28 Cdo 895/2002
Datum rozhodnutí: 11.06.2002
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 895/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání J. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 7.8.2001, sp.zn. 1 Co 113/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 23/99 (žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným I., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti), takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 7.8.2001, sp.zn. 1 Co 113/2001, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 23/99, se zrušuje.

II. Věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8.10.1999, čj. 37 C 23/99-68.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 10.2.1999, aby žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo zaplatit jí 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni jednáním žalované společnosti jako vlastníka domu čp. 110 v P. vůči žalobkyni, jako nájemkyni bytu IV. kategorie (o kuchyni a třech pokojích /se společným WC/). Žalobkyně spatřovala jednání žalované společnosti, zasahující do jejího práva na ochranu osobnosti v tom, že v uvedeném domě neumožňuje žalobkyni řádné doručování poštovních zásilek, neumožňuje žalobkyni zřídit si v bytě samostatnou telefonní linku a omezuje žalobkyni v užívání společného WC (což je značně tíživé pro žalobkyni vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu). Žalobkyně spatřuje v jednání žalované společnosti zásahy do jejího soukromí, snižování její lidské důstojnosti, jakož i zásahy do zdravotního stavu žalobkyně, a to ve značné míře, takže tu jsou zákonné předpoklady odpovědnosti žalované společnosti za tyto zásahy do práva na ochranu osobnosti (§ 11 občanského zákoníku) a také zákonné předpoklady pro uložení sankcí podle ustanovení § 13 občanského zákoníku.

Žalovaná společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že z její strany nejde o žádné zásahy do práva na ochranu osobnosti. Doručování poštovních zásilek do domu čp. 110 v Praze 3 je umožněno tím, že vstup do domu je opatřen bezpečnostním vstupním kódem, který je poštovní doručovatelce znám. Žalobkyně má možnost používat podvojnou telefonní linku v domě. Částečné omezení používání WC v domě se týkalo krátké doby během výměny stoupacího zařízení. Podle názoru žalované společnosti není žaloba žalobkyně důvodná ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení, vyžádal si od Obvodního úřadu P. přestupkový spis zn. R 118/88, týkající se žalobkyně a statutárního zástupce žalované společnosti, vyslechl svědky B. R., MUDr. M. L., M. H., S. B., M. K., A. V., Ing. P. Ž. a M. J. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze z 8.10.1999, čj. 37 C 23/99-68, bylo žalované společnosti s ručením omezeným I uloženo zaplatit žalobkyni PhDr. J. H. 40.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; ohledně částky 60.000,- Kč byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalované společnosti bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení 7.875,- Kč rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaná společnost, které náleží dům čp. 110 v P., v době rekonstrukce domu (19.11.1998) znepřístupnila žalobkyni WC na chodbě, který jako nájemkyně má právo spoluužívat s rodinou dalšího spolunájemce S. B.; v tom spatřoval soud prvního stupně neoprávněný zásah, který byl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, k čemuž také došlo; pod ochranu osobnostních práv ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku lze totiž, jak měl za to soud prvního stupně, zařadit i právo na klidný chod běžného života, který si určitá osoba vytvoří. Neoprávněným zásahem do osobnostních práv ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku nemusí být pouze aktivní chování, ale také chování pasívní (opomenutí), tedy že osoba, která měla něco učinit, to neučinila. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy žalovaná společnost opomněla v době oprav zajistit žalobkyni náhradní používání WC k jejímu bytu, které nezbytně potřebuje, protože pracuje doma, je nemocná a vytvořením této obtížné situace se její psychický stav i nemoc zhoršovaly. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že je tu na místě přiznání zadostiučinění žalobkyni, a to nikoli jen morální satisfakci, ale také přiměřené finanční zadostiučinění, a to v přiměřené výši 40.000,- Kč, nikoli však další částkou 60.000,- Kč, jak to žalobkyně požadovala. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 20.6.2000, sp.zn. 1 Co 49/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném žalobě vyhovujícím výroku změněn tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná společnost s ručením omezeným I. byla povinna zaplatiti žalobkyni 40.000,- Kč. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované společnosti na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit žalované i částku 7.150,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že vzhledem k výsledkům dokazování v řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do jejího práva na soukromí a důstojnost, toliko v tom, že žalovaný vlastník domu na základě stavebního povolení vykonával své právo, neseznámil však žalobkyni, že po určitou dobu nebude v důsledku rekonstrukce možné používat jinak společně užívaný WC. Přiznání zadostiučinění žalobkyni za uvedené opominutí, v němž lze spatřovat neoprávněný zásah do jejího osobního práva by však bylo, podle názoru odvolacího soudu, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a to vzhledem k jednání žalobkyně vůči jednateli žalované společnosti Ing. Ž., spojenému s hrubými nadávkami a s jeho politím kbelíkem vody se saponátem, k čemuž došlo dne 19.11.1999 (jak to bylo zjištěno ze spisu Obvodního úřadu v Praze 3, sp.zn. R 118/99). Proto odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu v odvoláním napadeném výroku rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 40.000,- Kč zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 21.8.2000; tento rozsudek nabyl právní moci 22.8.2000 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 5.9.2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na to, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu v již citovaném znění). Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí postavil na roveň jednání účastníků řízení a s použitím argumentu oko za oko považoval věc za vyřízenou. Dovolatelka byla toho názoru, že v daném případě by poskytnutí zadostiučinění bylo v rozporu s dobrými mravy (jak to dovozoval odvolací soud) jen tehdy, kdyby jednání žalobkyně bylo uváženým či srovnatelným jednáním s jednáním žalované společnosti (např. kdyby neplatila nájemné); jednání žalobkyně dne 19.11.1999 vůči jednateli žalované společnosti Ing. Ž. bylo evidentně impulsivním a zkratovým jednáním, bylo nervovým výbuchem a dokladem toho, že žalobkyně jednání žalované společnosti vůči ní intenzivně prožívala. Uvedené jednání žalobkyně bylo posouzeno jako přestupek ve správním řízení s uložením pokuty, kterou žalobkyně zaplatila.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jak tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože dovolání dovolatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 3 občanského zákoníku výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasáhnout do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 13 občanského zákoníku má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že obsahem práva zakotveného v ustanovení § 11 občanského zákoníku je právo na ochranu osobnosti. Výkon tohoto práva spočívá tedy jen v realizaci této ochrany, nikoli tedy v aktivním výkonu práva z občanskoprávních vztahů, jak to má na zřeteli ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Jednání žalobkyně vůči jednateli žalované společnosti, k němuž podle zjištění soudu došlo dne 19.11.1999, v domě čp. 110 v P., nelze tedy chápat jako výkon práv a povinností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Předmětem soudního řízení v této právní věci nebyl ostatně nárok na upuštění od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, nýbrž právo na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.

Nebylo tedy možné se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že přiznání zadostiučinění žalobkyni za uvedené opominutí ze strany žalované, v němž lze spatřovat neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku) vzhledem ke shora popsanému jednání žalobkyně vůči jednateli žalované . Následné uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku za neoprávněný zásah, jehož existence konstatovaly shodně v daném případě soudy obou stupňů, nebylo výkonem práva a povinnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Proto dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu správným ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a dovolání dovolatelky, vytýkající nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění) posoudil dovolací soud jako důvodné. Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším průběhu odvolacího řízení posoudí odvolací soud, zda tu soud prvního stupně správně zjistil a objasnil otázku existence neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti a zda tu jsou zákonné předpoklady k přiznání některé ze sankcí podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.

V tomto dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. června 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu