28 Cdo 84/2009
Datum rozhodnutí: 10.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 84/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 333/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2008, č.j. 18 Co 27/2008-136, takto:


Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2008. č.j. 18 Co 27/2008-136, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 7. 2007, č.j. 20 C 333/2006-102, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2008, č.j. 20 C 333/2006-127, a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č.j. 20 C 333/2006-102 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2008), rozhodl, že sporné pozemky (v rozsudku specifikované) jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce.


Krajský soud v Plzni svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň zavázal žalovaného k povinnosti nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení 392,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


V předmětné věci bylo rozhodováno o určení vlastnictví k nemovitostem. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se žalovaný dostal do postavení dlužníka vůči státu z důvodu neuhrazení kupní ceny podle kupní smlouvy s F. n. m. ze dne 1. 2. 1998. Kupní smlouvy, které žalovaný uzavřel se žalobcem v následném období (11. 9., 13. 9., 1. 10. a 29. 10. 2002) pak byly uzavřeny v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 95/1999 Sb.,


o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z majetku státu, a jsou tedy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o otázku zásadního právního významu, která byla řešena odvolacími soudy rozdílně. Tvrdil, že obdobný spor byl již v odvolacím řízení opakovaně řešen a byl vždy rozhodnut zcela opačně, tedy že žaloba na určení vlastnického práva byla zamítnuta. Namítl, že nebyl v prodlení a nebyl v postavení dlužníka vůči žalobci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání vyjádřil a ztotožnil s názorem odvolacího soudu.


Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou žalovaným jako účastníkem řízení zastoupeným advokátem podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.).


V rámci svých přezkumných oprávnění se dovolací soud vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. V úvahu zde připadá pouze podmínka přípustnosti označená v dovolání a vyjádřená ustanovením § 237 odst.1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., podle něhož má dovolání podané proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jestliže řeší právní otázku dosud nevyřešenou v rozhodování odvolacího soudu, právní otázku rozhodovanou dovolacím soudem či odvolacími soudy rozdílně, nebo došlo-li k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.


Dovolání je přípustné a také důvodné.


V obdobných věcech účastníků řízení již Nejvyšší soud opakovaně rozhodoval, přičemž odkazuje zejména na podrobné odůvodnění svých rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 936/2008, 28 Cdo 189/2008, 28 Cdo 4410/2008.


Opakovaně Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že žalovaný nebyl v prodlení s plněním svého závazku vůči žalobci ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 2. 1998, neboť žalobce nebyl schopen zajistit řádné předání sporné nemovitosti (lékárny) žalovanému po dobu několika následujících let (viz čl. V. odst. 1 smlouvy). Tím spíše lze aplikovat ustanovení § 325 obchodního zákoníku o (ne)splnění vzájemných závazků. Při ekvivalenci práv a povinností smluvních stan žalobce neposkytl sjednané plnění. Žalovaný nebyl ke dni uzavření následných kupních smluv se žalobcem ze dnů 11. 9. 2002, 13. 9. 2002, 1. 10. 2002 a 29. 10. 2002, uzavřených podle § 8 zákona č. 95/1999 Sb., v prodlení a nelze považovat tyto smlouvy za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák.


Nejvyšší soud proto shledává dovolání žalovaného přípustným pro nesprávné posouzení rozhodné hmotněprávní otázky odvolacím soudem (§ 237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 in fine o. s. ř.), a pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem také důvodným (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Napadený rozsudek je následkem toho zrušen; protože se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, je zrušeno i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu; bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 10. června 2009


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu