28 Cdo 830/2007
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 830/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Z. S. K. v. o. S., P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 9. 2006, sp. zn. 5 Co 2913/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 317/2003 (žalobců: 1. Ing. arch. S. K., 2. Ing. J. V., a 3. S. K. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. P. f. ČR, a B. Z. S. K. v. o., S., P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání dovolatele Z. S. K. v. o. S., P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 9. 2006, sp. zn. 5 Co 2913/2005, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané u soudu 31. 3. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku z 26. 8. 2005, čj. 6 C 317/2003-75. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali, aby soud svým rozsudkem rozhodl, že žalobkyně Ing. arch. S. K. je vlastnicí části nemovitostí v katastrálním území O. nad V. parc. č. 172/11 zahrady (o výměře 1145 m2 a 2906 m2) a že žalobci Ing. J. V. a S. K. V. jsou vlastníky části nemovitosti v katastrálním území O. nad V. parc. č. 172/9 (o výměrách 1135 m2 a 3020 m2), a to každý stejným dílem. Soud prvního stupně ve svém výroku rozsudku vyslovil, že se takto nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu v P. Okresního pozemkového úřadu z 18. 11. 2002, čj. PÚ 8067/2/Šv, v celém rozsahu. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Z. S. na náhradu nákladů řízení 6.793,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 6. 2006, sp. zn. 5 Co 2913/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Písku z 26. 8. 2005, čj. 6 C 317/2003-7, změněn tak, že se určuje, že Ing. arch. S. K. je vlastnicí pozemku parc. č. 172/11 (o výměře 4051 m2) v katastrálním území O. nad V. (podle geometrického plánu Ing. E. R. z 5. 5. 2006, č. 297-8/2006, schváleného Katastrálním úřadem pro J. k. katastrální pracoviště P., dne 18. 5. 2006, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku a že se dále určuje, že Ing. J. V. a S. K. V. jsou každý v rozsahu jedné poloviny vlastníky pozemku parc. č. 179/9 (výměře 4153 m2) v katastrálním území O. nad V. (podle geometrického plánu Ing. E. R. z 5. 5. 2006, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku). Také v rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Pozemkovému úřadu v P. z 18. 11. 2002, čj. PÚ/8067/2/Šv., v plném rozsahu . Žalovanému P. f. ČR

a žalovanému Z. S. K. v. o. bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 11.783,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání .

Odvolací soud konstatoval, že pozemkový úřad v daném případě ve svém zamítavém rozhodnutí z 18. 11. 2002 dospěl k závěru o existenci tísně na straně tehdejších prodávajících S. V. a S. K. při prodeji nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, smlouvou z 22. 6. 1966, uzavřenou se Z. v. R. o. h. n. p. P., ale pozemkový úřad měl zároveň za to, že se nepodařilo prokázat nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání uvedené kupní smlouvy. Odvolací soud dále konstatoval, že také soud prvního stupně dospěl k závěru, že u převodu nemovitého majetku smlouvou z 22. 6. 1966 nešlo

o nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena.

Odvolací soud se ztotožnil s nezpochybňovaným závěrem soudu prvního stupně, že tehdejší prodávající při uzavírání kupní smlouvy z 22. 6. 1966 jednali v tísni ; za nesprávný však považoval právní závěr soudu prvního stupně, že nebyla současně splněna další podmínka (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), že prodávající nejednali za nápadně nevýhodných podmínek.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud i při konstatování toho, že obě prodávající dostaly při prodeji z 22. 6. 1966 za chatu, oplocení a pozemky to, čeho se jim podle cenového předpisu dostat mělo, byl toho názoru, že i kdyby obě prodávající byly v tehdejší době zvýhodněny při ocenění plotu, nemůže to nic změnit na závěru o tom, že při zohlednění všech skutkově podstatných okolností případu jednali tehdejší prodávající za nápadně nevýhodných podmínek . Při tomto prodeji totiž prodávající fakticky darovaly státu pozemky o výměře přesahující 8000 m2 (oplocené, s trvalými porosty a se zdrojem pitné vody), když totiž tyto pozemky převedly za současného vzdání se odpovídající pozemkové náhrady (obě nepožadovaly poskytnutí odpovídajících náhradních pozemků) v situaci, kdy zaplacení kupní ceny za pozemky tu bylo právním předpisem vyloučeno. Pozemky byly nad to budoucím kupujícím ještě před koupí devastovány, takže i v tomto smyslu došlo k tomu, že prodávající uzavřely smlouvu, o níž lze mít za to, že by nebyla uzavřena, pokud by se smlouvu uzavírající osoby mohly svobodně rozhodnout o prodeji. Odvolací soud proto shledal, že na straně prodávajících došlo při smlouvě z 22. 6. 1966 k naplnění restitučního důvodu stanoveného v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

Z uvedených důvodů přistoupil odvolací soud ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a svým rozsudkem vyslovil, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí tak, jak to bylo specifikováno v doplněném žalobním návrhu žalobců (v souladu s nově vytvořeným geometrickým plánem, který se stává součástí tohoto rozsudku).

Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud i nově o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupně podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 13. 11. 2006 advokátu, který žalovaný Z. S. K. v. o. zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 19. 12. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Písku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalším uřízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval odvolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že závěry odvolacího soudu nevycházejí v podstatné části z provedeného dokazování.

Dovolatel je toho názoru, že na rozdíl od uveřejněné judikatury soudů odvolací soud posuzoval nevýhodnost podmínek uzavírání smlouvy nikoli podle stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy, tedy podle stavu tehdy obvyklého, nýbrž přihlížel spíše k dnešnímu stavu, třebaže platnost právních úkonů dříve učiněných, nelze zpochybňovat pozdější změnou cenových relací danou cenovým vývojem (k doložení tehdejších cenových relací měl odvolací soud k dispozici dva znalecké posudky ohledně toho, zda sjednaná kupní cena ve smlouvě z 22. 6. 1966 odpovídala tehdy platným cenovým předpisům). Před uzavřením uvedené smlouvy povolilo Ministerstvo financí (dne 24. 5. 1966) výjimku podle § 26 vyhlášky č. 73/1964 Sb. a vyslovilo souhlas, aby za oplocení části převáděných pozemků byla přiznána kupní cena podle § 5 vyhlášky č. 73/1964 Sb. v celkové výši 7.616,- Kč; přitom kupní cena tohoto oplocení, vypočtená podle citované vyhlášky činil jen polovinu této částky, tedy 3.808,- Kč. Podle názoru dovolatele tu tedy byla všestranná snaha, aby se podařilo kupní cenu, stanovenou podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., zvýšit tak, aby se v penězích vykompenzoval převod pozemků, které nebylo možné podle této cenové vyhlášky ocenit. Kupující se také v kupní smlouvě z 22. 6. 1966 zavázali splnit odvodní kontitgent z kupovaných pozemků, předepsaný pro rok 1966, za prodávající; taktéž se kupující zavázali svým nákladem koupené pozemky oplotit směrem k pozemků prodávajících. Pokud odvolací soud vyvozoval nápadně nevýhodné podmínky ze započetí některých prací na prodávaných pozemích (rozhodně ovšem nešlo o žádnou devastaci pozemků) ještě před uzavřením kupní smlouvy, jeví se to dovolateli jako účelové a nevycházející z provedeného dokazování, když totiž prodávající dne 23. 11. 1965 samy daly souhlas k zahájení stavebních prací na prodávaných pozemcích.

Dovolatel dodával, že uzavření kupní smlouvy z 22. 6. 1966 bylo připravováno několik měsíců a při této přípravě bylo postupováno ve vzájemné shodě a nikoli se snahou prodávající ošidit a nic jim nenabídnout .

Ve vyjádření žalobců Ing. arch. S. K. a Ing. J. V. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedení žalobci ve svém vyjádření zdůrazňovali skutečnost, že jejich právní předchůdci byli fakticky nuceni spolu s úplatným převodem prodávaných nemovitostí darovat státu i pozemky o výměře téměř 8000 m2, čímž se odvolací soud ve svém rozsudku i podrobně zabýval. V řízení nebylo doloženo, že by kupující měl v úmyslu zvýhodnit prodávající v míře co největší, aby jim kompenzoval nemožnost poskytnutí náhrady za část pozemků:, jak to uvádí dovolatel. Přípravnými stavebními pracemi na převáděných pozemcích došlo skutečně k poškození pozemků, došlo k faktickému zničení studně jako zdroje vody na pozemku a vykácení stromů na pozemku, aby se tak pracovníci dostali se svou technikou pro pozemní práce na celý pozemek; proti uvedenému postupu při těchto přípravných stavebních pracích také právní předchůdci žalobců už tehdy protestovali. Vyjadřující se dva žalobci měli i za to, že obsah a rozsah dovolání dovolatelel není po právní stránce v dovolání vymezen a tvrzení v dovolání nejsou nijak dokládána.

Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Šlo tu o řízení, které navazovalo na řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a v tomto řízení došlo také k vydání rozhodnutí uvedeného úřadu.

Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. totiž nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.

Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li orgán moci výkonné (správní orgán) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž právní věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Rozsudek soudu podle § 250j odst. 1 občanského soudního řádu, vydaný v řízení o takovém návrhu, nahrazuje pak rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno (§ 250j odst. 2 občanského soudního řádu); tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku soudu.

Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 9. 2006, sp. zn. 5 Co 2913/2005, jako dovolací důvod především to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou vydány oprávněným osobám (§ 4 téhož zákona) nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Ve stanovisku k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

a k jejich aplikaci v praxi soudů, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. jednak poukázáno na výklad pojmu tísně, jak je obsažen v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 uváděné Sbírky na str. 138/272)

a jednak bylo zdůrazněno, že nápadně nevýhodné podmínky nepředstavují jen rozpor s cenovými předpisy, ale i další okolnosti.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) bylo vyloženo, že nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat, vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné podmínky smluvní či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem .

Vzhledem k těmto citovaným ustanovením a uváděným právním závěrů z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud jednoznačně a přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 9. 2006 (sp. zn. 5 Co 2923/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si uplatněný právní předpis nesprávně vyložil např. ve zjevném rozporu s právními závěry zaujatými v uveřejněné judikatuře soudů, jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

S uvážením toho, že tu nebylo možné dospět k závěru o spočívání rozhodnutí odvolacího soudu (napadeného dovolání) na nesprávném právním posouzení věci (ani z hlediska posouzení právní věci nesprávným právním předpisem, ani z hlediska nesprávného vyložení si použitého právního předpisu) ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, bylo třeba na dovolání dovolatele nahlížet spíše jako na dovolání vytýkající vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení či vycházení ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v dokazování (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), popřípadě vytýkající vadné hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Také v uvedeném smyslu vycházel dovolací osud z právních závěrů z uveřejněné judikatury. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů jmenovitě uvedených v této právní úpravě. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá .

Při uplatnění všech uváděných okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by přípustné dovolání dovolatele bylo rovněž dovoláním plně důvodným tak, aby bylo možné přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávného.

Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem podle ustanovení § 243b odst. 6

a podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. února 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu