28 Cdo 853/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 853/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyň A) E. D. a B) K. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu O. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků a zdržení se vstupu na ně, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 89/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.10.2004, č.j. 19 Co 318/2004-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 7.5.2003 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhaly se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby a současně povinnosti zdržet se vstupu na nemovitosti blíže specifikované v petitu.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.7.2003, č.j. 10 C 89/2003-16, žalobu v odstavci I.- III. zamítl. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 22.1.2004, č.j. 19 Co 639/2003-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to pro nedostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 9.3.2004, č.j. 10 C 89/2003 - 47, žalobě v odstavci I.- III. vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný užívá předmětné pozemky na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyň dne 9.4.1993. Dále zjistil, že předmětná smlouva je platná dnem podpisu oběma smluvními stranami a nájem se sjednává za finanční náhradu, a to s platností od 1.1.1993. Rovněž vzal za prokázáno, že mezi účastníky smlouvy bylo dojednáno, že výpověď z nájmu lze podat v předposledním roce užívání k 30.9. a pokud výpověď nebude podána, prodlužuje se nájemní vztah automaticky na dalších 10 let se stejnými podmínkami. Též vzal za prokázané, že předmětem nájmu byly zemědělské pozemky, které nejsou ve smlouvě označeny čísly parcel, nýbrž je zde pouze uvedeno, že se pronajímá orná půda o výměře 89.236 m2, trvalé porosty o výměře 12.930 m2 a ostatní plochy o výměře 2.456 m2, vše v k.ú. D. Dále zjistil, že druhá žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel číslo 243/2, 455 a pozemku ve zjednodušené evidenci číslo kat. 243/1, 248 a 419 a první žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel číslo 159/1 a pozemků ve zjednodušené evidenci číslo kat. 158 a 159/3. Z výpovědi smlouvy o pronájmu pozemku ze dne 9.9.2001 zjistil, že žalobkyně vypověděly nájemní smlouvu, která se týkala pozemkových parcel číslo 248, 243/1, 455, 158, 159/1 a 152/2. Vzal za prokázané, že příloha k výše uvedené nájemní smlouvě obsahuje specifikaci pronajatých pozemků, avšak není právní předchůdkyní žalobkyň podepsána. Vyslovil závěr, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že pronajímatelka věděla, které pozemky pronajímá. Dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je tedy absolutně neplatná pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 o.z. V důsledku toho neshledal právní důvod užívání pozemku žalovaným, a proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.10.2004, č.j. 19 Co 318/2004-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Učinil tak však na základě odlišného právního posouzení věci. Dovodil, že pronajímané pozemky byly označeny dostatečně určitě a obě strany věděly, které pozemky byly žalovanému smlouvou ze dne 9.4.1993 pronajaty. Podle odvolacího soudu nedostatek podpisů na příloze k předmětné smlouvě nemůže zpochybnit závěr o určitosti smlouvy. Dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly platně pronajaty na základě smlouvy ze dne 9.4.1993 a za platnou je třeba považovat též výpověď této smlouvy ze dne 9.9.2001. Věc posoudil podle ustanovení § 35 odst. 2 o.z. s odůvodněním, že vůle žalobkyň směřovala k výpovědi nájemní smlouvy jako celku. Uzavřel, že po dni 9.4.2004 (v důsledku podané výpovědi nájmu) již žalovaný není oprávněn pozemky užívat a je tedy povinen je žalobkyním vydat, z čehož plyne i povinnost zdržet se vstupu na ně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 9.11.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nebo § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojitosti s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že odvolací soud nepřípustně v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 o.z. vyložil výpověď tak, že se jedná i pozemků, které v ní nejsou uvedeny. Dále podle dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 126 odst. 1 o.z. Poukazoval na skutečnost, že odkazem na zjednodušenou evidenci nebyly pozemky identifikovány natolik náležitě, aby mohla být v řízení zjišťována práva, která žalovanému k těmto pozemkům náleží. Namítal, že v řízení nebylo zjištěno, zda žalovaný skutečně do vlastnického práva žalobkyň neoprávněně zasahuje. Dovolání směřoval i proti výroku o nákladech řízení. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky, směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalovaného, pokud se nesla k jeho nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení předmětného pozemku bylo závislé na zjištění, zda žalovaný neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyň. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 9.4.1993 byly žalovanému pronajaty předmětné pozemky. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že výpověď ze dne 9.9.2001 je nutno též považovat za platnou. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že žalovaný tedy není po 9.4.2004 již oprávněn předmětné pozemky užívat, je povinen je žalobkyním vydat a rovněž se zdržet vstupu na ně. Odvolací soud tak správně aplikovat na zjištěný skutkový stav ustanovení § 126 odst. 1 o.z.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku ( bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř., dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalobkyním pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005



JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu