 odst. 1 občanského soudního řádu na podkladě odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) občanského soudního řádu a odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát . Odvolací soud doplnil dokazování zejména listinami, které jsou obsahem spisu Pozemkového úřadu Opava č. j. PÚ 4096/96, a výpisy z restitučního spisu sp. zn. Nc II 346/47 bývalého Lidového soudu v Opavě .
Odvolací soud pokládal z výsledků zjištění soudu prvního stupně a z doplňujícího dokazování za doloženo, že právní předchůdci žalobkyně J. W. a F. J. W. pozbyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení (vedeném pod sp. zn. 10C 226/2008 Okresního soudu v Opavě) pod tlakem nacistické okupace, zaměřeným proti židovským osobám, pozbyli tak svého majetku v době a způsobem uvedeným v § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z toho vzcházejících, a mohli proto žádat již v poválečném období o vrácení věci z tohoto majetku. Veškeré nemovitosti byly však dále podrobeny revizi pozemkové reformy podle zákonů č. 142/1947 Sb. a č. 44/1948 Sb. a nedošlo k vrácení těchto věcí. Právní předchůdce žalobkyně J. (J.) W. zůstal až do své smrti státním občanem České republiky, a to i po odchodu do Kanady v roce 1939, kde nabyl naturalizací také státní občanství Kanady; byl původním vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, a to z ideálních 7/10.
Původní vlastník nemovitostí J. W. (jehož dědičkou je nynější žalobkyně E. A. W.) uplatnil včas restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Řízení o tomto návrhu proběhlo u Pozemkového úřadu v Opavě pod sp. zn. PÚ 4098/96-NM/4527/08 a rozhodnutím ze dne 19. 6. 2008 bylo rozhodnuto, že E. A. W. není vlastníkem jí uváděných nemovitostí, jež byly zapsány ve vložce č. 52 pozemkové knihy v katastrálním území M. H. Pozemkový úřad své rozhodnutí opřel o závěr, že zákon o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.) na odnětí nemovitostí původního vlastníka J. (J.) W. v daném případě nedopadá a tento původní vlastník neměl postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad byl toho názoru, že pokud zákon č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) v § 2 odst. 2 otevřel možnost restituce majetkových křivd z období nesvobody (29. 9. 1938 8. 5. 1946), pak bylo třeba mít na zřeteli, že J. W. byl odškodněn podle mezivládní dohody ČSSR a Kanady ze dne 18. 4. 1973 (o vypořádání finančních otázek), a to údajně částkou 5.900,- kanadských dolarů.
Žalobkyně podala pak dne 30. 7. 2008 žalobu podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu, v níž uplatnila požadavek na určení svého vlastnictví v rozsahu 7/10 spoluvlastnického podílu k nemovitostem, původně zapsaným ve vložce č. 52 pozemkové knihy pro katastrální území M. H., ve vložce č. 183 a ve vložce č. 357 pro katastrální území O.
Odvolací soud posoudil důvodnost žaloby žalobkyně, podané podle ustanovení páté části občanského soudního řádu tak, že v daném případě restituce majetku náležela J. W. po splnění podmínek vymezených v ustanovení § 4 odst. 1, § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. b), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb. a po úmrtí J. W. pak náleží žalobkyni (jako dědičce J. W.) právo na vydání pozemků a v případě překážek vydání pozemků uvedených v § 11 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. náleží žalobkyni náhrada za pozemky podle ustanovení § 16, respektive § 18a odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že tu bylo nadbytečné pro řešení sporu zabývat se nyní tím, zda za stejné nároky uvedená oprávněná osoba obdržela náhradu podle mezivládní dohody ČSSR a Kanady ze dne 18. 4. 1943 . Odvolací soud dospěl dále k závěru, že v daném případě nebude fyzické navrácení některých žalobkyní požadovaných nemovitostí možné, neboť jde o pozemky, které se staly součástí pozemků zastavěných či součástí pozemků ve vlastnictví fyzických osob, které tu nemají postavení povinných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. Proto v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodl tak, že na žalobkyni nepřechází spoluvlastnický podíl v rozsahu 7/10 k těmto pozemkům, ohledně nichž je dána překážka vydání nemovitostí podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a žalobkyni náleží bezúplatné převedení jiných pozemků Pozemkovým fondem ČR jako náhrada za ně podle § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nebo peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku Pozemkovým fondem podle § 16 odst. 1, respektive § 18a odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to v hotovosti (ve výši stanovené zvláštním předpisem), popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů). Takovou náhradu bylo možno, podle závěru odvolacího soudu, přiznat žalobkyni za spoluvlastnický podíl v rozsahu 7/10 k pozemkům původně zapsaným v knihovní vložce č. 52 pozemkové knihy pro katastrální území M. H. (parc. č. 131/19, parc. č. 20, parc. č. 132/16, parc. č. 133/17, parc. č. 195/56 a parc. č. 194/54).
Odvolací soud však ohledně zbývajících pozemků, uváděných žalobkyní, nerozhodl, neboť pro určení, že na žalobkyni přechází vlastnické právo v rozsahu ideálních 7/10 nemovitostí, nebo že za ně náleží poskytnutí náhradních pozemků, popřípadě finanční náhrada, je třeba, podle názoru odvolacího soudu, dokazování ještě doplnit. Jde tu o pozemky, které jako samostatné pozemky v žalobkyní uváděné výměře přestaly existovat a staly se součástí pozemků jiných s jinou výměrou. Podle názoru odvolacího soudu bude tedy v dalším řízení (a to u soudu prvního stupně) nutno dát vypracovat geometrický plán se zobrazením a se zaměřením každého z těchto pozemků v aktuálním stavu s jeho vyznačením v terénu. To se týká pozemků, které již pod původním označením dle pozemkové knihy neexistují (pozemků parc. č. 147/57 a parc. č. 153/55, původně zapsaných ve vložce č. 52 pozemkové knihy pro katastrální území M. H., pozemků parc. č. 115 a parc. č. 116, původně zapsaných ve vložce 183 pozemkové knihy pro katastrální území O., a pozemků parc. č. 68, 69, 165/70, 166/71 a 167/72, původně zapsaných ve vložce č. 357 pozemkové knihy pro katastrální území O.). To vše je však, podle závěru odvolacího soudu, nutné pouze v situaci, že přichází v úvahu určení přechodu vlastnictví k podílu 7/10 k pozemkům na žalobkyni; jinak nebude vypracování geometrického plánu nezbytné. Nebylo ovšem možné, dovozoval odvolací soud, přisvědčit názoru žalobkyně, že tu lze vyhovět upravenému žalobnímu návrhu žalobkyně, která měla za to, že tu postačí určení, že na žalobkyni přechází spoluvlastnický podíl 7/10 k pozemkům s výjimkou částí, které přesahují konfiguraci původních parcel .
Odvolací soud tedy rozhodl podle § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu o změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně pozemků parc. č. 131/19, parc. č. 20 (s domem čp. 102), parc. č. 132/16, parc. č. 133/17, parc. č. 195/56 a parc. č. 193/53, původně zapsaných ve vložce č. 52 pozemkové knihy pro katastrální území M. H., a to určením, že ohledně těchto pozemků má žalobkyně právo na bezúplatné převedení jiných pozemků nebo právo na peněžitou náhradu za ně. Tento výrok nahrazuje v uvedeném rozsahu výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Opava č. j. PÚ 4098/96-NM/4527/08, jak to odvolací soud ve výroku svého rozsudku také vyslovil.
Ve zbývajícím rozsahu (tedy ohledně pozemků parc. č. 147/57 a parc. č. 153/55, původně zapsaných ve vložce č. 52 pozemkové knihy pro katastrální území M. H., dále pozemků parc. č. 115 a parc. č. 116, původně zapsaných ve vložce č. 183 pozemkové knihy pro katastrální území O., a pozemků parc. č. 68, 69, 165/70, 166/71 a 167/72, původně zapsaných ve vložce č. 357 pozemkové knihy pro katastrální území O.) rozhodl odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně (ve výroku v odstavci 1, ve věci samé) a v závislých výrocích (označených II. a III.) o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 20. 11. 2012 doručen ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 7. 1. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku ve věci samé (označeném I.) a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání bylo co do přípustnosti dovolání poukázáno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo uplatněno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo především namítáno, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence vlastnického práva J. (J.) W. k spoluvlastnickým podílům žalobkyní uváděných nemovitostí v době jejich přechodu na stát a že rovněž odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že je v daném případě bezpředmětné zabývat se tím, zda za majetek, který je předmětem uplatněného restitučního nároku, bylo poskytnuto odškodnění podle náhradové dohody vlád ČSSR a Kanady ze dne 18. 4. 1973. Podle názoru uvedeného v dovolání nebylo odvolacím soudem přihlíženo k tomu, že J. W. nebyl vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v době od 25. 2. 1948 a tedy že nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.).
Dále bylo v uvedeném dovolání vytýkáno, že odvolací soud zaujal nesprávný právní závěr, že v daném případě se vlastnické právo J. W. obnovilo bez dalšího již samotným přijetím dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Odvolací soud tu přehlížel, podle názoru dovolatelky, že k obnově vlastnictví pozbytého v době nesvobody pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce nedocházelo automaticky, ale až příslušným rozhodnutím soudu o uplatněném nároku ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a k obnově vlastnictví bylo zapotřebí zápisu v knihovních vložkách, takže vlastnické právo se tu obnovilo až od zrušení neplatného vkladu vlastnického práva povinné osoby. Podle názoru, vyjádřeného v dovolání, tedy právní předchůdce žalobkyně J. W. nebyl v rozhodné době (25. 2. 1948 1. 1. 1990) vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
V dovolání ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo vytýkáno i to, že nebylo odvolacím soudem přihlíženo ani k tomu, zda byl J. W. odškodněn za majetek, o nějž jde v tomto řízení, podle náhradové dohody mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. 4. 1973, třebaže existence restitučního nároku žalobkyně se opírá o zákon č. 229/1991 Sb. a nikoli o zákon č. 243/1992 Sb., jehož ustanovení § 2 odst. 2 výslovně vylučuje z okruhu oprávněných osob osoby odškodněné podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy. Není přitom podle názoru v dovolání relevantní, zda výše odškodnění, poskytnutého na základě náhradové dohody, odpovídá rozsahu nároku podle restitučního předpisu.
Ve vyjádření účastníka řízení Státního pozemkového fondu (nástupce dřívějšího Pozemkového fondu ČR) k dovolání ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byl uveden souhlas s argumentací a odůvodněním tohoto dovolání.
Ve vyjádření účastníka řízení ČR Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského k dovolání ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uvedeno, že na základě ztotožnění se s tímto dovoláním je i tímto účastníkem řízení navrhováno zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení u odvolacího soudu.
Ve vyjádření žalobkyně k dovolání České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobkyně uvedený dovolatel není legitimován k podání dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž není rozhodováno o právech a povinnostech a v níž jako povinné osoby vystupují další účastníci tohoto řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu. Dále se nelze ztotožnit s námitkou, uvedenou v dovolání, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku vlastnického práva J. W., právního předchůdce žalobkyně, když jeho vlastnické právo nebylo na základě rozhodnutí vydaného podle zákona č. 128/1946 Sb. vloženo do pozemkové knihy; k nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě úředního rozhodnutí je totiž, podle názoru žalobkyně, potřebný vklad do pozemkové knihy jen tehdy, jestliže to zákon výslovně stanoví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně je přesvědčena o tom, že hmotněprávním důvodem restituce i v daném případě je neplatnost právního úkonu uzavřeného za okolností uvedených v § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., přičemž jde o neplatnost absolutní; smyslem řízení, vedeného podle zákona č. 128/1946 Sb. je pouze ověření toho, zda důvody uvedené v § 1 odst. 1 dekretu č. 1/1945 Sb., doplněné v úvodních ustanoveních zákona č. 128/1946 Sb., byly skutečně naplněny. Názor obsažený v dovolání, že by se německý subjekt v daném případě i na základě neplatného právního úkonu stal vlastníkem nemovitosti a že toto jeho vlastnické právo trvalo až do účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., neobstojí. Pokud se v dovolání ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zdůrazňuje, že J. W., právní předchůdce žalobkyně, údajně obdržel vyplacené odškodné podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady z roku 1973, pak je třeba poukázat na soudu předložené prohlášení samotného J. W., že mu žádné odškodnění za majetek, který je předmětem jeho restitučního nároku, poskytnuto nebylo; nebylo totiž v řízení vůbec zjišťováno a objasněno, které nároky J. W. podle uvedené Dohody vlastně uplatnil; údajná částka 5.900,- kanadských dolarů ostatně představovala v roce 1991 hodnotu cca 152.220,- Kč, zatímco spoluvlastnický podíl na nemovitostech v katastrálním území M. H. a O. představovala cca 1,400.298,- Kč, tedy zlomek toho by tu tedy oprávněná osoba údajně obdržela podle uvedené mezivládní dohody.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání, podaného dovolávající se Českou republikou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2012, bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V uvedeném dovolání bylo jako dovolací důvod uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (ve smyslu ustanovení § 241a písm. b) občanského soudního řádu, srov. novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2012 (sp. zn. 56Co 143/2012 Krajského soudu v Ostravě) tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 250j odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a podle ustanovení § 4 odst. 1, § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), p) a r), § 11 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 2 a § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 b. (zákona o půdě) v souvislosti i s ustanovením dekretu č. 5/1945 Sb. (upravujícího zejména neplatnost některých majetkově právních jednání z doby nesvobody) a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.
Podle ustanovení § 250j odst. 1 občanského soudního řádu dospěje-li soud v řízení o věcech, o nichž bylo už rozhodnuto jiným orgánem (§ 244 a násl. občanského soudního řádu) k závěru, že o sporu nebo jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozhodnutí soudu tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno (§ 250j odst. 2 občanského soudního řádu); tento následek musí být uveden v rozsudku.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace národní, rasové nebo politické perzekuce.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným osobám podle tohoto zákona (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, dále po převzetí bez právního důvodu a také věci, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat (na str. 48/126/) právní názor, že způsoby, jimiž podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přešly nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu, zahrnuje v sobě i případy, kdy nemovitosti byly převzaty bez právního důvodu (srov. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.).
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, kdy pozemky nebo jejich části nelze vydat (viz zejména § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), převede pozemkový fond oprávněné osobě do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (t. j. u nemovitostí v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků a trvalých porostů ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Lze poukázat i na to, že v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno i na případný dopad mezivládních dohod, jež byly uzavřeny čs. vládou s vládami jiných států o vypořádání určitých závazků a finančních otázek na právní vztahy (i náhradové), týkající se případných (doložených) nároků cizích státních příslušníků vůči našemu státu a našim státním organizacím.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě a které měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2012 (sp. zn. 56Co 143/2012 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u uvedeného dovolání byl dán uplatněný dovolací důvod, že by totiž odvolací soud tu posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaná ustanovení právních předpisů nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Nedospěl proto dovolací soud k tomu, že by odvolacím soudem uplatněný závěr, že o projednávané věci tu mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán (viz § 250j odst. 1 občanského soudního řádu), byl nesprávný a že by tedy bylo na místě přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (platným do 31. 12. 2012, viz novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.). Nezbylo tedy dovolacímu soudu než dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2012 (sp. zn. 56Co 143/2012 Krajského soudu v Ostravě) zamítnout.
Dovolání dovolávající se ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebylo úspěšné a z dalších účastníků řízení (srov. § 250a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) vznikly v tomto řízení o dovolání náklady jen žalobkyni. Ohledně těchto nákladů řízení žalobkyně v tomto řízení o dovolání použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobkyni nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k tomu, že ve vyjádření žalobkyně k dovolání, uvedené dovolatelky, bylo v podstatě uplatňováno to, co již bylo žalobkyní uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu