28 Cdo 902/2006
Datum rozhodnutí: 30.04.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 902/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. S., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 562/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, č.j. 31 Co 458/2005-136, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o dovolání v částce 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. P. D.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 6. 2005, č.j. 3 C 562/2003-60, kterým bylo určeno, že vlastníkem jedné ideální poloviny objektu č.p. 382 na st. p. č. 958 a st. p.č. 959 a objektu bez čísla popisného a čísla evidenčního na st. p.č. 956, st. p.č. 957 a st. p.č. 955, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P. z., na LV č. 1226 pro obec S. a katastrální území P. u S., je žalovaný a vlastníkem druhé ideální poloviny výše uvedených nemovitostí je žalobkyně. Žalovaný byl zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení ve výši 10.225,- Kč, jež protistraně vznikly.


Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování sám doplnil a zhodnotil skutkovou stránku věci tak, že účastníci řízení v roce 1991 začali společně podnikat, nejprve na základě smlouvy o založení konsorcia ze dne 1. 6. 1991 a dále na základě smlouvy o sdružení ze dne 1. 1. 1992, která byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 1992. Od 1. 1. 1993 do konce roku 2000 podnikali účastníci jako sdružení S. S. na základě ústní dohody. Prostřednictvím kupních smluv z 5. 6. 1991 a 30. 10. 1991 se účastníci stali podílovými spoluvlastníky objektů, situovaných na pozemcích tehdy p.č. 425/14 a p.č. 425/1 v k. ú. P. u S. Stávající objekty zrekonstruovali, přistavěli nové a začali společně provozovat A. S. Stavby byly financovány ze společných prostředků, které vynesla činnost sdružení. Ve styku s úřady a smluvními partnery za sdružení vystupoval žalovaný (používal své IČO), což bylo dohodnuto oběma společníky sdružení. Z daňových přiznání z let 1997-2000 a z výpovědi svědkyně K. P. odvolací soud zjistil, že podíl na příjmech a výdajích účastníků podnikajících ve sdružení byl u každého 50 %. V roce 2001 začal žalovaný znemožňovat žalobkyni vstup do sporných objektů, a proto žalobkyně podala návrh na určení jejich vlastnictví. Na základě ustanovení §§ 834 a 835 odst. 1 o. z. dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy stavby vznikly za existence sdružení, přičemž dohoda o sdružení nestanovila podíly na majetku členů sdružení a žalovaný neprokázal existenci dohody o jeho výlučném vlastnictví ke sporným objektům, je předmět sporu v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně i žalovaného, a to u každého v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům, neboť nevzal v úvahu dohodu se žalobkyní, podle níž měly být předmětné nemovitosti ve výlučném vlastnictví dovolatele, který financoval výstavbu z vlastních prostředků. Navíc hodnota nemovitostí, tedy hodnota hmotného investičního majetku, se v daňovém přiznání dovolatele průběžně zvyšovala, zatímco hodnota téhož majetku v daňových přiznáních žalobkyně zůstávala neměnná, neboť žalobkyně s budováním kempu ve svém podnikání nepočítala. Dovolatel dále tvrdil, že dohoda o sdružení, navazující na předcházející dohodu o konsorciu, pozbyla platnosti, poněvadž byla časově limitována, a navíc otázkou data zániku sdružení se odvolací soud vůbec nezabýval. Právní závěry soudů obou stupňů neměly podle dovolatele oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo prokázáno, že účastníci sdružení se stejnou měrou podíleli na financování výstavby. Dovolatel spatřoval zásadní právní význam v tom, že vykazování podnikání ve sdružení na daňovém přiznání jednoho z členů sdružení nevylučuje možnost získání budované stavby do výlučného vlastnictví tohoto člena. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých tvrzeních o tom, že účastníci sporu společně podnikali nejméně do roku 2000, kdy se příjmy a výdaje sdružení dělily mezi účastníky rovným dílem. Souhlasila tedy s rozsudkem odvolacího soudu, kterým bylo určeno, že ideální polovina sporných nemovitostí je v jejím vlastnictví, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, měly být podle dovolatele přezkoumány podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.


Dovolání není přípustné.


Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám podle ostatních dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).


Právní otázka tvrzená dovolatelem, podle níž mělo vykazování podnikání v daňovém přiznání žalovaného vyloučit možnost vzniku podílového spoluvlastnictví mezi účastníky sdružení, však postrádá zásadní právní význam. Vyplývá to již v obecné rovině z výkladového přístupu dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99 (Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203), podle něhož je-li řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to z rozsudku odvolací instance rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Řešení právní otázky tu tedy postrádá jakýkoli judikatorní přesah.


Nelze tu hovořit ani o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi (viz § 243a o. s. ř. a jeho interpretace). Je soudem mimořádného právního přezkumu, nikoli soudem nalézacím. Zhodnotil-li tedy odvolací soud skutkový stav věci tak, že stavby byly postaveny v době činnosti sdružení účastníků, souvisely s ní a že neexistovala dohoda o jiném než zákonném spoluvlastnickém poměru vůči nim, pak z toho nebylo možné učinit jiný závěr, než že je nutno aplikovat ustanovení § 835 odst. 1 o. z. o rovnosti podílů.





Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.





Úspěšné žalobkyni vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., účinné do 1. 9. 2006. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 2.500,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně 2.575,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 30. dubna 2007


JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.


předseda senátu