28 Cdo 841/2011
Datum rozhodnutí: 18.10.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 5 předpisu č. 82/1998Sb., § 80 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.






28 Cdo 841/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně FERRY PRAGUE, s.r.o. , IČ: 625 78 952, se sídlem v Praze 2, Londýnská 60, zastoupené JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 148.340,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 149/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2010, č. j. 51 Co 82/2010-53, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2009, č.j. 10 C 149/2008-31, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 148.340,- Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 7. 6. 2000 vydala Policii České republiky jako věc důležitou pro trestní řízení motorové vozidlo zn. Saab 9000 CDE 2.3, reg. zn. PA 456PI, o němž tvrdila, že jej koupila dne 6. 3. 2000 od rakouské společnosti SCAN ROSS Autohandels Ges. m.b.h. K žádosti Okresního úřadu justiční policie v Bratislavě bylo předmětné vozidlo dne 5. 2. 2003 Policií ČR vydáno Š. H. jako domnělému vlastníku vozidla. V nyní souzené věci se pak žalobkyně domáhá zaplacení částky 148.340,- Kč odpovídající hodnotě vydaného vozidla, tvrdíc o sobě, že vlastnictví k vozidlu nikdy nepozbyla a jeho vydáním jiné osobě (jež není jeho vlastníkem) jí byla způsobena škoda v uvedené výši.

Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006, tj. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Žalobu ovšem shledal předčasnou, uzavíraje, že žalobkyně neprokázala vznik škody, která by jí vznikla až tehdy, pokud by uspokojení svého nároku (na vydání věci, event. bezdůvodného obohacení) nemohla dosáhnout vůči tomu, kdo věc o níž žalobkyně tvrdí, že je jejím vlastnictvím zadržuje, nebo kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil. Vůči této osobě se však žalobkyně uspokojení tvrzeného práva nedomáhala, ani neprokázala, že by podání žaloby vůči této osobě bylo zjevně bezúspěšné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Současně namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému zjištění, které se neopírá o předložené dokumenty nacházející se ve soudním spise , neboť předmětné vozidlo koupila od jiné osoby, Dr. I. Ch., nikoliv od společnosti SCAN ROSS Autohendels Ges. m. b. H., jež prodej vozu pouze zprostředkovala. Odkazujíc na rozhodnutí ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 38 Vr2185/99, vydané Zemským soudem v Korneuburku, zpochybňovala závěr o vlastnictví Š. H., jemuž bylo vozidlo Policií ČR vydáno, a i z tohoto dokladu dovozovala, že jde o postup nesprávný, odporující ustanovení § 80 trestního řádu, panují-li důvodné pochybnosti o vlastnictví vozu. O vydání vozu jiné osobě nebyla žalobkyně vyrozuměna a nemohla uplatnit právo k této věci v občanskoprávním řízení. Za nesprávný označila i závěr soudu o předčasnosti žaloby, vyslovujíc názor, že s osobou, které byla věc vydána, není v právní vztahu a žaloba proti ní směřující nemůže být proto úspěšná. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru o předčasnosti žaloby, neboť tvrzená škoda žalobkyni dosud nevznikla, může-li se svého nároku (vydání věci, event. bezdůvodného obohacení) domáhat vůči tomu, kdo věc (o níž žalobkyně tvrdí, že je jejím vlastnictvím) zadržuje.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

Vznik škody na straně poškozeného je proto jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Vznik škody na své straně je poškozený povinen prokázat. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. pro tentokrát , aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 48/2011, rozsudek ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1536/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2822, nebo usnesení ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 381/2009).

Jelikož rozhodnutím podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu otázka vlastnického práva k věci, která je předmětem tohoto rozhodnutí, řešena není a i po tomto rozhodnutí se tak může kterákoliv osoba (včetně žalobkyně) domáhat svých práv k věci v řízení ve věcech občanskoprávních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1970), pak pouze tím, že předmětné vozidlo bylo vydáno osobě odlišné od žalobkyně, tvrzená majetková újma žalobkyni ještě nevznikla.

Zpochybňuje-li pak žalobkyně skutkové závěry odvolacího soudu, jež se staly základem právního posouzení věci (otázky vlastnictví vozu), tvrdíc, že tato zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, přehlíží, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ji však v daném případě k dispozici není.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným není (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.s.ř.) nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy (oprávněné) žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2011 Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu