28 Cdo 899/2003
Datum rozhodnutí: 10.07.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb., § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 899/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců A) ing. J. V., B) MUDr. N. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. M. V., o zaplacení částky 151.058,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 163/98, o dovolání žalovaného a obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, č. j. 39 Co 242/2000-80, takto:

I. Dovolání žalovaného a obou žalobců se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, č. j. 39 Co 242/2000-80, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1999, č. j. 6 C 163/98-60, v napadených výrocích o povinnosti žalovaného zaplatit každému ze žalobců dlužnou částku s příslušenstvím, jen s tou změnou, že ze žalobcům přiznaných 67.364,60 Kč s příslušenstvím resp. 65.784,- Kč s příslušenstvím se u prvního žalobce přiznaná částka snižuje o zamítnutých 790,30 Kč s 21% úrokem od 9. 12. 1996 do zaplacení. Odvolací soud též nově stanovil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně, které je žalovaný povinen nahradit žalobcům, a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení, jak vznikly oběma žalobcům. Zamítnut byl návrh žalovaného, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc dne 16. 1. 2001.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejprve žalovaný, a to do potvrzujících výroků o povinnosti zaplatit žalobcům výše uvedené částky. Žalovaný brojil proti právnímu posouzení věci a rozvedl svou argumentaci o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 6. 2. 1996, sjednané na dobu určitou (5 let) k nebytovým prostorům v nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Nesouhlasil s interpretací odvolacího soudu, že jeho výkon advokacie není obchodní živností ve smyslu živnostenského zákona a tedy ani službou podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ). Namítal, že režim zejména posledně citovaného ustanovení (ve znění platném v době uzavírání smlouvy) platil i pro výkon advokacie, a že k platnosti nájemní smlouvy byl nezbytný souhlas obecního úřadu, který však nebyl vyžádán. Opačným výkladem, vycházejícím z platnosti nájemní smlouvy a tedy i z výše dlužného nájemného a služeb, došlo k diskriminaci žalovaného a k poškození jeho ústavních práv. Dovolatel navrhl vzhledem ke shodě právních závěrů obou instancí, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci reagovali podáním ze dne 20. 8. 2001, které sice titulovali jako vyjádření k dovolání, později však, v souladu s obsahem písemnosti, tuto sami označili za dovolání. Prostřednictvím právního zástupce napadli měnící zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu o nepřiznání částky 790,30 Kč s příslušenstvím prvnímu žalobci; nesouhlasili též s výpočtem nákladů řízení a měli výhrady k určitosti rozsudečného výroku.

Vzhledem k datu rozhodnutí obou nižších instancí posuzoval Nejvyšší soud věc po procesní stránce podle znění občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a účinnou od 1. 1. 2001 ( část dvanáctá, hlava I, bod 17. cit. zák.). V dalším textu se proto uvádějí ustanovení o. s. ř. ve znění účinném před tímto datem.

Ve vztahu k dovolání žalovaného dovolací soud zjistil, že bylo podáno včas oprávněnou osobou s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel označil dovolací důvod, podle něhož má rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Ještě před posouzením tohoto důvodu se však musel dovolací soud zabývat otázkou přípustnosti podaného dovolání.

Při konformitě pro žalovaného významných částí výroků rozsudků obou nižších soudů a s ohledem na zamítavý výrok odvolacího soudu k otázce přípustnosti jeho dovolání přicházela v úvahu přípustnost dovolání žalovaného pouze podle § 239 odst. 2 in fine o. s. ř. tj. dospěl-li by dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takto formulované variantě přípustnosti dovolání se ustálil v předchozí rozhodovací praxi výklad, předložený Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, publikovaném pod č. 19 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 4. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta, jež se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, vždy s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu resp. pro něj důležité právní otázce nastolené dovolatelem (zda je výkon advokacie službou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) však nelze přiznat výše citované vlastnosti. Výkon advokacie je beze vší pochybnosti tzv. svobodným povoláním (nepodléhajícím některým zákonným omezením při svém výkonu), jak tuto profesi uvádí v rámci výčtu výluk ze živností ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ živnostenského zákona č. 455/1991 Sb. Konstantní judikatorní povahou se vyznačuje i navazující výklad ustanovení § 33 a § 43 živnostenského zákona o obchodních živnostech a službách podle tohoto zákona, přiléhavě provedený v relaci k ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. odvolacím soudem. Dovolací soud současně odkazuje na svůj právní názor, proč nebylo již před účinností zákona č. 302/1999 Sb., který sporné ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. zrušil, k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor třeba souhlasu obecního úřadu nejen při nájmu za účelem výkonu advokacie, ale i všeobecně (viz rozsudek ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS, sv. 9, str. 29-31). Posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu podle § 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. by totiž bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona o takovém předchozím souhlasu k provozování obchodní činnosti v nebytových prostorech v souladu s jejich stavebním určením se stalo po přesunu kontrolních pravomocí dosavadních orgánů obcí na živnostenské úřady v roce 1991 nadbytečným a neživotným; proto bylo zákonem č. 302/1999 Sb. zrušeno. I jeho předchozí aplikace však odporovala článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož musí platit zákonná omezení základních práv a svobod, včetně vlastnického práva, stejně pro všechny případy.

Pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí tedy dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Meritornímu přezkumu dovolání žalobců pak zabránila již nesplněná podmínka včasnosti jeho podání. Jak patrno ze srovnání dat právní moci rozsudku odvolacího soudu a podání dovolání, žalobci podali své dovolání s výrazným časovým odstupem po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přitom nebyl za vzniklého procesního stavu povinen poučit účastníky o přípustnosti dovolání či dovolací lhůtě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1450/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí sv. 19, str. 97 98, jehož právní závěry se shodují i s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 65/93 a III. ÚS 312/97).

Proto dovolací soud, v tomto případě z důvodu opožděnosti, odmítl i dovolání žalobců (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Žádnému z účastníků nevznikly náklady řízení, jejichž přiznání by připadalo pro účely tohoto usnesení v úvahu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu