28 Cdo 899/2011
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 19 odst. 1 a 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 899/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů Ing. O. Š. , a Ing. B. Š. , zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, 115 03 Praha 1, Bolzanova 1, jakož i o dovolání dovolatelky České republiky Ministerstva financí , 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 2010,
sp. zn. 56 Co 360/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 27 C 1/93 (žalobců Ing. O. Š. a Ing. B. Š., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastupování JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, 702 60 Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 9, a žalobkyně D. M. G. , zastoupené Ing. Bořivojem Špačkem, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 48, proti žalované České republice Ministerstvu financí, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zamítají se dovolání dovolatelů, pokud jako dovolání přípustná směřovala proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 2010, sp. zn. 56 Co 360/2008, jimiž byly změněny ve věci samé výroky rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 13. 2. 2008, č. j. 27 C 1/93-691 (ve znění opravného usnesení z 30. 7. 2008, č. j. 27 C 1/93-729, a doplňujícího rozsudku z 10. 6. 2009, č. j. 27 C 1/93-744) a také pokud směřovala proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II.Odmítají se dovolání dovolatelů, pokud směřovala proti výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny ve věci samé výroky rovněž již uvedeného rozsudku soudu prvního stupně.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 1/93, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 13. 2. 2008, č. j. 27 C 1/93-691 (ve znění opravného usnesení z 30. 7. 2008, č. j. 27 C 1/93-729, a doplňujícího rozsudku z 10. 6. 2009, č. j. 27 C 1/93-744. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobci Ing. O. Š. 713.432,- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 1. 4. 1992 do 14. 8. 1994 a z 16% úrokem z prodlení za dobu od 15. 7. 2000 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí soudu; byla však zamítnuta žaloba žalobce Ing. O. Š. co do částky 1.439,-- Kč s příslušenstvím. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo dále uloženo žalované České republice Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobci Ing. B. Š. a žalobkyni D. M. 443.278,-- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 16. 5. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí soudu; byla však zamítnuta žaloba žalobců Ing. B. Špačka a D. M., pokud se domáhali zaplacení dalších 46.050,-- Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení 37.503,80 Kč.
O odvolání žalobců Ing. O. Š. a Ing. B. Š. i žalované České republiky Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 2010, sp. zn. 56 Co 360/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 13. 2. 2008, č. j. 27 C 1/93-691 (ve znění opravného usnesení z 30. 7. 2008, č. j. 27 C 1/93-744) potvrzen v odvoláním napadené části výroku o věci samé (tj. ve výroku označeném I.) co do částky 675.389,50 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 1992 do 14. 7. 1994 včetně a se 16% úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 1992 do 14. 7. 1994 včetně a se 16% úprkem z prodlení z této částky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení. Byla však zamítnuta žaloba žalobců, pokud se domáhali zaplacení další částky 38.082,50 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení. Dalším výrokem (označeným II.) rozsudku odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v další odvoláním napadené části o věci samé (tj. v odstavci III.). O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Žalobci Ing. O. Š. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě na úhradu placených nákladů tohoto řízení 18.009,-- Kč a žalobcům Ing. B. Š. a D. M. (společně a nerozdílně) 10.352,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Na úhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalované České republice Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit žalobci Ing. O. Š. 52.328,50 Kč a žalobci Ing. B. Š. 36.405,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní D. M. a žalovanou Českou republikou Ministerstvem financí ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán (s výjimkou zamítavých výroků v odstavci II. a v odstavci IV.) spolu s řízením, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované České republiky Ministerstva financí ČR je důvodné jen částečně a že odvolání žalobců důvodné není.
Odvolací soud připomínal, že v řízení před soudem prvního stupně se jednalo jednak o finanční náhradě za majetek, jenž byl odňat žalobci Ing. O. Š. na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 8. 12. 1970, vydaným v trestním řízení soudním pod sp. zn. 2 T 98/70, a jednak o ideální polovině nemovitostí zapsaných ve vložce
č. 670 pozemkové knihy pro katastrální území S. O. převedených z vlastnictví právních předchůdců žalobců Ing. B. Š. a D. M. na stát kupní smlouvou ze 14. 9. 1972; u tohoto převodu však nebylo v soudním řízení prokázáno, že by tu byly nápadně nevýhodné podmínky převodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud dále připomínal, že v průběhu tohoto soudního řízení již byla přiznána žalobci Ing. O. Š. částka 150.189,- Kč s příslušenstvím a žalobcům Ing. B. Š. a D. M. rovněž částka 150.189,-Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení pak zůstaly nároky : a) žalobce Ing. O. Š. na zaplacení částek 114.352,-- Kč (za nemovitosti v katastrálním území H.), 15.090,-- Kč (za nemovitosti v katastrálním území V. M.), 585.467,-- Kč a 143.000,- Kč (za nemovitosti ve S. O.) s 3% úrokem z prodlení od 16. 5. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení; b) ve vztahu k žalobcům Ing. B. Š. a D. M. zůstal předmětem řízení nárok na zaplacení částky 143.750,-- Kč (finanční náhrada za dům čp. 241 na pozemku parc. č. 553 v katastrálním území S. O.) a 489.328,- Kč (náhrada za zbořený dům čp. 301 s pozemky parc. č. 1299/2 a parc. č. 1438 ve S. O.) s úroky z prodlení z těchto částek ve výši 3% od 16. 5. 1992
do 14. 7. 1994 a ve výši 16% od 15. 7. 1994 do zaplacení.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně, uváděl odvolací soud, vzali žalobci částečně zpět žalobu o náhradu za dům čp. 241 ve S. O. a řízení o tomto nároku bylo usnesením soudu prvního stupně zastaveno; šlo tu u žalobce Ing. O. Š. o částku 143.000,-- Kč a u žalobců Ing. B. Š. a D. M. o částku
143.750,-- Kč.
Odvolací soud na podkladě výsledků dokazování před soudy obou stupňů dovozoval, že restituční nárok žalobce Ing. O. Š. je oprávněný, neboť nemovitosti v katastrálním území S. H. a podíl na nemovitostech v katastrálním území V. M. H. P. jsou majetkem, který žalobce Ing. O. Š. pozbyl v důsledku trestu propadnutí majetku uloženého pro dříve trestný čin opuštění republiky, přičemž odsuzující rozsudek ohledně tohoto propadnutí majetku byl v rámci soudní rehabilitace zrušen; základ nároku je tu dán podle ustanovení § 189 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území S. O. (pozemku parc. č. 1436 s domem čp. 301, který byl zbořen, pozemku parc. č. 1299/2 zahrada, zapsaných ve vložce č. 670 pozemkové knihy pro toto katastrální území, a pozemkům parc. č. 1295/3, parc. č. 1296 /původně parc. č. 553/ parc. č. 1990/, uváděl odvolací soud, že i tento restituční nárok je oprávněný, a to v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť stát převzal tyto nemovitosti bez právního důvodu.
Odvolací soud měl dále za to, že je rovněž oprávněný požadavek žalobců Ing. B. Š. a D. M. na finanční náhradu ve výši 489.328,-- Kč za nemovitosti zapsané ve vložce č. 670 pozemkové knihy pro katastrální území S. O. (dům čp. 301 s pozemky parc. č. 1426 a parc. č. 1299/2), neboť stát koupil od právního předchůdce žalobců Ing. B. Š. a D. M. spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech kupní smlouvou ze 14. 9. 1972 za kupní cenu neodpovídající jejich hodnotě; jedná se tedy o případ, na který dopadá ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. neboť věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Byl tedy odvolací soud tohoto názoru, že důvod uplatněných nároků žalobců Ing. O. Š. a žalobců Ing. B. Š. a D. M. je v tomto případě dán. Při úvaze o výši uplatněných nároků žalobců pak odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků (Ing. Aloise Čáně, Vegy Uherské Hradiště, a. s., a Ing. Jana Andrleho). Takto dospěl odvolací soud k závěru, že za nemovitosti ve S. H. náleží žalobci Ing. O. Š. náhrada 74.832,50 Kč, za nemovitosti ve V. M. H. P. žalobou uplatněná náhrada 15.090,-- Kč, za nemovitosti ve S. O. (zapsané v knihovní vložce č. 670) žalobou uplatněná částky 585.467,-- Kč; žalobcům Ing. B. Š. a D. M. zůstala (po částečném zamítnutí žaloby soudem prvního stupně) k náhradě částka 443.278,-- Kč
Odvolací soud proto svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 675.387,50 Kč co do náhrady ve vztahu k žalobci Ing. O. Š. potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a změnil jej podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudu řádu částečně v rozsahu částky 38.082,50 Kč. V případě žalobců Ing. B. Š. a D. M. byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (v odstavci III. výroku) v celém rozsahu. Odvolací soud přitom potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rovněž v rozsahu přisouzených úroků z prodlení (vycházeje z právního názoru, že finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, je tu peněžitým dluhem žalované).
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 i § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, s přihlížením k tomu, že žalobkyni D. M. náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 31. 5. 2010 doručen advokátu, který žalobce Ing. O. Š. a Ing. B. Š. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo dne 31. 7. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé Ing. O. Š. a Ing. B. Š. ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku (znějícím Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Okresního soudu v odst. I mění tak, že se žaloba zamítá v rozsahu částky 38.082,50 Kč s 3% úrokem za prodlení z této částky za dobu od 1. 4. 1992 do 14. 7. 1994 a se 16% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 14. 7. 1994 do zaplacení .) a jednak ve výroku, kterým nebyly žalobcům přiznány náklady řízení.
Dovolatelé Ing. O. Š. a Ing. B. Š. měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu a z obsahu jejich dovolání vyplynulo, že jako dovolací důvod uplatňují, že jejich dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedení dovolatelé odůvodňovali své dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tím, že odvolací soud zcela nedůvodně snížil nárokovanou částku žalobcům o částku 38.082,50 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 4. 1992 do 14. 7. 1994 včetně a se 16% úrokem z prodlení z téže částky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení . Je to neodůvodněné tím spíše, když tato částka dosud v průběhu celého řízení nebyla zpochybněna.
Uvedení dovolatelé ještě dodávali, že v souvislosti s částečným meritorním rozhodováním v částce 38.082,50 Kč žalobci Ing. O. Š. a Ing. B. Š. napadají výrok o nákladech řízení, neboť mají za to, že po úplném úspěchu ve věci, bude-li jejich dovolání v částce 38.082,50 Kč jejich žalobnímu návrhu vyhověno, musí jim být přiznána i náhrada plných nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu z 23. 3. 2010 (sp. zn. 56 Co 360/2008 Krajského soudu v Ostravě) byl dne 27. 5. 2010 doručen i Ministerstvu financí a dovolání ze strany žalované České republiky Ministerstva financí ČR proti tomuto rozsudku bylo dne 27. 7. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se České republika Ministerstvo financí ČR uplatňovala své dovolání proti části výroku I. uváděného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil výrok obsažený v odstavci I. rozsudku soudu prvního stupně z 13. 2. 2008 (č. j. 27 C 1/93-724 Okresního soudu v Ostravě) v rozsahu částky 675.189,50 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 4. 1992 do 14. 7. 1994 včetně a se 16% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení a dále i proti výroku o nákladech řízení, tj. části výroku V. rozsudku, kde plněno má být ve prospěch žalobce Ing. O. Š. .
Uvedená dovolatelka poukazovala co do přípustnosti dovolání na ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu.
V dovolání dovolatelky bylo připomenuto, že v tomto řízení byly soudy obou stupňů vázány právním názorem zaujatým již v rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 11. 2005, sp. zn. 56 Co 491/2004, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 22. 2. 2004, č. j. 27 C 1/93-465. Odvolací soud v tomto rozhodnutí zaujal právní názor (který dovolatelka nepokládá za správný), týkající se převzetí žádosti žalobce Ing. O. Š. o finanční náhradu za nemovitosti propadlé státu, že totiž důkazem o nedoručení písemnosti tu není skutečnost, že žalovaná ČR Ministerstvo financí nemá ve svých záznamech informaci o doručení dopisu žalobce Ing. O. Š. Dovolatelka je naopak toho názoru,
že na žalobcích spočívalo důkazní břemeno prokázat, že žádost žalobce Ing. O. Š. byla doručena skutečně přímo na adresu sídla orgánu, který byl příslušný k posouzení nároku žalobci tvrzeného; nemůže jít k tíži žalované, že podání převzaté orgánem poštovní služby nebylo žalované doručeno. Dovolávající se Česká republika Ministerstvo financí ČR má tedy za to, že rozhodnutí odvolacího soudu tu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání dovolatele Ing. O. Š. bylo tu třeba posoudit jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené jako I. a II.), týkající se uvedeného dovolatele, byly v obou případech odvolacím soudem změněny, přičemž šlo o výroky ve věci samé.
Dovolání dovolatele Ing. B. Š. bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání směřující proti výroku (označenému II.) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok (označený III.) rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Bylo tu tedy třeba mít na zřeteli, že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam (tj. že tímto rozhodnutím byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Dovolání dovolatelky České republiky Ministerstva financí bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. V daném případě šlo o rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 27. 2. 2004, č. j. 27 C 1/93-465 (ve spojení s usnesením téhož soudu z 24. 9. 2004, č. j. 27 C 1/93-500), který byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22. 11. 2005,
sp. zn. 56 Co 491/2004).
V daném případě odvolací soud posoudil svým rozsudkem 23. 3. 2010
(sp. zn. 56 Co 360/2008 Krajského soudu v Ostravě) projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. i podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g)
a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvé osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nároky uvedené v § 19 odst. 1 téhož zákona mají i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1948 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde o nemovité věci, které jim nebyly vráceny.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc podle tohoto zákona se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období
(25. 2. 1948 1. 1. 1990) věc přešla na stát, a to i např. na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Povinnost vydat věc se vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba (§ 4 zákona č. 87/1991 Sb.) vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatněný ve lhůtě (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jen některá z nich, vydá se jí věc celá.
Povinné osoby jsou povinny vydat věc podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
(§ 5, § 7 až § 12 tohoto zákona); není-li to možné, mají oprávněné osoby právo žádat
o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví jako náležitost výzvy k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vplývající z ustanovení § 6 téhož zákona. Je proto správné posuzovat výzvu, kterou se uplatňují nároky podle uvedeného zákona (srov. § 5, § 13 zákona č. 87/1991 Sb.), z hledisek obecných náležitostí právního úkonu jako projev vůle podle ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku (právní závěr z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 194/93, evidovaný v evidenci judikatury vedené u Nejvyššího soudu ČR).
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami jsou právnické osoby podle § 4 odst. 1 tohoto zákona, fyzické osoby podle § 4 odst. 2 tohoto zákona, pokud věc nabyly od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy (nyní především Ministerstvo financí).
V případech uplatňování nároků na vydání majetku vyplývajících ze zrušení výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kde rozhodnutí o zrušení tohoto výroku nabude právní moci, počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stane pravomocným (§ 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tato ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z judikatury soudů měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 3. 2010 (sp. zn. 56 Co 360/2008 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřovala dovolání dovolatelů Ing. O. Š. a Ing. B. Š. i České republiky Ministerstva financí.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět u dovolání dovolatelů Ing. O. Š. a Ing. B. Š., pokud jejich dovolání směřovala proti výrokům (označeným I. a II.) rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícím výroky rozsudku soudu prvního stupně, že by v těchto výrocích rozsudku odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (srov. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu). Proto přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání uvedených dovolatelů, pokud směřovala proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícím výroky rozsudku soudu prvního stupně, a to jako dovolání nepřípustná ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.
Při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky České republiky Ministerstva financí a důvodnosti zčásti přípustných dovolání dovolatelů Ing. O. Š. a Ing. B. Š. (poukazujících na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a/ a písm. b/ občanského soudního řádu) nedospěl dovolací soud přesvědčivě k závěru, že by těmito dovoláními bylo opodstatněně uplatňováno, že odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 3. 2010 (sp. zn. 56 Co 360/2008 Krajského soudu v Ostravě) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných právních předpisů anebo s aplikací správných předpisů ale s jejich nesprávným výkladem, takže by šlo z těchto důvodů o výroky rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rovněž nedospěl u těchto přípustných dovolání dovolatelů, že by u nich byl opodstatněn dovolací důvod vycházení ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu soudního spisu oporu v provedeném dokazování (jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolací soud nemá za to, že by tu byly tyto výtky dovolatelů opodstatněné ve srovnání s tím, jak jsou v uveřejněné judikatuře soudů takové výtky posuzovány v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, byly k této otázce zaujaty tyto výkladové právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v občanském soudním řádu (nyní v § 241a odst. 2 a 3 a 3 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů
(§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Neshledal tedy dovolací soud ani u přípustných dovolání dovolatelů jejich opodstatněnost ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, že by totiž bylo na místě výtkám dovolatelů vyhovět na základě hodnocení v dovoláních tvrzených okolností, a to posouzením dovoláními napadených výroků odvolacího soudu jako nesprávných tak, že by bylo třeba je zrušit. Proto dovolací soud nevyhověl dovolacím návrhům na zrušení výroků rozsudku odvolacího soudu z 23. 3. 2010 (sp. zn. 56 Co 360/2008 Krajského soudu v Ostravě), měnících výroky rozsudku soudu prvního stupně,
a tedy tato dovolání dovolatelů zamítl dovolací soud svým rozsudkem jako neopodstatněná a nedůvodná (srov. § 243b odst. 1 a odst. 6 občanského soudního řádu).
Žádný z dovolatelů nebyl v řízení o dovolání úspěšný tak, aby bylo na místě přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení; žalobkyni D. M. v dovolacím řízení pak náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu