28 Cdo 837/2005
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 837/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: A. H. m. P., P., zastoupeného advokátem, a B. České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1.11.2004, sp.zn. 20 Co 242/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 185/2001 (žalobců: a/ J. F., b/ M. R., c/ J. M., a d/ H. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. Útvaru rozvoje h. m. P., zastoupeného advokátkou, 2. H. m. P., které bylo v řízení zastoupeno advokátem, a 3. České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 18.3.1992, se žalobci domáhali, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 275 s pozemkem parc. č. 215 v P. V žalobě bylo uvedeno, že původní spoluvlastníci těchto nemovitostí P. N., J. M. a JUDr. M. N. je postoupili darovacím prohlášením z 21.10.1960 státu. Žalobkyně PhDr. M. R. je dcerou Dr. M. N. a žalobci Ing. J. M. a Ing. H. D. jsou vnuky J. M. Žalobci vyzvali dopisem z 20.9.1991 o vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že tu nešlo o darovací prohlášení ohledně nemovitostí, které by bylo učiněno v tísni, a nešlo o převod zcela bezúplatný, když byly státem převzaty i dluhy převodců v hodnotě 190.989,50 Kč. Žalovaní měli dále za to, že dům čp. 275 v P. nelze vydat, protože jde o stavbu, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2.10.1998, čj. 22 C 86/92-225, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení jen žalovanému H. m. P. a také zaplatit na účet Obvodního soudu v Praze 1 náhradu za vyplacené znalečné v tomto řízení.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20.5.1999, sp.zn. 55 Co 209/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným H. m. P. Tomuto žalovanému byla přiznána i náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.

Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu z 20.5.1999 bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 9.1.2001, 28 Cdo 2355/99. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti rozsudku dovolacího soudu podali žalobci ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud ČR nálezem z 12.9.2001, II. ÚS 231/01. Tímto nálezem byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2.10.1998, čj. 22 C 86/92-225, i rozsudek Městského soudu v Praze z 20.5.1999, sp.zn. 55 Co 209/99, a také rozsudek Nejvyššího soudu z 9.1.2001, 28 Cdo 2355/99.

Ve svém nálezu vyslovil Ústavní soud ČR právní názor tohoto znění: Při interpretaci a aplikaci § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno postupovat od případu k případu, při zachování práva na individuální posouzení. Pro úvahu o zásadní přestavbě stavby je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru. Zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru, lze stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať již z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti např. stropů, byť na vyšší úrovni, když v případě restitučních předpisů máme co činit se čtyřicetiletým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal výrazný posun .

V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze 7.6.2002, čj. 22 C 185/2001-346, že připouští, aby do řízení vstoupil další účastník řízení, a to Česká republika-Ministerstvo financí ČR. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 22 C 185/2001-358, pak bylo ještě rozhodnuto, že v řízení bude namísto žalobkyně PhDr. A. F. pokračováno se synem této zůstavitelky PhDr. J. F.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11.12.2003, čj. 22 C 185/2001-390, bylo pak žalovaným Útvaru rozvoje h. m. P., Obci H. m. P. a České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uloženo, aby se žalobci PhDr. J. F., PhDr. M. R., Ing. J. M. a Ing. H. D. uzavřeli dohodu o vydání budovy čp. 275 v P. a pozemku parc. č. 215 (o výměře 242 m2)-zastavěné plochy a nádvoří, a to žalobci Dr. J. F. z jedné ideální poloviny, Dr. M.R. z jedné ideální čtvrtiny a Ing. H. D. i Ing. J. M. každému z jedné ideální osminy. Žalovanému Útvaru rozvoje h. m. P. a žalovanému H. m. P. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného 41.387,10 Kč a na úhradu soudního poplatku 300 Kč. Všem žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 43.935 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především uvedeno, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem Ústavního soudu ČR při posouzení věci individuálním náhledem . V tomto smyslu, vycházeje ze znaleckých posudků, provedených v tomto řízení (znalce Ing. M. F. a V. u. t. v B.), došel soud prvního stupně k závěru, že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti u domu čp. 275 v P. jsou tu nerovnocenné, že krov domu je ze 100 % pouze vyměněný a u stropu nedošlo k zásadní přestavbě, schody jsou z 59,69 % původní a nové jsou pouze ze 40,13 %. Soud prvního stupně byl tedy toho názoru, že uvedený dům neprošel zásadní přestavbou a nic nebrání tomu, aby nemovitost byla vydána a aby žalovaní uzavřeli se žalobci dohodu o vydání nemovitostí v jimi navrženém znění.

Soud prvního stupně ještě dodával, že žalobu shledal důvodnou vůči všem třem žalovaným subjektům; žalovaný Útvar rozvoje h. m. P. (případně jeho právní předchůdce) držel žalobci uváděné nemovitosti k 1.4.1992; do vlastnictví H. m. P. byl rozhodnutím ministra kultury z 1.12.1992, čj. 14.050/92, převeden v rámci převodu některých kulturních památek i dům čp. 275 v P.; třetímu žalovanému bylo uloženo (společně a nerozdílně s dalšími žalovanými) vydat nemovitosti s poukazem na ustanovení zákona č. 219/1990 Sb., protože se jedná o majetek značné hodnoty a stát by měl být informován o tom, že se s těmito věcmi disponuje.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11.12.2003, čj. 22 C 185/2001-390 (ve znění opravného usnesení z 30.3.2004, čj. 22 C 185/2001-415) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 1.11.2004, sp.zn. 20 Co 292/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení vůči státu. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše těchto nákladů činí 35.815 Kč; jinak byl tento výrok potvrzen. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše poplatku činí 500 Kč; jinak byl i tento výrok potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.590 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud uváděl, že v řízení nebyla zpochybněna skutečnost, že žalobci jsou právními nástupci původních spoluvlastníků nárokovaných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Z prohlášení o postoupení nemovitostí státu z 21.10.1960 dovozoval odvolací soud (podle obsahu a účelu tohoto prohlášení), že tu šlo o darování nemovitostí státu, takže tu byl dán právní důvod vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb., když z výsledků v řízení provedeného dokazování byla shledána tíseň na straně postupujících při učinění prohlášení o postoupení nemovitostí z 21.10.1960, neboť postupující nemohli s těmito nemovitostmi disponovat, nemohli nakládat s nájemným, které se odvádělo na vázaný účet, spoluvlastníci nezískávali z nemovitostí žádný užitek, ale ležela na nich povinnost o údržbu a opravy nemovitostí. Státem převzetý dluh na domě čp. 275 v P. činil jen 36.266,35 Kč a nikoli 190.980,58 Kč (jak měli za to žalovaní).

Pokud šlo o otázku pasívní legitimace na straně žalovaných v tomto sporu, byl odvolací soud toho názoru, že právnickou osobou, která sporné nemovitosti jako majetek státu držela ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1.4.1991), byl Útvar hlavního architekta h. m. P. (jako právní předchůdce žalovaného Útvaru rozvoje h. m. P.). Povinnou osobou tu je, podle názoru odvolacího soudu, i žalované H. m. P., které drží pozemek parc. č. 215 v katastrálním území P., a které je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník obou nemovitosti, o něž v tomto řízení jde. Ohledně žalované České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dovozoval odvolací soud její pasívní legitimaci v této právní věci v důsledku toho, že pokládal úkon Ministerstva kultury, jímž byl dům čp. 275 v P. převeden do vlastnictví H. m. P. v rámci převodu nemovitostí, které mají povahu kulturních památek, za neplatný vzhledem k ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb., zakazujícímu povinné osobě disponovat s věcmi, na které byl uplatněn restituční nárok; proto bylo nutno, podle názoru odvolacího soudu, uložit povinnost k vydání věcí i státu, jehož vlastnické právo ke sporným nemovitostem stále trvá (při neplatnosti uváděného úkonu převodu domu).

Odvolací soud pak dále uváděl, že zásadní spornou otázkou tu bylo to, zda došlo zásadní přestavbou domu čp. 275 v P. ke změně jeho stavebně technického charakteru ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl za to, že tuto otázku zodpověděl soud prvního stupně v rámci vytyčeném nálezem Ústavního soudu ČR z 12.9.2001, II. ÚS 231/01, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, podané žalobci v této právní věci . Tímto nálezem byly soudy obou stupňů vázány a vyšly z toho, že v něm Ústavní soud ČR podrobil kritice závěry obecných soudů všech stupňů v tom směru, že nedostatečně uvážily nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti stavby, jakož i okolnost, zda došlo k vybudování konstrukcí zcela nových na kvalitativně odlišné úrovni, nebo naopak k jejich prosté obměně . Shledal proto odvolací soud správný závěr soudu prvního stupně, že tu ke změně stavebně technického charakteru domu zásadní přestavbou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo, když z revizního posudku V. u. t. v B. vyplynulo, že u jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti (krovu, stropů, schodů, základů a zdiva) šlo převážně o obměnu původních konstrukcí (byť i v případě krovu o obměnu stoprocentní) a nikoli o kvalitativní změnu, a když objem skutečně nových konstrukcí zdiva, základů, stropů a schodů u žádného z těchto prvků nepřesahuje polovinu těchto konstrukcí.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; k dílčí změně přistoupil odvolací soud u výroků o nákladech řízení u soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalované H. m. P., dne 23.11.2004 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 17.1.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen Úřadu pro zastoupení státu ve věcech majetkových dne 22.11.2004 a dovolání ze strany žalované České republiky-Úřadu pro zastoupení státu ve věcech majetkových bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.1.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se H. m. P. navrhovalo ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tento dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody tento dovolatel uplatňoval, že tu v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolávající se H. m. P. především vytýkalo rozsudku odvolacího soudu, že uložil třem žalovaným rukou společnou a nerozdílnou uzavření dohody vydání nemovitých věcí, přestože povinnou osobou může být, podle názoru uvedeného dovolatele nejvýše jeden ze žalovaných ve vztahu k jedné vydávané věci. Dovolatel byl dále toho názoru, že rozsudky soudů obou stupňů byly nahrazeny projevy vůle všech tří žalovaných, přestože nejméně u dvou žalovaných by uvedený projev vůle nemohl být ani dobrovolně vůbec učiněn, respektive by neměl vůbec žádné právní následky .

Dovolávající se H. m. P. dále vytýkalo odvolacímu soudu nesprávnost nepoužití ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, když v tomto občanském soudním řízení byly provedeny na žádost soudu dva znalecké posudky a z obou těchto posudků vyplývá, že nejméně u dvou prvků dlouhodobé životnosti stavby (u krovu a stropní konstrukce) došlo k výměně v rozsahu přesahujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku; do všech ostatních prvků dlouhodobé životnosti stavby bylo přinejmenším zásadním způsobem při rekonstrukci zasaženo.

Dovolávající se H. m. P. dále vytýkalo rozhodnutí odvolacího soudu, že postupní prohlášení z 21.10.1960 posoudil výlučně jako smlouvu darovací a převzetí závazku státem v této souvislosti bylo odvolacím soudem posouzeno jako samostatná dohoda o převzetí dluhu . Dovolatel naproti tomu zastává názor, že hospodářská kauza uvedeného právního úkonu nemůže být takto rozdělována . Dovolatel má za to, že převod nemovitosti (která měla tehdy hodnotu cca 60.000 Kč) a na druhé straně převzetí dluhu státem ve výši 190.989,58 Kč (byť i včetně dluhu za další nemovitost v P.), k němuž v souvislosti s postupním prohlášením z 21.10.1960 došlo, nelze proto, podle názoru dovolatele, označit za bezúplatný převod nemovitostí.

Dovolávající se H. m. P. zastává i názor, že pasívně legitimovanou může být v tomto případě pouze osoba, která by dohodu mohla učinit dobrovolně i mimo soudní řízení a jejíž úkon by měl i příslušné následky. Žalované H. m. P. však takovou osobou není, neboť na něj nemohla přejít povinnost k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., když nárok na vydání věcí tu byl uplatněn přede dnem, ke kterému měly nemovitosti, o které v tomto řízení jde, přejít podle zákona a podle rozhodnutí ministra kultury, vydaného dne 1.12.1992. Jestliže však, jak uvádí odvolací soud, vlastnictví podle uvedeného opatření ministra kultury na žalovanou obec nepřešlo, nepřešel na ni ani závazek vydat nemovitosti oprávněným osobám. Nelze z tohoto hlediska pokládat za rozhodné, že žalovaná obec je zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí ohledně vydávaných nemovitostí. Žalované H. m. P. nedrží ani pozemek parc. č. 215, na němž dům čp. 275 v P. stojí, protože není držitelem uvedené stavby, který jedině by mohl být držitelem pozemku.

Dovolávající se Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém dovolání rovněž navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedená dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala ty důvody, které jsou uvedeny v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. c/ a b/ občanského soudního řádu.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uváděl za dovolávající se Českou republiku, že zásadní pochybení odvolacího soudu v této právní věci spočívá v tom, že tento soud nevypořádal (stejně jako soud prvního stupně) s otázkou pasívní legitimace všech tří žalovaných. Na straně povinných osob nemůže vůbec jít o společné a nerozdílné účastenství státu a dalších povinných osob, které věci drží; to odporuje znění, obsahu i účelu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když tu rozhodně v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nešlo o společnou držbu nemovitostí. Držitelem tu byl od 18.12.1960 Útvar hlavního architekta H. m. P.; otázka, kdo je právním nástupcem tohoto držitele nebyla v řízení před soudy obou stupňů plně objasněna, třebaže na potřebu objasnění této otázky poukazoval i Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu z 12.9.2001, II. ÚS 231/01. Nemohla tu být v žádném případě založena solidární povinnost tří rozdílných subjektů k vydání věcí.

Při posuzování dovolání obou uvedených dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2é00 Sb., podle něhož platí ustanovení tohoto zákona zásadně i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání obou dovolatelů směřovalo proti rozhodnutím soudů obou stupňů, jež bylo vydáno v dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 12.9.2001, II. ÚS 231/0l.

Rozhodnutí Ústavního soudu je podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle § 226 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a otištěný pro informaci obecných soudů i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v ročníku 1997 této Sbírky na str. 149-151 /259-261/).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 22 C 185/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda dovolací soud řešil ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Při úvaze o tom, zda odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí v této právní věci právní otázky v souladu či v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku (právní otázky), které by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, bylo třeba v daném případě vycházet především z právních závěrů předchozího zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 22.9.2001, II. ÚS 231/01 (kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, podané v této právní věci) a také z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Ústavní soud ČR se ve svém již uvedeném zrušovacím nálezu zabýval detailně zejména tím, jak má být podle jeho názoru v tomto konkrétním případě aplikováno ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Právní závěry Ústavního soudu ČR k této otázce citoval odvolací soud v plném znění ve svém rozsudku z 1.11.2004, 20 Cdo 292/2004, na str. 2-3; z těchto závěrů také odvolací soud (jak má i dovolací soud za to) plně vycházel a pokládal právní otázku aplikace a výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s tímto konkrétním případem za vyřešenou.

Pokud se nadále odvolací soud zabýval otázkou aplikace ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., na jejíž řešení a potřebu jejího řešení jen poukazoval Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu z 22.9.2001, II. ÚS 231/01, je dovolací soud toho názoru, že se tu odvolací soud při aplikaci a dílčím výkladu uvedeného ustanovení nedostal do rozporu se slovním zněním a obsahem ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a měl také na zřeteli to, co bylo k výkladu tohoto ustanovení i ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 114-115 /248-249/): V případě nároku na vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. i ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. tu pojem vydání věci zahrnuje i vyklizení nemovité věci a není třeba vydávání dalšího rozsudku soudu o vyklizení věci ve zvláštním soudním řízení. Protože nelze vyloučit i možnost uplatnění žaloby o uložení povinnosti organizace (povinné osoby) uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci, pravomocný rozsudek soudu, jímž bylo takové žalobě vyhověno, nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření takové dohody v navrženém znění (ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu).

Z uvedeného vyplývá, že tu při rozhodování soudu o návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci jde o nahrazení projevu vůle povinné osoby (povinných osob) a nikoli o ukládání povinnosti, která by teprve musela být vymáhána výkonem rozhodnutí, směřujícím k vymožení nějakého plnění úkonem povinné osoby (povinných osob) anebo o založení nějaké odpovědnosti ze strany povinné osoby (povinných osob), a to povinnosti individuální či společné.

Nemohl tedy dovolací soud dospět u dovolání dovolatelů k závěru, že jsou u těchto dovolání splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, a to z hledisek, jež jsou jmenovitě uvedena v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu