28 Cdo 810/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 810/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 30.9.2004, sp.zn. 35 Co 213/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 19 C 279/2001 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným M. C., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, za vedlejší účasti /na straně žalované/ České republiky-Ministerstva financí, za něž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Praha, 100 10 Praha 10, Kodaňská 1441/46), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 24.9.2001, se žalobce domáhal, aby na základě žaloby vůči žalované společnosti s ručením omezeným M. C. bylo soudem určeno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 44 v R. s pozemkem č. kat. 25/2, jež byly zapsány v Zemské desce č. 671 a nyní jsou zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10 pro katastrální území R. u Katastrálního úřadu v D. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti získal žalobce děděním po svém otci O. F. K. zemřelém 19.12.1938, a to předáním dědictví pozůstalostním soudem v Č. K. do rukou poručníka žalobce (jemuž tehdy byly pouze 4 roky) Ing. F. K. K. Na uvedené nemovitosti, tvořící ještě i s jinými nemovitostmi panství Č. K., byla zavedena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb., a to Zemským národním výborem v P. dne 30.6.1945 pod čj. III 1a 768/1. Vlastnictví žalobce k uvedeným nemovitostem nebylo dotčeno žádným zákonným konfiskačním opatřením podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Poručník žalobce Ing. F. K. K. byl v červnu 1945 odvezen nedobrovolně z území tehdejšího Československa jako osoba vysídlená, takže žalobce pak byl již zbaven možnosti být zastupován v řízení před českými státními orgány. Žalobce byl v roce 1940 odvezen svou matkou M. K., která byla Argentinkou, ke své babičce do Argentiny; mateřským jazykem žalobce je španělština. Žalobce na požadovaném určení vlastnictví má naléhavý právní zájem, protože v katastru nemovitostí je nyní ohledně jím uváděných nemovitostí zapsána na listu vlastnictví žalovaná M. C., společnost s ručením omezeným.

Žalovaná M. C., s.r.o., navrhla zamítnutí žaloby. Měla za to, že žalobce nepředložil v této právní věci dostatečný důkaz o nabytí dědictví z titulu dědění. Podle názoru žalované byl majetek, uváděný v žalobě žalobce, v poválečném období zkonfiskován v řízení, které neodporovalo poválečným předpisům; výsledky tohoto konfiskačního řízení nemohou být v tomto občanském soudním řízení přezkoumávány. Žalovaná M. C., s.r.o., nabyla žalobcem uváděné nemovitosti (do nichž už investovala více než 20 milionů Kč) od jejich předchozího vlastníka akciové společnosti U., která je získala na základě privatizačního projektu, schváleného vládou podle zákona č. 92/1991 Sb.; ani rozhodnutí o privatizaci nelze, podle názoru žalované, přezkoumávat v tomto občanském soudním řízení. Žalovaná měla také za to, že se žalobce měl domáhat svého tvrzeného nároku podle zvláštních restitučních zákonů. Žalovaná společnost s ručením omezeným má za to, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu. Žalovaná měla posléze i za to, že by existence tohoto soudního sporu měla být oznámena státu České republice (Ministerstvu financí ČR) a předchozímu vlastníku U., a.s.

Podáním z 25.9.2003 sdělil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že bude v tomto řízení jednat za stát Českou republiku jako za vedlejšího účastníka tohoto řízení, a to na straně žalované. Zároveň tento Úřad navrhl zamítnutí žaloby žalobce s tím, že ohledně majetku, uváděného v žalobě žalobce, jde o majetek, který byl žalobci, respektive jeho otci, konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. Na tento majetek nebyl vznesen žádný restituční nárok. Nemovitosti, uváděné žalobcem, byly na základě privatizačního projektu č. 11 008 státního podniku Severočeské státní lesy vloženy podle zákona č. 92/1991 Sb. do akciové společnosti U., která je pak řádnou kupní smlouvou převedla na žalovanou M. C., s.r.o.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 24.11.2003, čj. 19 C 279/2001-99, byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 25/1 (o výměře 689 m2) se stavbou čp. 44 a stavební parcely č. 25/2 (o výměře 714 m2) se stavbou čp. 87, zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro katastrální území R. a obec J. u Katastrálního úřadu v D. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované MTT C. na náhradu nákladů řízení 10.450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Státu, jako vedlejšímu účastníku řízení na straně uvedené žalované společnosti s ručením omezeným, nebyly přiznány k náhradě náklady řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce se narodil 7.10.1936 ve Vídni a jeho otcem byl O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve Vídni. Otec žalobce byl zapsán jako vlastník v Zemské desce české č. 671, ohledně panství Č. K., o nějž v tomto řízení jde, a to bez omezení až do 7.7.1945, kdy na tyto nemovitosti byla poznamenána národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Národní správa byla v roce 1947 likvidována, majetek byl po schválení Ministerstvem zemědělství veden jako konfiskát podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jako takový byl přidělen Československým státním lesům, národnímu podniku. Žalovaná M. C., s.r.o., získala žalobcem uváděné nemovitosti koupí od akciové společnosti U., která je nabyla na základě privatizačního projektu, schváleného vládou v rámci velké privatizace na základě zákona č. 92/1991 Sb.

Podle názoru soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobce nabyl v žalobě uvedené nemovitosti z titulu dědického práva po svém otci, a to okamžikem předání dědictví pozůstalostním soudem v Č. K. (ve smyslu ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 a tzv. nesporného patentu /č. 208/1854 ř.z/). K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně, i když dědický spis, vedený u soudu v Č. K., se nedochoval, odevzdací listinu žalobce nepředložil, ale soud prvního stupně vycházel z jiných listinných dokladů, které nabytí vlastnictví žalobcem dokazovaly nepřímo (např. existující návrh odevzdací listiny, nebo výměr Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945 nebo usnesení Krajského civilního soudu v Praze z 18.7.1945).

Soud prvního stupně však pokládal současně za prokázáno, že toto vlastnické právo žalobce zaniklo a přešlo na stát aplikací konfiskačních dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (ve spojení s mezinárodní dohodou vyhlášenou pod č. 150/1945 Sb.). Uvedená dohoda umožňovala Československu ponechat si majetek patřící německým vlastníkům a učinit opatření, aby se tento majetek nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu. Takové opatření učinilo Československo dekrety prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. i č. 108/45 Sb. Majetek žalobce byl dán jako celek pod národní správu, která trvala až do 31.8.1947, kdy byla výměrem bývalého Zemského národního výboru v P. ze 7.7.1947 zrušena; důvodem zrušení národní správy byla konfiskace majetkové podstaty spadající pod tuto národní správu.

Soud prvního stupně měl za prokázané, že majetek žalobce byl konfiskován jako osobě německé národnosti na základě dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Otec žalobce byl nepochybně osobou německé národnosti (k této národnosti se hlásil při sčítání obyvatelstva v roce 1921 a v roce 1930), od 10.10.1938 byl otec žalobce státním občanem Německé říše, stýkal se s představiteli nacistického Německa, byl členem sudetoněmeckého F., jehož cílem bylo narušit celistvost Československé republiky; otec žalobce se zřekl domovského práva v H. M. a získal domovské právo v Č. K. v zájmu získání říšskoněmeckého státního občanství. Také matka žalobce byla říšskoněmeckou státní občankou. Žalobce byl takto od narození po svém otci německé národnosti. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce naplnil kriteria, stanovená pro konfiskaci v dekretu č. 12/1945 Sb.

Soud prvního stupně ovšem konstatoval, že správní rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. se v archivech správních orgánů nedochovalo. Soud prvního stupně však vycházel z toho závěru, že tu ke konfiskaci majetku žalobce čs. státem došlo dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23.6.1945, a nebylo na závadu ani to, že mu nepředcházelo deklaratorní správní rozhodnutí. V tomto soudním řízení pak navíc byla konfiskace prokázána listinnými důkazy, a to např. vyhláškami bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945 a ze 17.9.1945, dále složkou listin Ministerstva zemědělství, týkající se likvidace národní správy velkostatku Č. K., ze které bylo zjištěno, že majetek O. K. v Č. K. byl konfiskován vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v D. ze dne 26.2.1946, čj. P/46, protože uvedený vlastník byl německé národnosti a jeho majetek byl převzat do správy státu.

Také v dalších okresech došlo ke konfiskaci majetku žalobce, a to podle dekretu č. 108/1945 Sb. a vydané výměry deklarovaly oprávněnost použití tohoto dekretu v konkrétním případě. Soud v tomto občanském soudním řízení nemohl přezkoumávat věcnou správnost uvedených rozhodnutí o konfiskaci, ale neshledal na druhé straně důvody k tomu, aby tato rozhodnutí měla být považována za nicotná (např. že by byla vydána nad rámec pravomoci správních orgánů; pouze výměry či vyhlášky, znějící na otce žalobce, který zemřel již 19.12.1938, považoval soud prvního stupně za nicotné). Podle názoru soudu prvního stupně nebylo také zjištěno, že by práva a zájmy žalobce byly v probíhajícím správním řízení zkráceny.

Z uvedených důvodů nebylo určovací žalobě žalobce soudem prvního stupně vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 24.11.2003, čj. 19 C 279/2001-99, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem z 30.9.2004, sp.zn. 35 Co 213/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované M. C., s.r.o., na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát jako vedlejší účastník řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V tomto odvolacím řízení vydal odvolací soud ještě před rozhodnutím o odvolání usnesení z 30.9.2004, jímž nepřipustil, aby do řízení na straně žalobce vstoupilo jako vedlejší účastník Hnutí n. o. m. r.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud neměl výhrady ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ani zásadní výhrady k jeho právním závěrům.

Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když žalovaná M. C., s.r.o., je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, na něž si činí nárok žalobce; vklad do katastru nemovitostí byl učiněn na základě kupní smlouvy z 28.8.2000, kterou byly nabyty nemovitosti, uvedené v žalobě žalobce, od prodávající Obce J.; vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v D., čj. V 11-2249/2000.

Pokud šlo o otázku žalobcem tvrzeného nabytí vlastnictví z titulu dědického práva, poukazoval odvolací soud na to, že žalobce původně tvrdil, že v jeho žalobě uváděné nemovitosti nabyl jako dědictví po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938, ale následně toto žalobní tvrzení pozměnil tak, že uvedené nemovitosti nabyl z titulu dědického práva po svém pradědovi, který založil substituční jmění a že otec žalobce tu zemřel jako druhý přední dědic. V této souvislosti nemohl tedy odvolací soud považovat za správný, jak uváděl, závěr soudu prvního stupně, že žalobce nabyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., když totiž (ve smyslu právní úpravy svěřenského náhradnictví podle ustanovení § 605 a násl. občanského zákoníku obecného z roku 1811) bylo nutno pokládat za doložené v tomto řízení, že žalobce byl dědicem svého děda F. B. K., jehož majetek nabyl jako majetek uvolněný úmrtím žalobcova otce O. F. K., který zemřel 19.12.1938, jak vyplývalo z odevzdací listiny někdejšího Německého obvodního soudu v P. ze dne 18.3.1942.

Pokud šlo o posouzení otázky konfiskace nemovitého majetku, uváděného v žalobě žalobce, jak na tuto otázku poukazovala žalovaná společnost i stát, jako vedlejší účastník řízení, pokládal odvolací soud za doloženo (shodně se závěrem soudu prvního stupně), že nemovitý majetek, o nějž v tomto řízení jde, byl, po zrušení předchozí uvalené národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb., konfiskován podle č. 12/1945 Sb., a to jako majetek patřící osobě německé národnosti, když také otec žalobce byl osobou německé národnosti a národnost žalobce se tu ve smyslu ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811 řídila podle národnosti jeho otce.

Odvolací soud neshledal posléze opodstatněným ani návrh žalobce, aby řízení bylo přerušeno, a aby se soud obrátil na Evropský soudní dvůr v L. s předběžnou otázkou (podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství), a to v tom směru, zda současná interpretace dekretu č. 12/1945 Sb., že totiž Československý stát měl možnost konfiskovat zemědělský majetek jeho vlastníkům bez toho, že by bylo nutné u konkrétního vlastníka zjišťovat že jsou nebo nejsou u něho splněny podmínky konfiskace, je v souladu s článkem 6 odst. 1 a 2 Smlouvy o Evropské unii a jejími uvozovacími články . Podle názoru odvolacího soudu se právo evropských společenství zformulovalo až po přijetí Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1958. Proto na právní vztahy založené v roce 1945 nelze aplikovat právo v té době neexistující (tzv. komunitární právo). Odvolací soud poukazoval i na článek 295 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1958, podle něhož se tato smlouva nedotýká úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech .

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 23.11.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 21.1.2005 k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel zároveň uplatňoval (stejně jak to učinil již v odvolacím řízení) návrh na předložení předběžné otázky soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství ohledně otázky souladu aplikace a interpretace dekretu č. 12/1945 Sb. v České republice s právní úpravou Smlouvy o založení Evropských společenství.

Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a zabývá se právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že oprávněně uplatnil soudu žalobu o určení, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí, když jeho vlastnické právo k nim nezaniklo, nemovitosti platně nabyl, na žádný jiný subjekt vlastnické právo nepřešlo, a to ani na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. Pokud soudy v této právní věci poukazovaly ještě i na Dohodu o reparacích, uveřejněnou pod č. 150/1947 Sb., podle názoru žalobce tato dohoda (vzhledem k jejímu článku 6 odst. D/) nezakládá právo Československa ve vztahu k majetku, který se nacházel v Sudetech a v Protektorátu Čechy a Morava .

Pokud soudy v daném případě v souvislosti s údajnou konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. uplatňovaly právní názor o německé národnosti žalobce, byl dovolatel toho názoru, že v tomto smyslu spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, když toto rozhodnutí vychází z nesprávného výkladu ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a nesprávně aplikuje toto ustanovení na osobu, která byla ve sledovaném období dvou až devítiletou osobou . Dovolatel je nad to toho názoru, že tu v současné době nepříslušelo soudu, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu nebo oprávněnost námitek proti konfiskaci.

Dovolatel dále měl za to, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu o tom, že na jeho majetek byla uvalena národní správa výměrem bývalého Zemského národního výboru v P. Dovolatel naopak zdůrazňoval, že takový výměr nebyl jemu ani adresován, ani doručen (prostřednictvím zákonného zástupce či úředně ustanoveného opatrovníka); proto výměr o zavedení národní správy tu nebyl způsobilý nabýt právní moci. Z uvedeného pohledu má tedy dovolatel za to, že jeho majetek byl protiprávně obsazen a pod záminkou národní správy okupován.

Také názor soudů o tom, že nemovitý majetek, uváděný v žalobě žalobce, byl konfiskován dekretem č. 12/1945 Sb. a že tedy dovolatel k němu vlastnické právo pozbyl, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel je toho názoru, že bez individuálního správního aktu tu nemohlo dojít k nastolení právní jistoty, že nastaly účinky konfiskace jeho majetku a že došlo k jeho přechodu na stát; bylo tu tedy třeba vyžadovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu; teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním, by byla konfiskace majetku dovršena. To se v daném případě nestalo.

Podle názoru dovolatele bylo také řízení před odvolacím soudem ztíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada řízení, vytýkaná dovolatelem, spočívá ve způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství . Šlo o předběžnou otázku, zda je v souladu s právem Evropské unie (konkrétně s článkem 6 odst. 2 a 2 Smlouvy o Evropské unii a jejími uvozovacími články) současná interpretace dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. v tom směru, že čs. stát měl možnost konfiskovat zemědělský majetek jeho vlastníkům bez toho, že by s vlastníky bylo nutné vést individuální správní řízení, ve kterém by bylo u konkrétního vlastníka zjišťováno, zda u něj jsou splněny podmínky konfiskace . Odvolací soud tu vycházel z principu zákazu retroaktivity, o němž měl za to, že platí v komunitárním právu, ale tento názor, který dovolatel pokládá za nesprávný, ničím nedoložil (tj. např. některým rozhodnutím Soudního dvoru v Lucemburku). Dovolatel proto trvá na předložení uvedené předběžné otázky uvedenému Soudnímu dvoru a navrhuje, aby tak učinil Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.

Žalovaná společnost s ručením omezeným a vedlejší účastník tohoto občanského soudního řízení ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele navrhovaly, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno jako nepřípustnému a nedůvodnému.

Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 19 C 279/2001 Okresního soudu v Děčíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil zásadní otázku této právní věci ( tj. vyhovění nebo nevyhovění žalobě o určení vlastnictví věcí, které přešly na stát, bez toho, že by došlo k bezpečně doloženému pozbytí vlastnictví původního vlastníka), jež by byla rozhodována rozdílně různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku (zejména již uvedenou zásadní otázku) v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Dovolatel se svou určovací žalobou, podanou v této právní věci, domáhal, aby bylo určeno, že tu existuje jeho vlastnictví k pozemkům a stavbám, uváděným v žalobě, které, jak má za to, platně nabyl a k nimž jeho vlastnické právo nezaniklo a nepřešlo na jiný subjekt; dovolatel v řízení uváděl, že jeho majetek byl protiprávně obsazen a okupován .

Soudy obou stupňů dospěly v této právní věci k výslednému závěru, že žalobcem uváděné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., i když tento závěr nebyl podložen konkrétním konfiskačním rozhodnutím, týkajícím se jmenovitě žalobcem uváděných nemovitostí, nýbrž jen listinami, z nichž bylo možné závěr o konfiskaci dovozovat nepřímo.

Žalovaná M. C., s.r.o., již ve svém vyjádření k žalobě žalobce, které zaslala soudu 9.9.2002, vyslovovala názor, že žalobce tu měl možnost domáhat se vydání jím uváděných nemovitostí podle zvláštních restitučních předpisů, ale této možnosti nevyužil.

Tomuto názoru žalované společnosti s ručením omezeným je na místě přisvědčit vzhledem ke znění právních předpisů restituční (rehabilitační) povahy, které byly vydány v roce 1990 a v roce 1991 jako předpisy speciální (ve vztahu k předpisům obecným, nevyjímaje právní úpravu práva vlastnického), a to právě k umožnění zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo zejména vůči fyzickým osobám v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, k jejichž nerespektování tu v uvedeném období došlo. Tato speciální právní úprava výslovně pamatovala i na případy převzetí věcí (nemovitých i movitých) bez právního důvodu (viz § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

V uvedeném smyslu bylo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo, že o převzetí věci státem bez právního důvodu jde i tehdy, jestliže stát převzal věc, i když k tomuto převzetí neexistoval právní důvod (např. správní rozhodnutí). Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo vyloženo, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nepochybná pro úspěšnost uplatněného nároku na vydání věci např. podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nemusí však být splněna v případech nároku na vydání věci převzaté státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

Speciální úprava v předpisech restituční (rehabilitační) povahy nebyla přijata k uplatňování nároku podle těchto předpisů souběžně s obecnou právní úpravou, nýbrž jako úprava řešící souhrnně nápravu majetkových a jiných křivd, vzniklých původním vlastníkům nejen občanskoprávními úkony a správními akty, ale i jinými protiprávními postupy (srov. např. § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Tato speciální právní úprava v restitučních předpisech i výslovně stanovovala, na které případy se vydání věcí podle těchto předpisů nevztahuje (srov. např.§ 11 a § 29 zákona č. 229/1991 Sb.).

Předpisy restituční (rehabilitační) povahy nebránily tomu, aby bylo možné v případech, kdy bylo vydáno konkrétní rozhodnutí o konfiskaci konkrétní věci (nemovité i movité), mohl soud posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věcí na stát např. ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Předpisy restituční (rehabilitační) povahy tedy ve srovnání s obecnými předpisy nepředstavovaly znevýhodnění oprávněných osob (původních vlastníků) při uplatňování nároků podle těchto předpisů. Šlo tu však u nároku na vydání věci o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů, nikoli o právní prostředek ochrany práv oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva, jak to má na zřeteli ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 114 /248/).

Proto posléze Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, k právnímu závěru: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. .

Ve smyslu tohoto právního závěru, z něhož dovolací soud vychází i v této konkrétní právní věci (v níž žalobce neuplatnil ani dříve v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání věcí podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb.), nebylo proto možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil základní právní otázku této právní věci (tj. nevyhovění žalobě o určení vlastnictví k věcem, ohledně nichž nebyl uplatněn nárok na jejich vydání podle restitučního předpisu) v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu). Výsledný závěr rozsudku odvolacího soudu o nevyhovění žalobě o určení vlastnictví žalobce k nemovitostem (třebaže zčásti z jiných důvodů, než má za to dovolací soud; srov. § 236 odst. 2 občanského soudního řádu), ohledně nichž nebyla doložena konfiskace jmenovitým uvedením nemovitostí v konkrétním konfiskačním rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž v řízení nebylo také jmenovitě doloženo, že by žalobcem uváděné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu (srov. § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), byť i bez právního důvodu (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ téhož zákona) mimo rozhodné období (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Z listinných dokladů, které měly soudy obou stupňů v daném případě k dispozici (a to zejména ze spisových podkladů Ministerstva zemědělství: a/ např. o přidělení zámeckého objektu v Č. K. z 10.5.1949, č. 24981, nebo b/ např. o přidělení Čs. státním lesům, n.p., pozemků z velkostatku K., ležících v katastrálním území J. a R. č. 4.979/49-IX, z 31.5.1949), naopak bylo patrno, že se přechod pozemků v katastrálním území R. (obec J.) fakticky uskutečnil (i bez předchozího doloženého přechodu vlastnictví na stát) v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990), jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož však v tomto případě nárok na vydání věcí uplatněn nebyl.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, nezbytné k tomu, aby dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to pro řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, anebo pro řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Dovolání dovolatele je tedy, podle závěru dovolacího soudu, nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu; nezbylo proto dovolacímu soudu než je odmítnout podle týchž ustanovení občanského soudního řádu.

Pokud dovolatel i v dovolacím řízení opakoval svůj podnět k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku (podle jím uváděného článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) Nejvyšším soudem, jako dovolacím soudem, a to ohledně souladu současné interpretace dekretu č. 12/1945 Sb. s právem Evropské unie , nepřikročil dovolací soud k realizaci uvedeného podnětu dovolatele, neboť rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání dovolatele nevychází z žádné takové interpretace ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., kterou měl na zřeteli dovolatel ve svém návrhu na předložení předběžné otázky, jak ji dovolatel formuloval v řízení před odvolacím soudem, ale i ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou M. C., s.r.o., na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co bylo již žalovanou společností vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů. Vedlejšímu účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu