28 Cdo 885/2007
Datum rozhodnutí: 30.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 885/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně České republiky Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalovanému městu Ž., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 159/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.10.2006, č.j. 19 Co 2/2006-71, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26.10.2006, č.j. 19 Co 2/2006-71, potvrdil rozsudek ze dne 18.10.2005, č.j. 11 C 159/2005-49, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) určil, že žalobce Česká republika je výlučným vlastníkem domu č.p. 60 na pozemku označeném parcelním číslem 821/1 a dále pozemků č. 821/1 zastavěná plocha a nádvoří a č. 822 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ú. n. O., pro obec a katastrální území Ž. na listu vlastnictví č. 1271 (dále jen předmětné nemovitosti ); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, je ustanovením obecně platným, vztahujícím se na právní předpisy již vydané, jakož i na předpisy následné. Podle odvolacího soudu účelem tohoto ustanovení je vyloučení přechodu vlastnictví věcí z majetku České republiky na obce, pokud nárok na jejich vydání řádně uplatní oprávněná osoba v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách, a to bez ohledu na skutečnost, zda nárok byl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., to je přede dnem 24.5.1991, anebo po tomto datu . Z uvedeného vyplývá, že citované ustanovení se vztahuje na všechny restituční nároky uplatněné v prekluzivních lhůtách osobami, které restituční předpisy označují jako tzv. oprávněné osoby, bez ohledu na to, zda takový restituční nárok byl následně soudním rozhodnutím, příp. rozhodnutím pozemkového úřadu, jako neoprávněný zamítnut. Uzavřel, že pouze ve výjimečných případech lze uplatnění nároku zjevně neoprávněnou osobou bez jakéhokoli vztahu k původnímu vlastníkovi považovat za učiněné v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje výklad termínu oprávněná osoba obsaženého v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem a namítá, že oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (resp. § 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů) je míněna fyzická popřípadě soukromá právnická osoba, které byla věc odňata (přešla do vlastnictví státu) . Oprávněné osobě svědčí restituční nárok na vydání věci neoprávněně jí odňaté a v případě, že taková věc již neexistuje (zanikla), na vyplacení peněžité náhrady; nelze jí z tohoto titulu vydat věc nově vybudovanou. Za oprávněnou osobu tak nelze podle žalovaného považovat někoho, kdo v době uplatnění svého nároku (vydání domu č.p. 60) musel vědět, že dům, který požaduje vydat, není oním domem, který byl neoprávněně odňat a přešel do vlastnictví Československého státu (tj. kdo uplatňuje restituční nárok k dnes již neexistující nemovitosti). Jelikož takový nárok nebyl uplatněn oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., soudy obou stupňů pochybily, když na daný případ citované ustanovení aplikovaly. Z tohoto důvodu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se ve svém vyjádření ztotožňuje s výkladem i následnou aplikací ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem a uvádí, že pokud zákonodárce bez dalšího stanovil, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci, na jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba dle zvláštních předpisů, pak není možné dále zkoumat, zda v konečném důsledku budou tyto věci vydány nebo místo nich bude poskytnuta peněžitá náhrada . Výklad citovaného ustanovení, k němuž dospěl žalovaný, považuje žalobce za natolik extenzivní, že již vybočuje z textu samotné právní normy a dává této normě zcela jiný a nový význam. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl .


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že ač byly splněny podmínky stanovené ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod vlastnictví 6/10 předmětných pozemků a vlastnictví domu č.p. 60 z žalobkyně na žalovaného, k přechodu vlastnického práva nedošlo, neboť k těmto nemovitostem byl oprávněnými osobami uplatněn restituční nárok předpokládaný ustanovením § 4 odst. 2 téhož zákona.


Výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon ), se v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil v tom smyslu, že z formulace uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obcí. Lze totiž předpokládat řadu odlišných situací, které po uplatnění nároku na vydání mohly nastat, jejichž řešení nelze ze znění zákonného ustanovení odvodit (např. nárok uplatnila fyzická osoba, která splňovala kritéria osoby oprávněné podle příslušného předpisu, avšak vydání věci bránila některá z překážek v něm vyjmenovaných). Zda měl zákon na zřeteli případy úspěšného uplatnění nároku, nebo uplatnění nároku osobou oprávněnou podle zvláštního předpisu bez ohledu na výsledek, z formulace ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nevyplývá. Vzhledem k výše uvedenému je třeba formulaci použitou v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.), bez zřetele na to, zda splňovala kritéria osoby oprávněné podle těchto zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto předpisů oprávněný. Pojem oprávněná osoba tak byl v zákoně č. 172/1991 Sb. použit v jiném kontextu, než v jakém ho užívá zákon č. 87/1991 Sb. Otázka, zda osoba, která uplatnila restituční nárok např. podle zákona č. 87/1991 Sb., je ve smyslu jeho ustanovení § 3 oprávněnou osobou a zda jde o nárok oprávněný, nebyla v době uplatnění nároku pro svou právní složitost jednoznačná. Vázat blokaci přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by fakticky znamenalo vyloučení možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je vlastníkem předmětného majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti tomu okolnost, že nárok uplatnila fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na zvláštní předpis (tedy s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu) a kdy se tak stalo, bylo zřejmé bezprostředně při uplatnění nároku. Tato okolnost umožňuje s jistotou určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví došlo či nikoliv. Z uvedeného proto vyplývá závěr, že zákon spojil vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce pouze s uplatněním restitučního nároku. Pozdější zjištění, že nárok uplatněný s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. není nárokem oprávněným podle tohoto zvláštního předpisu, nemá v tomto směru žádnou relevanci. Platí tedy, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1320, svazek 19/2003). Z tohoto důvodu nepovažuje dovolací soud námitky dovolatele zpochybňující správnost výkladu termínu oprávněná osoba a následnou aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem za způsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Se zřetelem k vymezení důvodů dovolání se dovolací soud nemohl zabývat správností právního názoru sdíleného soudy obou stupňů, že je irelevantní, zda byl restituční názor uplatněn před datem či po datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.


Z vyjádření dovolatele, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu vyplývá, že žalovaný se dovolává rovněž proti části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1.1.2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. března 2007


JUDr. Robert W a l t r , v. r.


předseda senátu