28 Cdo 837/2013
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 457 obč. zák., § 145 odst. 4 obč. zák.




28 Cdo 837/2013


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) H. P. , a b) Ing. V. P. , obou zastoupených Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalované: Tichá Šárka Apartments s. r. o. , IČ: 27233146, se sídlem v Praze 6, Lužná 745/15, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem v Plzni, Karlova 211/5, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 250/2010, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 22 Co 523/2011-44, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.400,- Kč k rukám JUDr. Ing. Miroslava Silovského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. 27 C 250/2010-29, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 200.000,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně a) uzavřela s žalovaným dne 1. 7. 2009 smlouvu označenou jako smlouva o rezervaci podle § 50a občanského zákoníku , v níž se žalovaná (označovaná jako investor ) zavázala pro žalobkyni a) rezervovat bytovou jednotku č. 006 o celkové výměře 86,99 m2 . Na základě smlouvy žalobkyně a) poskytla žalovanému částku 200.000,- Kč. Uzavřenou smlouvu shledal soud prvního stupně neurčitou a tím i neplatnou (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Uzavřel proto, že poskytnuté peněžité plnění představuje majetkový prospěch žalované vzniklý plněním z neplatného právního úkonu, bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povina vydat (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.). Dovodil, že aktivně legitimováni k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení jsou oba žalobci jako manželé, neboť jde o závazek, který vznikl za trvání manželství ; přitom odkázal na ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2012, č. j. 22 Co 523/2011-44, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé vůči žalobkyni a) potvrdil, zatímco ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II a III), jakož i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV a V). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal za správná a z právního posouzení věci přijal též závěr o neplatnosti smlouvy o rezervaci bytové jednotky pro její neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jakož i o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované coby majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Odmítl však právní posouzení soudu prvního stupně v otázce věcné legitimace manželů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi dospěl k závěru, že při bezdůvodném obohacení spočívajícím v plnění na základě neplatné smlouvy jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci a aktivní nebo pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je proto dána pouze na straně účastníků (neplatné) smlouvy. Jelikož v daném případě žalobce b) účastníkem smlouvy nebyl (tou byla toliko žalobkyně a/, jež podle smlouvy poskytla žalované straně peněžité plnění 200.000,- Kč), aktivní legitimace ve sporu s žalovanou žalobci b) nesvědčí. Na tom dle závěru odvolacího soudu nic nemění ani okolnost, že žalobci jsou manželé. Poukaz soudu prvního stupně na ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) označil odvolací soud za nepřípadný, již proto, že jde o ustanovení týkající se závazů patřících do společného jmění manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání. Rozsudek jím napadl v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu žalobce b) a žalované se žaloba zamítá . Co do přípustnosti dovolání dovolatel odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně pokládá vyřešení otázky aktivní legitimace manželů (žalobců) k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, v situaci, kdy smlouvu uzavřel jen jeden z manželů (zde žalobkyně a/). Dovolatel poukazuje na to, že jde o pohledávku (majetek) patřící do společného jmění manželů a dovolává se též aplikace ustanovení § 145 odst. 4 obč. zák., dle něhož z právních úkonů týkajících se společného jmění jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu původ prostředků použitých k plnění závazku, tedy že šlo o peněžité prostředky patřící do společného jmění manželů, a že se smlouva týká nemovitosti, kterou měli žalobci nabýt do společného jmění manželů. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku bod bodem I, jakož i ve výrocích III a V na něm závislých zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud v dovoláním vymezeném rozsahu přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán (§ 456 věta první obč. zák.). Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.).

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).

Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z ustanovení § 451 odst. 1 věty první obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený). Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (§ 456 obč. zák.). V případě bezdůvodného obohacení vzniklého plněním poskytnutým na základě smlouvy (§ 457 obč. zák.) jsou účastníky závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení účastníci smlouvy, kteří si poskytli vzájemné plnění a pouze jim proto přísluší i věcná legitimace aktivní i pasivní ve sporu o plnění ze závazku vzniklého z bezdůvodného obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo rozsudek ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. 47, č. 156).

Pro posouzení otázky aktivní legitimace žalobce b) k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu vzniklého žalované plněním z neplatné smlouvy) je tudíž významné vyřešení právní otázky, zda se i žalobce b) stal účastníkem smlouvy, kterou s žalovanou uzavřela jeho manželka za trvání manželství. Na takto položenou otázku dává judikatura Nejvyššího soudu odpověď zápornou.

S vyřešením této otázky v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí zejména s poukazem na ustanovení § 145 odst. 4 obč. zák., podle něhož z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manžele společně a nerozdílně a které dle názoru názoru dovolatele mělo být aplikováno i v případě pohledávky uplatňované žalobci v tomto řízení, jde-li o pohledávku (majetek) patřící do společného jmění manželů.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, uveřejněný pod č. 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007; nebo usnesení ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, uveřejněné pod č. 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1342/2012), vzniklý závazkový právní vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani ustanovení § 145 odst. 4 obč. zák., které nemůže modifikovat okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při případném vypořádání ohledně majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění. Nelze proto dovozovat, že by ustanovení § 145 odst. 4 obč. zák. mohlo zakládat solidaritu mezi dlužníky či věřiteli jen proto, že jsou manželé.

Tedy pouze ten z manželů, který byl účastníkem smlouvy, podle níž si strany poskytly vzájemné plnění, může být i účastníkem závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, k jehož vzniku došlo v důsledku neplatnosti smlouvy (a jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti smluvních stran k vrácení na základě smlouvy poskytnutého plnění; § 457 obč. zák.). Manžel, který účastníkem nebyl, k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení legitimován není, bez ohledu na to, zda jde pohledávku patřící do společného jmění manželů (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008 spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu veřejnosti dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz).

K námitkám dovolatele sluší se dodat, že v posuzované věci nejde o ochranu vlastnického práva k věci patřící do společného jmění manželů (které se bezpochyby může domáhat samostatně kterýkoliv z manželů; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 8, ročník 2001; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002), nýbrž o plnění ze závazkového právního vztahu, k jehož účastníkům patřil toliko jeden z manželů.

Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

V dovolacím řízení plně úspěšná žalovaná má vůči žalobci b) právo na náhradu nákladů potřebných k obraně práva v tomto řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.). K těmto nákladům na straně žalované patří odměna advokáta ve výši 9.100,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 200.000,- Kč; § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) a paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. celkem 9.400,- Kč. Náhradu nákladů v této výši žalobce b) zaplatí k rukám advokáta zastupujícího v řízení žalovanou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
Mgr. Petr Kraus předseda senátu