28 Cdo 843/2006
Datum rozhodnutí: 12.12.2006
Dotčené předpisy: § 241b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 208 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.





28 Cdo 843/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň a) Ing. M. H., a b) M. P., zastoupených advokátkou, proti účastníkům 1/ I. r. o. P., a 2/ P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 47 C 31/2003, o dovolání Inženýrské realitní organizace Praha proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2005, čj. 17 Co 136/2005-65, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. I. r. o. P. je povinna nahradit žalobkyním na nákladech dovolacího řízení 1.200,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou, podanou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.), se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu soudním rozhodnutím. P. ú. M. města P., rozhodl dne 2.2.2002, čj. PÚ 1057/01, v řízení podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ), že žalobkyně nejsou vlastnicemi blíže určených pozemků v katastrálním území L., a to z důvodu jejich zastavěnosti sídlištěm, k níž došlo přede dnem účinnosti zákona o půdě. Žalobkyně se domáhaly rozhodnutí, že jsou podílovými spoluvlastnicemi uvedených pozemků.


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13.7.2004, čj. 47 C 31/2003-37, žalobě vyhověl, když zjistil, že na původních pozemcích žalobkyň nebyla vybudována žádná stavba, jak ji chápe občanské hmotné právo, ale pouze některé objekty, jež lze chápat jen jak příslušenství pozemku, a že proto vydání pozemků nebrání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozhodl tak, že žalobkyně jsou vlastnicemi předmětných pozemků, každá jednou polovinou.


K odvolání I. r. k. P. (dále jen I.) rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 5.10.2005, čj. 17 Co 136/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně vyložil pojem stavba v souladu se zákonem o půdě, zejména s jeho § 11 odst. 1 písm. c), i s platnou judikaturou. Správný shledal i názor, že jde o občanskoprávní vztah, při jehož posuzování nelze vycházet z veřejnoprávních stavebněprávních předpisů, ale stavbu je třeba hodnotit s hlediska občanského práva. O samostatnou stavbu, jejíž existence by znamenala posouzení pozemku jako zastavěného, se v daném případě nejednalo. Venkovní úpravy jako opěrné zdi, dlažby, květinová jezírka, nejsou samostatnými stavbami, ale stavbami jednoduchými, jež sdílejí osud věci hlavní, tj. pozemku. Přitom existence jednoduchých staveb dle výslovného znění zákona o půdě vydání pozemku nebrání.


I. podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.|ř. Argumentuje tím, že předmětné pozemky byly zastavěny centrálním náměstím na sídlišti N., vystavěném podle stavebního povolení v roce 1964. Judikáty Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1414/97 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 42/2001, o něž se soudy opíraly, a které za stavbu považují jedinečný výsledek určité stavební činnosti, nejsou v rozporu s výkladem dovolatele, nelze je však vykládat extenzivně. Zejména nelze stavbu chápat z hlediska občanského zákoníku, jako samostatnou věc, ale jako činnost směřující k realizaci stavebního díla. Za nesprávný považuje i názor, že stavby, které jsou součástí pozemku, nebrání vydání pozemku. Cituje ustanovení § 11 zákona o půdě, který je třeba považovat za normu, která má přednost před obecnou právní úpravou, a hovoří i o části pozemku, která souvisí s jeho zastavěnou částí. Dále argumentuje tím, že soudy, které rozhodovaly dříve v řízení podle § 244 o.s.ř., chápaly pojem zastavěnosti pozemku odlišně, tj. sídliště považovaly za stavbu velkého rozsahu složenou z různých prvků, a vybudovanou na základě jednoho stavebního povolení, s tím, že není rozhodující, kdy byl zastavěn konkrétní pozemek, jenž měl být stavbou v budoucnu zasažen. Procesní návrh na zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolatel neučinil.


Žalobkyně se k dovolání vyjádřily, že je nepovažují za přípustné. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá podle jejich názoru zásadní význam z právního hlediska, protože o otázce, která je v napadeném rozsudku řešena, bylo již opakovaně rozhodováno Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, a soudy tak vycházely z jejich judikatury. Soudy na danou věc správně aplikovaly zákon o půdě v souladu se zmíněnou judikaturou, jestliže zjistily, že předmětné pozemky nebyly zastavěny. Navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.


Dovolací soud konstatoval, že věcnému projednání dovolání brání ustanovení § 240 o.s.ř. ve znění platném od 1.1.2001, tedy v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně. Účastník může podle tohoto ustanovení podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Není proto již rozhodující, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci. Toto poučení obsahoval i napadený rozsudek odvolacího soudu. Podle obsahu spisu byl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, doručen dovolateli 23.12.2005, takže posledním dnem k podání dovolání byl čtvrtek 23.2.2006. Dovolání bylo podáno osobně dne 24.2.2006, tedy po lhůtě, a podle § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o.s.ř. pro opožděnost odmítnuto.





Nad rámec tohoto závěru dovolací soud dodává, že i kdyby bylo dovolání podáno včas, nebyly by dány podmínky pro věcné projednání z důvodu nepřípustnosti, a to i s přihlédnutím k § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože problematikou zastavěnosti pozemku s ohledem na restituční předpisy, včetně zákona o půdě, se již vícekrát zabýval (mimo rozhodnutí již zmíněná lze mimo jiné uvést např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.4.1999, sp.zn. 28 Cdo 572/99, ze dne 28.2.2006, sp.zn. 22 Cdo 1118/2005, ze dne 30.9.1998, sp.z. 33 Cdo 111/98, nebo ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 767/2006. Závěr odvolacího soudu je plně v souladu s touto judikaturou a se zákonem o půdě, takže by ani nebyl shledán důvod pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Dovolací soud přiznal úspěšným žalobkyním nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o.s.ř., přičemž výše nákladů v řízení podle páté části o.s.ř., vypočtená podle vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění platném v době provedení úkonu, spočívá v odměně advokátky za jeden úkon právní pomoci (§ 11), tj. 3.500,- Kč. Tato částka byla zvýšena o 20 % při zastupování dvou účastnic, (§ 11 odst. 2) a snížena o polovinu (§ 18 odst. 1) a o další polovinu (§ 14 odst. 1 a § 15 odst. 1), a připočteny paušální náhrady věcných výdajů po 75,- Kč u každé z žalobkyň.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. prosince 2006


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu