28 Cdo 849/2014
Datum rozhodnutí: 08.09.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 18 obč. zák., § 774 obč. zák.




28 Cdo 849/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce B. H. , zastoupeného JUDr. Antonínem Pavlínem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Jiráskova 16, proti žalované ABET CREDIT s. r. o. , IČ 27836347, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1163/12, zastoupené Mgr. Romanou Petrovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 1204/8, o 28.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 221/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2013, č. j. 8 Co 466/2013-68, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2013, č. j. 8 Co 466/2013-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. 1. 2013, č. j. 24 C 221/2011-36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 28.500,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce svůj požadavek na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení odůvodňoval tvrzením, že ji poskytl dne 5. 8. 2009 žalované dle pokladního dokladu jako provizi za zprostředkování úvěru, aniž by však se žalovanou smlouvu o zprostředkování úvěru uzavřel a aniž by žalovaná žalobci úvěr zprostředkovala. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že požadovanou částku žalobce žalované zaplatil na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 24. 7. 2009 platně uzavřené žalovanou s manželkou žalobce, přičemž z této smlouvy vzešlý závazek náležel do společného jmění manželů žalobce a jeho manželky, a žalobce tak byl povinen sjednaný závazek splnit společně a nerozdílně se svou manželkou. Na poskytnuté plnění tudíž nelze pohlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 8 Co 466/2013-68, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 28.500,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, současně mu však vytkl pochybení v posouzení zprostředkovatelské smlouvy jako platné. Předmětnou smlouvu je totiž třeba mít za neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť v souladu s § 774 a násl. obč. zák. je smyslem zprostředkovatelské smlouvy obstarání uzavření smlouvy se třetí osobou (tj. osobou odlišnou od zprostředkovatele), k čemuž však v daném případě nedošlo, jelikož tato třetí osoba byla společníkem zprostředkovatele žalované. Plněním z neplatného právního úkonu vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu 451 obč. zák., jež je žalovaná povinna vydat žalobci. Odvolací soud tedy změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež pokládá za přípustné dle § 237 o. s. ř. Zdůraznila, že v projednávaném sporu se neuplatní z § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývající vyloučení přípustnosti dovolání v případě peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 50.000,- Kč, neboť se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, na nějž dopadá výjimka ze zmiňovaného ustanovení. V této souvislosti dovolatelka připomněla, že předmětnou smlouvu uzavřela jako dodavatel při výkonu své obchodní činnosti s manželkou žalobce jednající jako spotřebitel mimo jakoukoliv její obchodní činnost, což odpovídá vymezení spotřebitelských smluv v § 52 obč. zák. Na rekapitulaci základních skutkových zjištění a právních závěrů soudů obou stupňů dovolatelka navázala zpochybněním názoru odvolacího soudu, dle nějž v daném případě nebylo obstaráno uzavření smlouvy se třetí osobou. Žalovaná i společnost poskytující úvěr jsou právnickými osobami s právní subjektivitou, tedy samostatnými účastníky občanskoprávních vztahů. Samostatnost subjektivity právnické osoby není ovlivněna tím, kdo jsou její společníci. Obstarala-li žalovaná možnost uzavřít smlouvu se společností, jež s ní není totožným účastníkem občanskoprávních vztahů, šlo o obstarání uzavření smlouvy se třetí osobou. Ač jedním ze společníků žalované je i společnost, jež úvěr poskytla, s výší podílu 40 %, nejedná se o skutečnost, jež by mohla vést ke ztotožnění obou subjektů. Odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe posuzování subjektivity právnických osob i právní teorie neznající splynutí subjektivit v důsledku jejich majetkového propojení, a jeho závěr o údajném obcházení zákona tak nemůže obstát jako správný. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle § 52 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
Dle § 52 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Dle § 52 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
V dané věci se z rozhodnutí soudů obou stupňů podává, že se jedná o spor ze smlouvy uzavřené žalovanou v souvislosti s její podnikatelskou činností, což odpovídá i zápisu v obchodním rejstříku, dle nějž je předmětem podnikání žalované mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Dle závěrů soudů nižších stupňů je taktéž nabíledni, že druhá smluvní strana manželka žalobce při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Za těchto okolností je na posuzovaný právní vztah možno nazírat jako na vztah ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 obč. zák. Na uvedeném nic nemění ani případné hodnocení smlouvy jako neplatné, neboť by jím nebyl nikterak dotčen charakter právní skutečnosti zakládající právní vztah mezi účastníky. Omezení přípustnosti dovolání bagatelním limitem vyplývajícím z § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se tudíž v daném případě neprosadí.
Na dovolání lze současně pohlížet i jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť názor zaujatý odvolacím soudem nemůže obstát vedle názorů zastávaných rozhodovací praxí dovolacího soudu z pohledu relevantní zákonné úpravy. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že podstata zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 obč. zák. spočívá v závazku zprostředkovatele za odměnu vyvíjet aktivně činnost, jíž vytvoří zájemci příležitost uzavřít určitou smlouvu se třetí osobou, a v závazku zájemce poskytnout zprostředkovateli odměnu, dojde-li přičiněním zprostředkovatele k uzavření smlouvy. Činnost zprostředkovatele lze charakterizovat tak, že vyhledá osoby se zájmem o uzavření smlouvy, seznámí zájemce se třetí osobou a umožní jim vyjednávat o smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3900/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4513/2010). Zákon tedy předpokládá, že činnost zprostředkovatele bude směřovat k uzavření smlouvy zájemcem se subjektem odlišným od zprostředkovatele, aniž by kladl jakékoliv podmínky stran pojímání odlišnosti zprostředkovatele a hledaného smluvního protějšku zájemce. V posuzovaném sporu uvedený předpoklad nepochybně splněn byl. Relevantní právní úprava neskýtá oporu pro to, aby majetkové propojení dvou samostatných subjektů práv bylo bez dalšího důvodem pro ztotožnění jejich právního postavení, a ani pro to, aby z této propojenosti byly vyvozovány dopady nad rámec výslovné zákonné úpravy. Nelze ztrácet ze zřetele, že každá z dotčených osob má své samostatné právní postavení vůči řadě dalších subjektů, jež by bylo značně znejistěno, pokud by mimo dikci zákona bylo možno přisuzovat důsledky jejich majetkové provázanosti ve vztahu k právním vztahům se třetími osobami. Byť nelze zcela vyloučit, že ve světle konkrétních skutkových okolností se bude postup při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy mezi majetkově propojenými společnostmi jevit jako směřující k obcházení zákona (zvláště naznačoval-li by postup dotčených osob, že jejich jednání směřuje pouze k neopodstatněné multiplikaci právních vztahů za účelem zvýšení zisku na úkor osoby v těchto vztazích neorientované), úvaha odvolacího soudu o obcházení zákona vyslovená jen na základě toho, že třetí osoba, s níž byla následně uzavřena smlouva o úvěru, je společníkem zprostředkovatele, bezesporu přiléhavou není a směřuje v podstatě k popření zákonného pojetí právnických osob jako samostatných subjektů práv (srov. § 18 a násl. obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž jako správné neobstojí, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014 JUDr. Jan Eliáš , Ph.D., předseda senátu