28 Cdo 894/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1 písm. e) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 894/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Obce Kbel , Kbel č. 92, okres Kolín, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní č. 25, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8. 10. 2009, sp. zn. 28 Co 401/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 213/2006 (žalující Obce Kbel, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem a dalších účastníků řízení : 1. Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Holubem, notářem, 120 00 Praha 2, Bělehradská 643/7, 2. H. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, 251 01 Říčany, Kamlerova 795, a 3. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto :



I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalující Obce Kbel, podané u soudu 12. 10. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 10. 2. 2009, č. j. 6 C 213/2006-157. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba uvedené žalobkyně, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že Ing. J. M. a H. D. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku parc. č. 3/6 (o výměře 6.113 m2) v katastrálním území K. u R. Bylo také rozhodnuto, že se zamítá i žalobní návrh, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Kolíně z 15. 2. 2006, č. j. PÚ 257/91/102-hou (ÚZ 868/00/102), zn. 72/9-A/30, obnovující spoluvlastnictví Ing. J. M. a H. D. k uvedenému pozemku. Žalující obci bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Ing. J. M. na náhradu nákladů řízení 12.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také žalující obci uloženo zaplatit účastnici řízení H. D. na náhradu nákladů řízení 19.020,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo rovněž rozhodnuto, že mezi žalující obcí a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalující obce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 8. 10. 2009, sp. zn. 28 Co 401/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 10. 2. 2009, č. j. 6 C 213/2006-147, ve věci samé potvrzen. Žalující obci bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Ing. J. M. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; také bylo žalující obci uloženo zaplatit účastnici řízení H. D. na náhradu nákladů řízení 6.664,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující obcí a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání žalující obce důvodným).

Odvolací soud poukazoval především na to, že podání žaloby žalující obce podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Kolíně, v němž bylo vydáno rozhodnutí z 15. 2. 2006, č. j. PÚ 257/91/102-hou (ÚZ 868/00/102), zn. 72/9-A/30, jímž bylo v řízení podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. obnoveno spoluvlastnické právo Ing. J. M. a H. D. (každému z nich z jedné poloviny) k pozemku v obci K. u R. (jenž byl původně zapsán v zemských deskách pod č. 685 pro katastrální území K. u R.). Šlo o pozemek, který patřil původnímu vlastníku B. F., který jej pak dne 8. 12. 1946 postoupil s veškerými pozemky velkostatku Kbel JUDr. J. M., otci účastníků řízení Ing. J. M. a H. D.; B. F. však 22. 12. 1946 zemřel a jeho majetek tvořil podle tehdejších právních předpisů tzv. ležící pozůstalost. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 12. 9. 1949 byl k postupní smlouvě na JUDr. J. M. udělen souhlas podle ustanovení § 15 zákona č. 142/1947 Sb., ale ke vkladu vlastnického právo do pozemkových knih tu nedošlo. Na základě výměru Ministerstva zemědělství z 23. 5. 1950, č. j. 27589/50-IX/a 21 převzaly nemovitost statku Kbel Československé státní statky (výměr nebyl opatrovníku pozůstalosti po B. F. doručen). Na základě přídělové listiny podle zákona č. 142/1947 Sb. byl pak statek Kbel přidělen Státnímu podniku v Kolíně, n. p. V roce 1973 byl z původního pozemku č. kat. 3 v katastrálním území K. oddělen pozemek č. 3/6, který byl na základě hospodářské smlouvy převeden ze Státního statku v Kolíně na Místní národní výbor v Ratboři. Do vlastnictví obce K. přešel uvedený pozemek na základě ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu v Kolíně z 23. 10. 1996 byl Ing. J. M. a H. D. přiznán statut domnělých oprávněných osob.

Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) byl toho názoru, že účastníci tohoto soudního řízení Ing. J. M. a H. D. splňují podmínky oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) . Odvolací soud dovozoval, že v daném případě za účinnosti dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 nedošlo ke vzniku vlastnického práva ve prospěch JUDr. J. M. (právního předchůdce účastníků řízení Ing. J. M. a H. D.) k pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, a to v důsledku nedostatku zápisu (vkladu) uvedeného převodu nemovitostí z původního vlastníka B. F. na JUDr. J. M., ale vzhledem ke změně právní úpravy nadále obsažené v zákoně č. 141/1950 Sb. (občanském zákoníku), podle níž se dovršily podmínky pro převod vlastnictví k nemovitostem i u smluv, které dříve nebyly vyznačeny v pozemkové knize, byla tu splněna podmínka písemné postupní smlouvy ohledně uvedeného pozemku parc. č. 3/6 v katastrálním území K. Měl tedy odvolací soud za to, že JUDr. J. M. (právní předchůdce účastníků řízení Ing. J. M. a H. D.) se stal k 1. 1. 1951 (ke dni účinnosti zákona č. 141/1950 Sb.) vlastníkem tohoto pozemku (parc. č. 3/6 v katastrálním území K.), přičemž pak k přechodu uvedeného pozemku na stát došlo tím, že Státní statek v Kolíně dne 9. 10. 1951 vyzval JUDr. J. M. k vystěhování se ze statku ve K. a veškerý inventář z tohoto statku (zámku) K. byl vynesen na nekryté nádvoří a došlo pak k jeho zničení při dlouhodobém skladování venku za deště. Podle názoru odvolacího soudu tu došlo k naplnění restitučního titulu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), tedy k přechodu na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. (o revizi první pozemkové reformy); odvolací soud byl i toho názoru, že jednáními směřujícími k vystěhování JUDr. J. M. ze statku a k vyklizení celého vnitřního zařízení statku došlo k přechodu majetku na stát i ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.


Dále byl odvolací soud i toho názoru, že vydání sporného pozemku tu nebrání žádná zákonná překážka uváděná v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., když tento pozemek nebyl po převzetí státem zastavěn žádnou stavbou, která by bránila jeho vydání oprávněným osobám (nedošlo tu také ke zřízení např. tělovýchovného nebo sportovního zařízení, když tu nebylo v řízení prokázáno nové zřízení tenisového kurtu či jiného hřiště na pozemku, neboť na tomto pozemku byl tenisový kurt již zřízen před 60 roky).

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 16. 11. 2009 advokátu, který žalující obec v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno dne 15. 12. 2009 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolávající se obec zdůrazňovala, že tu nezbytnou podmínkou pro převod vlastnického práva k pozemku (parc. č. 3/6 v katastrálním území K.), o nějž jde v tomto řízení, byla existence písemné smlouvy o převodu nemovitosti; ke splnění této podmínky však v daném případě, podle názoru dovolatelky, nedošlo. Dovolatelka dovozovala, že postupní smlouva, týkající se i uvedené nemovitosti, byla mezi původním vlastníkem B. F. a JUDr. J. M. (právním předchůdcem Ing. J. M. a H. D.) uzavřena jen v ústní formě a až po smrti B. F. byla opatrovníkem ležící pozůstalosti (po B. F.) JUDr. A. M. sepsána intabulační listina. Tato listina však není postupní smlouvou; navíc k jejímu sepsání došlo až po smrti B. F., vlastníka pozemku; za jeho života k uzavření písemné postupní smlouvy o převodu pozemku na JUDr. J. M. nedošlo. Nebyla-li postupní smlouva sepsána v písemné formě, nemohlo dojít k převodu vlastnictví k předmětné nemovitosti nabytím účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. a JUDr. J. M. se vlastníkem tohoto pozemku nestal .

Ostatní účastníci tohoto řízení (Ing. J. M., H. D. a Pozemkový fond ČR) ve svých vyjádřeních k dovolání dovolávající se Obce Kbel měli za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno a že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li oprávněná osoba (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v § 13 téhož zákona (nebo byla-li před uplynutím lhůty uvedené v § 13 téhož zákona prohlášena za mrtvou), jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu, c) děti a manžel osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., d) rodiče této osoby a e) sourozenci této osoby.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, anebo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat i v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, jedná-li se o stavbu movitou nebo časnou, nebo jednoduchou či drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat i případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před říjnem 1976.

V ustanovení § 562 zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku) bylo stanoveno, že ustanoveními tohoto zákona se řídily i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr: Nedošlo-li k nabytí vlastnictví k nemovitosti na základě smlouvy uzavřené za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, a to pro nedostatek intabulace uvedené smlouvy do pozemkové knihy, potom byla-li tato smlouva platně uzavřena a nedošlo-li k jinému právnímu úkonu, který by ji zrušil nebo změnil, došlo podle ní po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., tj. po 1. 1. 1951 (§ 562 zákona č. 141/1950 Sb.) k nabytí vlastnictví k nemovitosti již i bez zápisu do pozemkové knihy .


V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo vyloženo: Institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci právního předpisu, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovat proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo dále vyloženo k interpretaci a aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.: Vůdčím principem při této interpretaci a aplikaci musí být účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné v tomto případě přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud svým rozsudkem z 8. 10. 2009 (sp. zn. 28 Co 401/2009 Krajského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry z judikatury soudů i nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 8. 10. 2009, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

U dovolání nepřípustného (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: Jde-li dovolání přípustné .. ) již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat opodstatněnost dovolacích důvodů, uplatněných dovolatelem v jeho dovolání. Protože však dovolatelka i v daném případě uplatňovala námitky směřující proti nesprávným skutkovým zjištěním v řízení před soudy obou stupňů (ohledně existence písemné smlouvy o převodu nemovitosti), lze tu v této souvislosti poukázat rovněž na závěry z uveřejněné judikatury soudů, týkající se výtek nedostatků ve skutkových zjištěních, v hodnocení důkazů a použití závěrů z dokazování, nemajících oporu v obsahu soudního spisu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k této problematice uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. V rozhodnutí soud vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není.

V daném případě tedy dovolací soud přikročil podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolávající se obce, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná; ohledně nákladů vynaložených ze strany některých dalších účastníků řízení na vyjádření k dovolání dovolatelky pak použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů, vynaložených v dovolacím řízení, nepřiznal; dovolací soud přihlížel zejména k tomu, že vyjádření k dovolání dovolatelky, předložená některými dalšími účastníky řízení, rekapitulovala v podstatě to, co již tito účastníci řízení uplatnil a uvedli v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu