28 Cdo 858/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 241a předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 858/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Města T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. M., zastoupenému advokátkou, v dovolacím řízení zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 142.488,50 Kč s příslušenstvím a o vrácení částky 25.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 79/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 8. 2002, č. j. 15 Co 289/2002-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře vyhověl rozsudkem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 5 C 79/98-144, žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 142.488,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 16. 4. 1995 do zaplacení, jako dluhu z nájemného a služeb za pronajaté nebytové prostory. Učinil tak poté, co odvolací soud jeho předchozí rozsudek o zamítnutí žaloby zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Soud prvního stupně dále opakovaně zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobci uložena povinnost vrátit částku 25.000,-Kč, zaplacenou žalovaným jako splátku dluhu z nájemného a souvisejících úhrad za užívání výše zmíněných nebytových prostor. Žalovaný byl současně zavázán nahradit náklady řízení žalobce i státu.

K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, č. j. 15 Co 289/2002-171, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v obou meritorních výrocích o peněžních částkách i ve výroku o nákladech řízení přiznaných státu potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o výši nákladů řízení, přiznané žalobci před soudem prvního stupně. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž žádal zrušit napadený rozsudek a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl ve svém vyjádření odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.

Dovolání žalovaného bylo podáno včas a prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ), a bylo též potenciálně přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Jeho věcné přezkoumání však vázlo na kvalitativní stránce dovolání, tj. na řádném uvedení a vylíčení dovolacích důvodů.

Z textu dovolání lze vyčíst dva dovolací důvody, a to nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů .

K dovolacímu důvodu, který má spočívat v nesprávném právním posouzení věci, se dovolatel vyjadřuje až v závěru dovolání, kde říká, že soud I. stupně i odvolací soud nehodnotily provedené důkazy správně a dospěly na základě takto nesprávného hodnocení k nesprávným právním závěrům .

Uplatnění naznačeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř. však předpokládá, že dovolatel uvede právní argumenty popř. konkretizuje související okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán. Pouhá neúplná citace zákonného znění dovolacího důvodu nestačí. Bez tvrzení, v čem spatřuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, není vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí není možné z hlediska tohoto dovolacího důvodu věcně přezkoumat (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002).

Z takto zjištěné vady uplatnění dovolacího důvodu vyplývá oprávnění dovolacího soudu dovolání ve vztahu k tomuto důvodu odmítnout.

Z téhož procesního aspektu však neobstojí ani další označený dovolací důvod, formulovaný jako nesprávné hodnocení provedených důkazů.

Takový dovolací důvod ovšem zákon (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.) nezná; nelze tu dovodit ani obsahovou blízkost s některým dovolacím důvodem v zákoně uvedeným. Již rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994 (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92) ukázalo, že vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1802/99 dospívá k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 1730/2002 uzavřel, že marným uplynutím prekluzívní lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. se stávají tam uvedené a původně odstranitelné vady dovolání neodstranitelnými. Případná výzva soudu, aby dovolání, které neobsahuje potřebné údaje o rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu či dovolacích důvodech, bylo opraveno nebo doplněno, je po uplynutí této lhůty bezpředmětná. Dovolací soud by ani nebyl oprávněn přihlédnout k eventuální opožděné opravě (doplnění) takového dovolání. Pro nedostatek náležitostí dovolání tu nelze v řízení pokračovat a dovolání je třeba podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout.

Tyto závěry se v plné míře vztahují na nyní posuzované dovolání. Dovolatel řádně neuplatnil dovolací důvody a dovolací soud proto jeho dovolání odmítl.

Nejvyšší soud se přidržel výkladu, podle něhož musí být dovolací důvod uplatněn v dovolací resp. zákonem modifikované (§ 241b odst. 3 věta druhá) lhůtě, a to výslovně ve znění vycházejícím zákona a se současnou konkretizací, aby tak byl vymezen závazný rámec dovolacího přezkumu napadeného rozsudku. Na okraj odůvodnění tohoto usnesení lze však konstatovat, že text dovolání by nevyhověl zákonu ani v případě, že by obsah námitek dovolatele byl posuzován bez zřetele na chybějící řádné uplatnění dovolacích důvodů; tyto námitky totiž nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Dovolací námitky žalovaného zahrnují tři druhy argumentů. První z nich poukazuje, zjevně v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem, na údajné opomenutí řady odvolacích námitek žalovaného odvolacím soudem. Takto by však mohl být naplněn jen dovolací důvod spočívající ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, a to tehdy, pokud by dovolání vytýkalo odvolacímu soudu též neprovedení souběžně v odvolání nabízených důkazů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, publikovaný v Soudní judikatuře č. 4/2003 na str. 252 a násl.). Požadovaný obsah však námitky dovolatele postrádají. Další (druhý) druh argumentů dovolatele je uvozen slovy žalobce nedoložil či tvrzení žalobce jsou rozporná . Pro dovolací přezkum ovšem není rozhodné, co tvrdil žalobce, ale jak se s obsahem veškerých tvrzení a návazných důkazů vypořádal odvolací soud; ani zde tedy nevyplývá z obsahu dovolání jakýkoli zákonný dovolací důvod. Konečně třetí a nejčastěji použitý druh argumentů uvádí, co z jednotlivých důkazů mělo vyplynout resp. co bylo či nebylo prokázáno - vždy v protikladu s hodnocením důkazů odvolacím soudem. To je odlišné hodnocení důkazů procesní stranou, pro něž platí shora vyložené judikatorní závěry, že nemůže samo o sobě založit žádný z dovolacích důvodů. Dovolatel nezvážil, že napadnutelný je nikoli vlastní obsah hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale procesní postup soudu provázející takové hodnocení (viz citovaný R 8/94, event. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 22/1998 na str. 510 a násl.). To by ovšem musely dovolací námitky řádně, v rovině obecné i konkrétní, vytknout postupu odvolacího soudu některou z typových vad, jak byly judikaturou zobecněny (soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly apod.).

Odmítnutí dovolání umožňuje přiznat náklady dovolacího řízení protistraně (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud však náklady za vyjádření zástupkyně k dovolání žalobci nepřiznal. Nepovažoval tyto náklady za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vyjádření se omezilo na stručné přitakání předchozím soudním závěrům, bez bližší pozornosti věnované obsahu podaného dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu