28 Cdo 837/2017
Datum rozhodnutí: 10.05.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 837/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců 1) Mgr. J. J. , a 2) Mgr. M. K. , obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku , vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 199/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2016, č. j. 15 Co 263/2016-98, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera celkem částku 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. května 2016, č. j. 3 C 199/2015-66), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 3920 v katastrálním území Ch. P., jako náhradního pozemku za pozemky, které nebylo možno dle označených rozhodnutí pozemkového úřadu vydat žalobcům jako oprávněným osobám (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V relevantních otázkách hmotného práva (jde-li o možnost uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemku mimo veřejnou nabídku žalované, včetně úvahy, jde-li snad o postup diskriminující jiné oprávněné osoby), jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, se odvolací soud v rovině prověřovaného právního posouzení věci závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li z teze, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu i proto, že při rozhodování projednávané věci měly soudy nižších stupňů na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobců, ale vzaly v úvahu i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěly k závěru, že postup žalované ve vztahu k žalobci důvodně vznášeným nárokům lze kvalifikovat přinejmenším jako liknavý (ba až svévolný či diskriminační) viz zjištění o aktivním přístupu žalobců při uplatňování práv, v kontrastu s jednáním žalované (jejího právního předchůdce), jež bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojování nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků [s přihlédnutím ke zjištění, že při uspokojování (a jemu předcházejícímu ocenění) nároků upřednostňovala žalovaná jiné osoby viz konkrétní skutkové zjištění o přecenění nároku jiné oprávněné osoby realizované na základě téhož znaleckého posudku předkládaného žalobci coby oprávněnými osobami].

Odkazuje-li pak dovolatelka argumentačně i na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, jde v poměrech nyní posuzované věci o odkaz nikoliv zcela přiléhavý (je-li toto dovolatelkou citované rozhodnutí vybudováno na odlišném skutkovém základě, kdy liknavost, svévole či diskriminace oprávněné osoby při uspokojování nároku nebyly prokázány). Za relevantní nelze mít pak ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 (kdy v tomto odkazovaném, Ústavním soudem řešeném případě byla liknavost Pozemkového fondu ČR shledána méně závažnou, nedosahující intenzity libovůle a svévole).

Ovšem ani v otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a § 11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, či dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013) a podle které ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi konstantě judikuje, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Potud nejsou závěry odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s dovolatelkou citovanou judikaturou Ústavního soudu, akcentující smysl a účel restitučních zákonů (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán).

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže pak založit ani dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka týkající se výkladu § 135 odst. 2, ve spojení s § 159a občanského soudního řádu v platném znění , kterou argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci tak či onak nezávisí.

Přestože žalovaná v dovolání uvádí, že je podává i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (navzdory v dovolání uvedenému nesprávnému číselnému označení napadených výroků rozhodnutí), tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím zástupce vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu