28 Cdo 802/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 802/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, PhD., ve věci žalobce: statutární město Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČ 00254657, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalované: Česká republika Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o náhradu nákladů řízení , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 64/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2014, č. j. 13 Co 220/2014-180, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 19 C 64/2013-124, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., a ve výroku II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 57.206,- Kč.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. září 2014, č. j. 13 Co 220/2014-180, zastavil odvolací řízení o odvolání žalované (výrok I.), k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř. za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.), se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, kdy cenou se rozumí skutečná hodnota věci (nemovitosti) nebo práva vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. prosince 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. lednem 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
V tomto případě byla znaleckým posudkem předloženým žalobcem stanovena nikoli cena v místě a čase obvyklá podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, nýbrž cena zjištěná ve smyslu § 2 odst. 3 citovaného zákona.
K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (kdy není známa cena v místě a čase obvyklá), tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 486/2012 Sb. včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Předložený znalecký posudek byl opatřen toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl potřebný pro rozhodnutí ve věci samé, a nadto nestanovil cenu v místě a čase obvyklou, nýbrž pouze cenu zjištěnou (podle cenového předpisu); při řešení samotného sporu hodnota pozemků nehrála roli. Z podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité plnění zaplacení odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve věci samé).
Z uvedeného současně vyplývá, že hotové výdaje žalobcem vynaložené na opatření posudku o určení ceny předmětných pozemků nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé a navíc nestanovoval cenu v místě a čase obvyklou; za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.
Z podaného je zřejmé, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soudu se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2015
Mgr. Petr Kraus předseda senátu