28 Cdo 813/2011
Datum rozhodnutí: 13.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 813/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Hospitální nadace Františka Antonína hraběte Sporcka v Kuksu , se sídlem v Kuksu 76-1, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Lesům České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 155/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2010, č. j. 26 Co 325/2010-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 6. 2010, č. j. 30 C 155/2009-195, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí (nacházejících se v kat. úz. V. B. u Ch., H., K., K. u K. a Ch. H.). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto též o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému ad 1) částku 180,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad 2) pak bylo stanoveno, že tito vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat totožnost s nadací založenou v roce 1731, ani své právní nástupnictví. Podle názoru nižších instancí v tomto směru nepostačuje se toliko dovolávat shodného označení, cílů či ducha tradic původní nadace. Odvolací instancí bylo navíc konstatováno, že se žalobkyně nemohla vzhledem k existenci speciálních restitučních předpisů ubírat obecnou cestou (tj. prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem, jež byly původní nadaci v době minulé státem odňaty) a obcházet tak restituční zákonodárství, které zde vycházelo z premisy, že právní opatření minulého režimu platí restituce se totiž na nadační majetek nevztahuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání uvedla vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka považovala právní posouzení odvolací instance za zásadně významné z těchto důvodů: 1) nadace je vymezena nadačním jměním a účelem, ke kterému má být podle příkazu poskytovatele toto jmění použito i za situace, kdy s účelově sdruženým majetkem vloženým do nadace bylo po roce 1948 v důsledku politických, hospodářských a sociálních poměrů disponováno ze strany státu v rozporu se zákonem a s účelem vymezeným zřizovatelem, 2) nadace vzniklá před účinností zákona č. 509/1991 Sb., následně registrovaná podle ustanovení § 20b odst. 3 citovaného předpisu, jakož i podle § 5 ve spojení s ustanovením § 35 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, zůstává nadací vzniklou v době, kdy její vznik nebyl právními předpisy upraven, pokud je vymezena stejným účelem a majetkem, 3) speciální právní úprava přijatá restitučním zákonodárstvím nevylučuje aplikaci obecné úpravy, jestliže na projednávanou problematiku restituční předpisy nedopadají. Zdůraznila dále, že její kontinuitu s historickou nadací nelze vyloučit poukazem na absenci sdruženého majetku. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Z konstantní judikatury se podává, že Nejvyšší soud již od počátku svého rozhodování v restitučních věcech zdůrazňoval, že oprávněnými osobami podle restitučních zákonů jsou (až na výjimky viz níže) pouze osoby fyzické, nikoliv právnické. Z dikce ustanovení
§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), jakož i z textu dalších restitučních předpisů, totiž plyne, že za osobu oprávněnou lze uznat pouze fyzickou osobu, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (hovoří se zde o státním občanovi České a Slovenské Federativní Republiky). Právnické osoby jsou pak v těchto případech z možnosti domáhat se restituční cestou vydání odňatého majetku vyloučeny (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3816/2009, či rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000, aj.).
Případná restituce právnických osob je řešena zvláštními předpisy (např. zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd). Žalobkyně jako právnická osoba (nadace) tedy nemůže být aktivně věcně legitimována, protože ve vztahu k ní a jejímu nároku, týkajícímu se především zemědělských a lesních pozemků, žádný speciální předpis o restitucích nebyl vydán (když výše citovaný zákon o půdě restituci právnických osob neumožňuje).
Tím spíše absentuje na straně žalobkyně oprávnění podat určovací žalobu, jejímž prostřednictvím není přípustné obcházet smysl restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 1).
Z pohledu uvedených interpretačních závěrů, poukazujících na neexistenci judikatorního přesahu dané věci, nepovažuje dovolací soud za nezbytné zodpovídat zvlášť všechny dovolatelkou položené právní otázky. Při uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se navíc nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (viz § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Pokud tedy nižší instance shledaly, že žalobkyně neprokázala své právní nástupnictví po původní (historické) nadaci z roku 1731, je nutno z tohoto zjištění vycházet.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2011 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu