28 Cdo 808/2008
Datum rozhodnutí: 30.09.2008
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 808/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 4 C 293/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.10.2007, č.j. 28 Co 664, 665/2007-172, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č.j. 28 Co

664, 665/2007-172, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. února 2007 č.j. 4 C 293/2005- 107, spolu s rozsudkem ze dne 17. srpna 2007, č.j. 4 C 293/2005-141,

se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 15.6.2006, č.j. 4 C 293/2005-73, rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni do vlastnictví některé ze čtyř jmenovitě určených pozemků v katastrálním území L., a to jako pozemky náhradní podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Rozsudek odůvodnil tím, že žalovaný dlouhodobě neplnil svou povinnost a svým postupem žalobkyni poškozoval. Tento rozsudek zrušil Krajský soud v Praze svým usnesením z 31.10.2006 pro neurčitost výroku a současně soudu prvního stupně uložil přihlédnout ke všem námitkám žalovaného. Nato soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 13.2.2007, jímž zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni do vlastnictví blíže specifikované pozemky v katastrálních územích L. a S., a rozsudkem ze dne 17.8.2007 zamítl návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu těchto pozemků. Prvý rozsudek odůvodnil soud tím, že osoba oprávněná k převodu náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě nemá právo na výběr konkrétního pozemku, a citoval ve prospěch tohoto závěru rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1478/2000, a dále tím, že od 14.6.2006 vstoupila v účinnost novela zákona o půdě

a podle jeho nového ustanovení § 11a nelze převádět pozemky jinak než postupem podle tohoto ustanovení. Dalším důvodem zamítnutí žaloby byla okolnost, že žalobkyně získala část nároků na náhradní pozemky postoupením od jiných osob, takže toto její právo zaniklo podle zákona č. 131/2006 Sb. Obdobně byl odůvodněn i druhý rozsudek soudu prvního stupně.

Na základě odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudky soudu prvního stupně Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 16.10.2007 rozsudek soudu prvního stupně včetně rozsudku doplňujícího potvrdil jako správný jak pokud jde o skutková zjištění, tak i pokud jde o právní závěry. S ohledem na vymezení odvolání se nezabýval důvodností nároku žalobkyně jako postupníka. Při posouzení nároků, které žalobkyně získala jako původní oprávněná osoba, konstatoval, že do účinnosti novely zákona o půdě, provedené zákonem č. 131/2006 Sb., bylo poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám upraveno v zákonu č. 95/1991 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen zákon o převodu státní půdy ), a že judikatura dospěla k závěru, že oprávněná osoba si sama nemůže náhradní pozemky vybrat. Pokud se žalobkyně opírá o nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 495/02, a uvádí okolnosti, které by nasvědčovaly politování hodnému postupu žalovaného vůči ní, nelze přehlédnout, že od účinnosti ustanovení § 11a zákona o půdě se stanoví přesná pravidla postupu při poskytování náhradních pozemků, založená na jejich veřejné nabídce, a že obejitím tohoto zákona by došlo k porušení rovného postavení všech restituentů, jejichž nároky na náhradní pozemky nebyly dosud uspokojeny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Vytýká soudu, že interpretuje zákon o půdě bez ohledu na Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a Dodatkový protokol č. 1 k ní, zejména při poskytování soudní ochrany práv jednotlivců. Soudní ochrana má být účinná a faktická. Více než padesát zamítnutých žádostí žalobkyně o náhradní pozemky svědčí o tom, že mechanismus poskytování náhradních pozemků je naprosto neúčinný a způsob zvolený žalobkyní je naprosto legitimní. Upozorňuje na princip zákazu retroaktivity při aplikaci právních norem, konkrétně novely zákona o půdě č. 131/2006 Sb., vyplývající z požadavku právní jistoty občanů.

Dovolání nebylo sepsáno advokátem, jak vyžaduje ustanovení § 241 odst. 4 o.s.ř. Tento nedostatek podmínek dovolání byl odstraněním tím, že na žádost žalobkyně jí soud ustanovil zástupcem pro dovolací řízení advokáta JUDr. J. S., který dne 13.2.2008 nahlédl do spisu.

Žalovaný podal k dovolání písemné vyjádření, v němž uvedl, že nabízí veřejně pozemky od roku 1998. Žalobkyně není soukromě hospodařícím zemědělcem a nelze považovat za libovůli ze strany žalovaného, jestliže ve veřejných nabídkách dával přednost obcím, vlastníkům sousedních pozemků a soukromě hospodařícím zemědělcům jako nájemcům. Popírá i jinak, že by docházelo ve vztahu k žalobkyni k libovůli či svévoli, naopak musí postupovat v souladu se zákonem, což osvětluje na konkrétních případech, vytčených žalobkyní. Nemohl naopak žalobkyni zvýhodňovat oproti jiným oprávněným osobám. Podle § 11a zákona o půdě mohou být do veřejné nabídky zařazeny zemědělské pozemky, které byly předtím neúspěšně nabízeny k prodeji podle zákona o převodu státní půdy. Podle tohoto zákona žalovaný postupoval při realizaci nabídek pozemků i v době před účinností § 11a zákona o půdě. Pokud by žalovaný poskytl žalobkyni pozemky mimo veřejnou nabídku, jednal by v rozporu se zákonem.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém předchozím rozsudku, kdy žalobě vyhověl. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rámci dovolacího důvodů

(§ 242 odst. 3 o.s.ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm.b/ o.s.ř.).

Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že problematika převodů náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je mimořádně složitá a ze strany zákonodárce upravena velmi nejasně a nesystematicky. Na druhé straně soudy nemohou při plnění svého poslání chránit zákonem založená práva občanů zaujmout stanovisko, že jim právní předpisy neumožňují tato práva chránit. Jejich povinností je proto vykládat stávající předpisy tak, aby své poslání plnily a případné mezery či nejasnosti v právních předpisech zaplnily judikaturou, která vychází z účelu zákona a ctí

i mezinárodní smluvní závazky státu. Dále dovolací soud považuje po uplynutí řady let od účinnosti zákona o půdě za zřejmé, že žalovaný nezvládl svou povinnost poskytnout náhradní pozemky oprávněným osobám ve velkém množství případů, a nedával přednost plnění tohoto závazku před prodejem státní půdy. Je proto třeba vycházet z judikatury soudů, včetně Ústavního soudu, které se touto problematikou již vícekrát zabývaly, a najít spravedlivé řešení tohoto problému.

Z tohoto hlediska považuje dovolací soud za potřebné shrnout základní judikáty Nejvyššího soudu ve spojení s nálezy Ústavního soudu.

V rozsudku ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, vyslovil, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno, a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.

Tento závěr platí i po účinnosti novely zákona o půdě, kterou do něj byl začleněn § 11a, jak Nejvyšší soud judikoval rozsudky ze dne 13.12.2007, sp.zn. 28 Cdo 4180/2007, nebo např. ze dne 21.2.2008, sp.zn. 28 Cdo 4949/2007.

Závěr o povinnosti žalovaného převádět náhradní pozemky jen na základě veřejné nabídky a o neplatnosti smluv o převodu vlastnictví k pozemkům, učiněném bez veřejné nabídky, byla vyslovena v rozsudku ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2006.

Závěr, že právo oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje i právo na výběr pozemku, je obsažen v rozsudku ze dne 29.1.1997, sp.zn. 26 Cdo 1478/2000. Tento závěr byl zčásti modifikován nálezem Ústavního soudu ze dne 4.3.2004, sp.zn. III.ÚS 495/02, který v případě prokázané liknavosti, či přímo svévole se strany P. f. přiznal oprávněné osobě možnost požadovat převod konkrétního pozemku.

Další rozsudky Nejvyššího soudu se vztahují k právu osob, které získaly nárok na náhradní pozemek převodem od jiných osob, např. rozsudek z 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2007, ale i ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007.

V dané věci odvolací soud správně dovodil, že i před novelou zákona o půdě, kterou bylo do jeho osnovy zařazeno ustanovení § 11a, platila obdobná právní úprava poskytování náhradních pozemků podle zákona o převodu státní půdy. Ze znění § 11a zákona o půdě ostatně vyplývá, že dosud se při převodech pozemků oprávněným osobám preferuje zákon o převodu státní půdy, protože podle § 11a odst. 2 věta druhá zákona o půdě se zařazují do veřejné nabídky jen ty pozemky mimo zastavěné části obcí (tedy zejména pozemky zemědělské), které byly marně nabídnuty k prodeji podle § 7 zákona převodu státní půdy. Z toho ovšem vyplývá závěr, že nedošlo v důsledku zákona č. 131/2006 Sb. k takové nové úpravě, která by znamenala nutnost revidovat shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu i ty nálezy Ústavního soudu, které se danou problematikou zabývají. Závěr o zamítnutí žaloby z toho důvodu, že nová právní úprava vylučuje možnost jí vyhovět, je proto předčasný, pokud nebude zjištěno, že se strany žalovaného skutečně došlo k libovůli při plnění jeho závazku ve vztahu k žalobkyni, a pokud takový závěr nebude učiněn, bez zjištění, zda předmětné pozemky lze zařadit do veřejné nabídky, které by se žalobkyně zúčastnila, případně, zda by souhlasila s převodem jiného náhradního pozemku.

Protože tedy rozsudek odvolacího soudu neobsahuje potřebné závěry pro posouzení nároku žalobkyně ze všech těchto hledisek, neshledal jej dovolací soud správným, stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně. Oba rozsudky proto zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o.s.ř., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V novém řízení rozhodne soud znovu též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu