28 Cdo 869/2008
Datum rozhodnutí: 09.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 869/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky O. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20.9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 200/2005 (žalobkyně O. D., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m., o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:


Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 20. 9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2007, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101.


Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Mělníku.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby žalované Č. r. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo uzavřít se žalobkyní O. D. dohodu o vydání pozemku parc. č. 116/4 zahrady (o výměře 261 m2) v katastrálním území M., zaspaného na listu vlastnictví č. 60 000 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu M. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 20. 9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jakož i výrok o nákladech řízení) byl shledán věcně správným a odvolání nebylo shledáno důvodným.


Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek parc. č. 116/4 zahrada v katastrálním území M. byl kupní smlouvou z 22. 4. 1976, uzavřenou mezi žalobkyní a Městem M., prodán za kupní cenu 11.077,- Kč a připadl do vlastnictví státu.


Ohledně uvedené kupní smlouvy uváděl odvolací soud, že zastává názor, že vzhledem ke společenským podmínkám v době uzavření smlouvy (tj. v roce 1976), lze považovat za objektivně existující situaci na straně žalobkyně (která byla schopna přimět žalobkyni i přes vnitřní nesouhlas), jež vedla žalobkyni k podpisu smlouvy, a to skutečnost, že pozemek byl tehdy určen pro stavbu budovy Okresního výboru Komunistické strany Československa . Šlo tedy o okolnost, kterou tehdy bylo vhodné respektovat, pokud si vlastník nechtěl přivodit represi . Avšak odvolací soud dále uváděl, že se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že by při uzavření kupní smlouvy z 22. 4. 1976 existovaly na její straně nápadně nevýhodné podmínky. Odvolací soud totiž poukazoval na to, že žalobkyně obdržela za prodávaný pozemek cenu stanovenou podle tehdy platné oceňovací vyhlášky č. 43/1969 Sb.; při stanovení kupní ceny za pozemek bylo přihlíženo i k porostům na pozemku a k jeho oplocení. Odvolací soud měl za to, že ani žalobkyně nezpochybňovala správnost stanovení vyhláškové ceny v řízení před soudem prvního stupně . Odvolací soud byl i toho názoru, že nelze spatřovat nápadně nevýhodné podmínky na straně restituentů v tom, že se tu prodávající zbavují majetku, které by mohl být majetkovou rezervou. Odvolací soud neshledával také opodstatněným tvrzení žalobkyně, že za nápadně nevýhodné podmínky nutno považovat to, že se kupní smlouvou z 22. 4. 1976 zbavila pozemku v centru města, který by jí při případném prodeji spolu s domem čp. 5 v M. umožňoval dosáhnout lepší kupní ceny ; odvolací soud k tomu uváděl, že rozloha pozemku, přilehlého k domu podle tehdejších cenových předpisů nemohla zlepšit bonitu domu . Protože tedy nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, shledat u kupní smlouvy z 22. 4. 1976 ohledně pozemku parc. č. 116/4 v katastrálním území M., kromě tísně na straně prodávající, také i nápadně nevýhodné podmínky prodeje (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož nestačí jen jedna z obou zákonem stanovených podmínek, tj. tíseň i nápadně nevýhodné podmínky), odvolací soud přikročil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který svým výrokem ve věci samé žalobu žalobkyně zamítl, a to jako rozhodnutí věcně správného podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; správným shledal odvolací soud i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.


O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne ´31. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 31. 12. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelka především poukazovala na to, že v této právní věci došlo už i k vydání rozhodnutí dovolacího soudu z 30. 8.2005 (sp. zn. 28 Cdo 2468/2004 Nejvyššího soudu), a má za to, že v tomto rozhodnutí byly zejména vymezený právní mantinely dokazování a rozhodování ve smyslu restitučních předpisů ; soudy obou stupňů však v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z tohoto rozhodnutí, podle názoru dovolatelky, důsledně nevycházely. Dovolatelka vyslovovala i názor, že soudy obou stupňů v daném případě nerespektovaly dosavadní judikaturu vztahující se k restitucím .


Dovolatelka zdůrazňovala, že při uplatňování svých restitučních nároků nemohla očekávat, že jí příslušný orgán nejdříve podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. předmětný pozemek vydal (dohodou z 26. 1. 1993, uzavřenou s Městem Mělník) a následně bude zase svým postupem usilovat o odebrání pozemku, a to bez jakékoli náhrady ; k tomu v daném případě došlo bez ohledu na to, že např. ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 51/2006, bylo akcentováno, že Česká republika je právním státem založeným na respektu legality a neváže výkon práva pouze na legalitu formální, ale výklad a použití právních předpisů podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu .


Soudy obou stupňů, podle názoru dovolatelky, v daném případě zcela špatně vyhodnotily právní otázku daného případu, v rozporu s principy, vyjádřenými v restitučních zákonech a v rozporu s principem legitimního očekávání spravedlivého rozhodnutí i s principem právní jistoty a principem práv nabytých v dobré víře.


Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 200/2005 Okresního soudu v Mělníku), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 20. 9. 2007 (sp. zn. 27 Co 272/2007 Krajského soudu v Praze) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.


Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona (srov. § 3 zákona č. 87/1991 Sb.) vztahuje také na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo:


Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.


Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení § 37 občanského zákoníku, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.


Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemně plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.


V tomto případě dovolací soud musel mít na zřeteli i to, že v této právní věci rozhodoval již i dovolací soud, který svým rozsudkem z 30. 8. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2408/2004 Nejvyššího soudu) k dovolání dovolatelky O. D. rozhodl tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17. 6. 2004, sp. zn. 27 Co 211/2004, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 13. 1. 2004, č. j. 8 C 875/2001-37), který byl vyhlášen v průběhu řízení v této právní věci a jimiž byla žaloba žalobkyně o stanovení povinností uzavřít dohodu o vydání věci pravomocně zamítnuta.


Z právních závěrů dovolacího soudu, k nimž tento soud dospěl v již uvedeném rozsudku z 30. 5. 2005 lze připomenout: Dovolací soud připouští, že z formálního hlediska došlo v daném případě k aplikaci správných právních ustanovení, ale nemohl přehlédnout, že okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nelze přisvědčit jednání, kterým by stát k tíži restituenta profitoval z omylu, k jehož vzniku přispěl (oprávněná osoba neměla důvod uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné lhůtě, protože v té době již vedla jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku, později úspěšně dokončenému dohodou o vydání věci z 26. 1. 1993). Dovolací soud tu dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu) a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V dané věci se jeví spravedlivým, aby oprávněná osoba dostala procesní možnost prokázat svůj tvrzený restituční nárok oproti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na základě žaloby uplatněné u prvoinstančního soudu. Možnost nápravy práv žalující strany formou odkazu na eventuální řízení o náhradu škody nelze v rámci rozhodování o restitučním nároku ovšem přijmout . Dovolací soud v již citovaném rozsudku z 30. 8. 2005 vyslovil i názor, že ze strany žalované (která původně odmítla výzvu žalobkyně o vydání pozemku s tím, že není držitelem pozemku, ale následně iniciovala řízení o neplatnost dohody o vydání věci žalobkyni Městem M. s tím, že je skutečnou povinnou osobou k vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), došlo vůči žalobkyni k takovému postupu a jednání, zakládajícím objektivní křivdu, takže je tu dána nutnost k posouzení sporu v širších souvislostech restitučních práv žalobkyně. Dovolací soud tedy ve svém rozhodnutí z 30. 8. 2005 zdůrazňoval i to, že okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použít ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku při posuzování daného případu.


V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepostupovaly však soudy obou stupňů plně podle právního závěru dovolacího soudu, a to zejména pokud šlo o již citovaný právní závěr dovolacího soudu, že okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy ).


S tímto právním závěrem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí z 30. 8. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2408/2004 Nejvyššího soudu), z něhož dovolací soud nadále vychází, se ovšem soud prvního stupně ani odvolací soud nezabývaly, jmenovitě z toho hlediska, zda tu je na místě pominout nebo nepominout úvahu o oprávněnosti použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v daném případě. Jestliže totiž dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí v daném případě shledal potřebu zvážit v této konkrétní restituční věci aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nelze pokládat za opodstatněné, že se soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení s touto otázkou nevypořádaly a ve svých rozhodnutích k ní nezaujaly žádný závěr. Tento postup neodpovídal ustanovením § 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu o vázanosti soudů obou stupňů právním názorem dovolacího soudu a vedl i k tomu, že řešení právní otázky tohoto restitučního sporu nebylo možné pokládat za plně odpovídající hmotnému právu co do výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tak i ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.


Dovolací soud shledal proto u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a také splnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.


Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, protože toto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné pokládat za správné ve smyslu tohoto ustanovení občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu a zaměří se (v součinnosti s účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 6 o. s. ř.) na plné objasnění toho, zda v daném případě je či není na místě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení § 1, § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.


V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 9. dubna 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu