28 Cdo 878/2003
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 878/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře z 23. 1. 2003, sp. zn. 15 Co 607/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 275/2002 (žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí ČR, o 300.000,- Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 19. 12. 1996, se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 300.000,- Kč jako finanční náhradu za nemovitosti, které jí nelze vydat pro demolici stavební nemovitosti v roce 1984 a pro sloučení pozemků s jinými pozemky; šlo o usedlost čp. 46 v P., s pozemky parc. č. 20 a 27, přičemž tyto nemovitosti byly původně zapsány ve vložce č. 46 pozemkové knihy pro katastrální území P. a byly původně vlastnictvím R. K. (zemřelého 14. 4. 1941), dědečka žalobkyně, a byly pak znárodněny podle ustanovení § 4 odst. 8 zákona č. 121/1948 Sb. (ve znění zákona č. 58/1951 Sb.) v roce 1952.

Okresní soud v Táboře rozsudkem z 10. 2. 2000, č. j. 7 C 117/97-39, žalobu žalobkyně zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozsudkem z 30. 5. 2000, sp. zn. 15 Co 353/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl tímto rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Také právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo žádnému z účastníků řízení přiznáno.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře z 30. 5. 2000, sp. zn. 15 Co 353/2000, bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 219/2000, s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Žalobkyně podala proti uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 710/2000, byly zrušeny rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2191/2000, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře z 30. 5. 2000, sp. zn.

15 Co 353/2000, rozsudek Okresního soudu v Táboře z 10. 2. 2002, č. j. 7 C 117/97-59, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze 17. 12. 1999, sp. zn. 15 Co 206/99.

V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 710/2000, bylo uvedeno, že v tomto posuzovaném případě šlo o akt státního orgánu, kterým došlo ke znárodnění předmětných nemovitostí, a v důsledku toho bylo právní předchůdkyni žalobkyně M. Š. zabráněno, aby se v roce 1955 ujala svého dědictví z titulu fideikomisární substituce po R. K. Tato skutečnost je doložena ve spise Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 117/97, kde je založena kopie protokolu ze dne 29. 12. 1955, sp. zn. D 946/55, sepsaného bývalým Státním notářstvím v Liberci o projednání pozůstalosti po R. K. V tomto protokolu se mimo jiné uvádí, že M K. se dostavila jako fideikomisární substitutka k projednání dědictví po R. K., avšak na straně 3 v bodu 12 je uvedeno, že jiných nemovitostí podrobených substituci není . Usedlost čp. 46 v P., ve skutečnosti cementárna (tj. tedy nemovitost, za kterou nyní M. Š. požaduje finanční náhradu), byla znárodněna výměrem Ministerstva stavebnictví z 19. 10. 1954, č. j. 115/712-Práv.2-54. Na základě těchto skutečností a úvah pak Ústavní soud ČR dospěl k závěru o protiústavnosti soudních rozhodnutí, která byla napadena ústavní stížností M. Š., podané Ústavnímu soudu ČR. Rozhodnutí obecných soudů, která nevzala v úvahu všechny uvedené okolnosti, lze tak, podle názoru Ústavního soudu ČR, označit za stojící v rozporu s cílem restitučních předpisů a jejich výklad, provedený obecnými soudy, je extrémní a v důsledku toho je odporující ústavně zaručeným základním právům a svobodám.

V daném případě je totiž zřejmé, dovozoval Ústavní soud ČR, že právní předchůdce M. Š. se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na základě tzv. svěřeneckého náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) a je tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; proto neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědičce M. Š.

Ústavní soud ČR dále uváděl, že v této právní věci konstatuje, že ohledně poloviny předmětných nemovitostí, patřících původně R. K., k níž byla M. K. zřízena fideikomisární substituce, nelze v žádném případě zamítnout nárok žalobkyně M. Š. jen z toho důvodu, že nespadá pod ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud ČR dále konstatoval, že vzhledem k datu úmrtí M. K. (28. 6. 1955) se bude třeba vypořádat i s otázkou, jaké hmotně právní normy bylo třeba použít na projednání jejího dědictví, a to za situace, kdy v té době již neplatil obecný zákoník občanský z roku 1811.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR se Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře zabýval odvoláním žalované České republiky - Ministerstva financí proti již dříve v tomto řízení vydanému mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v Táboře z 13. 1. 1999, č. j. 7 C 117/97-37, o tom, že základ žalobního nároku žalobkyně vůči České republice Ministerstvu financí je opodstatněný . Tento rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen již citovaným nálezem Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 700/2000.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře

z 23. 1. 2003, sp. zn. 15 Co 607/2002, byl potvrzen uvedený mezitímní rozsudek Okresního soudu v Táboře z 13. 1. 1999, č. j. 7 C 117/97-37. Bylo také tímto rozsudkem odvolacího soudu vysloveno, že o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud poukazoval na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 700/2000, podle nichž je třeba žalobkyni považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případě, že není přímou dědičkou po původních vlastnících znárodněných nemovitostí. V důsledku znárodnění majetku těchto původních vlastníků bylo totiž M. K. zabráněno, aby se v roce 1955 ujala svého dědictví z důvodu svěřeneckého náhradnictví (fideikomisární substituce) po R. K. Zároveň však Ústavní soud ČR poukazoval na to, zdůrazňoval odvolací soud, že v dalším řízení bude třeba řešit otázku, podle jaké hmotně právní úpravy mělo být postupováno v době úmrtí M. K. v řízení o dědictví, když v té době již neplatil obecný zákoník občanský z roku 1811.

Odvolací soud, vycházející z právního názoru Ústavního soudu ČR, dospěl k závěru, že žalobkyně, jako závětní dědička po M. K., je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., a M. K. bylo nutno při použití ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ve smyslu ustanovení § 565 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., tedy dříve platného občanského zákoníku) považovat za původní vlastnici jedné poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. M. K. pořídila dne 17. 2. 1954 závěť a v této závěti ustanovila dědičkou nemovitostí v P. přímo žalobkyni M. Š. Jí proto svědčí z tohoto důvodu právo dožadovat se náhrady za tyto nevydané nemovitosti ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., za polovinu těchto nemovitostí, jako oprávněné osobě.

Odvolací soud pokládal dále za nepochybné, že v daném případě přešly nemovitosti, na něž je uplatňována finanční náhrada, na stát zčásti na základě rozhodnutí o vyvlastnění, aniž za ně byla poskytnuta náhrada (§ 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.), a ohledně některých nemovitostí v P. nebyl učiněn žádný právní úkon o jejich převzetí státem (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); je tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, dán restituční důvod. Také byl odvolací soud toho názoru, že podání žalobkyně, které bylo doručeno 23. 7. 1991 Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, je nutno považovat za řádnou

a včasnou výzvu povinné osobě a že nemá již právní význam, kdy došlo mezi samostatnými orgány státu k postoupení této žádosti orgánu příslušnému.

Proto odvolací soud potvrdil mezitímní rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 20. 2. 2003 a dovolání ze strany žalované České republiky Ministerstva financí ČR bylo dne 17. 3. 2003 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Táboře, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 1. 2003 (sp. zn. 15 Co 607/2000 Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře) i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 1. 1999 (č. j.

7 C 117/97-37 Okresního soudu v Táboře) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že své rozhodnutí pokládá za přípustné, protože má za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena otázka zásadního právního významu; jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že žádost žalobkyně o poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. byla podána opožděně po uplynutí lhůty stanovené v § 13 odst. 3 tohoto zákona. Ministerstvo financí ČR obdrželo žádost žalobkyně až 4. 5. 1992, třebaže lhůta k uplatnění této žádosti uplynula dnem 1. dubna 1992; nárok žalobkyně tedy po uplynutí této propadné lhůty zanikl.

Dovolatel vytýkal, že v rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávně uvedeno, že nemovitosti, za které žalobkyně požaduje finanční náhradu, přešly do vlastnictví státu vyvlastněním bez vyplacení náhrady, třebaže tyto věci byly znárodněny podle zákona

č. 121/1948 Sb. Žalobkyně uváděla, že jí nebyla vyplacena náhrada při znárodnění, nikoli při vyvlastnění.

Dále dovolatel vytýkal, že byla nesprávně přiznána žalobkyni finanční náhrada z celé nemovitosti, uváděné v její žalobě, a to ohledně druhé ideální poloviny nemovitosti s odůvodněním, že žalobkyně byla označena dědičkou původní vlastnice M. K. v její závěti. Podle závěti M. K. však žalobkyně zdědila po ní jiné nemovitosti v katastrálním území P., a to domek čp. 146 s pozemky, jak tyto nemovitosti byly zapsány ve vložce č. 373 pozemkové knihy, nikoli tedy objekt čp. 46 s pozemky, jak byly tyto nemovitosti zapsány v knihovní vložce č. 46. Podle názoru dovolatele nelze tedy žalobkyni považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., když také v uvedené závěti M. K. jsou uvedeny pouze jednotlivé odkazy této pořizovatelky závěti. K polovině nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení, není tedy žalobkyně oprávněnou osobou.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona

č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají podle těchto dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a podle těchto právních předpisů se také o takových dovoláních rozhodne.

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo, aby projednaly odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.

(tedy před 1. 1. 2001), jak tomu bylo i v daném případě, a rozhodli o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Na to také v tomto případě ve svém rozsudku z 23. 1. 2003 správně poukazoval odvolací soud.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Odvolací soud tu nevyslovil přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Bylo tedy třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání, podané tímto účastníkem řízení, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Odvolatel v daném případě v řízení před odvolacím soudem nenavrhl vyslovení přípustnosti dovolání ani ve svém odvolání z 25. 2. 1999 proti rozsudku Okresního soudu v Táboře z 13. 1. 1999, č. j. 7 C 117/97-37, jak je to patrno z obsahu tohoto odvolání, založeného na čl. 43 a 44 spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 117/97, a ani nebyl tento návrh učiněn do protokolu o jednáních před odvolacím soudem

ze 7. 12.1999, ze 17. 12. 1999, ze 14. 1. 2003 a z 23. 1. 2003. Nedošlo tu proto v daném případě ke splnění zákonem výslovně předpokládaného návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněného nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku (viz § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Musel tedy dovolací soud přistoupit k odmítnutí dovolání dovalatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání žalované použil dovolací soud ve smyslu ustanovení

§ 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který neměl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího ve stručném znění procesní stanovisko žalobkyně, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně 28. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu