28 Cdo 799/2015
Datum rozhodnutí: 03.08.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 106 odst. 1 obč. zák., § 106 odst. 2 obč. zák., § 420 obč. zák., § 9 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 799/2015



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Mgr. I. V., zastoupeného JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 11, proti žalovanému městu Zábřeh , IČ 003 03 640, se sídlem v Zábřehu, Masarykovo nám. 6, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, o zaplacení 758.300,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 25. září 2014, č. j. 12 Co 140/2014-682, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.084,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Radovana Mrázka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 16 C 125/2006-424, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 758.300,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 640.700,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. až V.). Soud zjistil, že žalovaný jako povinná osoba porušil svou povinnost podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ), nakládat s nemovitostí, k níž právní předchůdkyně žalobce úspěšně uplatnila restituční nárok, s péčí řádného hospodáře, a tím způsobil podstatné zhoršení stavu této budovy. Dle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), měl tedy žalobce proti žalovanému nárok na náhradu škody, jejíž přesný rozsah soud určil s pomocí ustanoveného znalce, v části přesahující takto vyčíslenou majetkovou újmu byla pak žaloba zamítnuta. Ohledně žalovaným uplatněné námitky promlčení soud podotkl, že subjektivní i objektivní promlčecí doba ve vztahu k předmětnému právu počala běžet až od okamžiku konstitutivního zápisu vlastnictví právní předchůdkyně žalobce do katastru nemovitostí, pročež byla žaloba podána zavčas.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 12 Co 443/2011-476, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve všech výrocích vyjma výroku III. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej pak změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení před okresním soudem přiznané žalobci proti žalovanému (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení odvolacího (výrok III.). Odvolací soud aproboval skutkové i právní závěry okresního soudu, včetně způsobu, jakým se vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným, a měl tak za splněné podmínky pro potvrzení prvostupňového rozhodnutí coby věcně správného.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, č. j. 28 Cdo 2534/2012-508, k dovolání žalovaného rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení. Dovolací soud naznal, že soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, poněvadž pominuly, že výrok soudního rozhodnutí ukládající povinnost k uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. představuje postačující podklad pro záznam vlastnického práva restituenta do katastru nemovitostí, aniž by musela být dohoda o vydání věci následně opravdu uzavírána. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla povinnost uzavřít s právní předchůdkyní žalobce dohodu o vydání vzpomínaného objektu pravomocně uložena rozsudkem soudu, nemohl být pro počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody rozhodující okamžik zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolací soud však rovněž vyzdvihl, že je namístě zvážit, zda žalovaným vznesená námitka promlčení nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže bylo splnění povinnosti k fyzickému předání sporné věci oddalováno z důvodů spočívajících na jeho straně.

Usnesením ze dne 20. 2. 2013, č. j. 16 C 125/2006-530, Okresní soud v Šumperku po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení sumy 640.700,- Kč s příslušenstvím.

Okresní soud v Šumperku následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 16 C 125/2006-638, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 758.300,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. až IV.). Soud prvního stupně ve světle závazného právního názoru Nejvyššího soudu dovodil, že objektivní tříletá promlčecí doba dle § 106 odst. 2 obč. zák. počala v řešené věci běžet již okamžikem právní moci rozhodnutí o vydání nemovitosti právní předchůdkyni žalobce v říjnu 2002, žalované právo je tudíž promlčeno, přestože subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. zůstala zachována. Soud však konstatoval, že promlčení bylo žalovaným namítáno v rozporu s dobrými mravy, neboť tento až do března 2004, kdy došlo k fyzickému vydání předmětného majetku, neposkytoval oprávněné osobě potřebnou součinnost, znemožňoval úplnou prohlídku budovy znalcem a trval na tom, aby v dohodě o vydání věci, o níž s právní předchůdkyní žalobce jednal, byla obsažena ujednání, která jsou v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. V porovnání s dobou, po niž žalovaný odsouval uzavření dohody o vydání nemovitosti, byla navíc žaloba podána poměrně záhy po uplynutí objektivní promlčecí doby s přihlédnutím k faktu, že poté, co se chopil držby restituovaného objektu, musel se žalobce zabývat v první řadě jeho nutnými opravami spíše než soudním uplatňováním nároku na náhradu škody. Zohlednění promlčení práva na náhradu škody by představovalo nepřiměřeně tvrdý následek vůči žalobci, a bylo by naopak ku prospěchu žalovanému, jenž již v době soudního rozhodování o restituci dané nemovitosti záměrně omezil veškerou její údržbu natolik, že způsobil její zchátrání, čímž zneužil svého postavení osoby mající stavbu v držení. Z popsaných důvodů bylo žalobě třeba vyhovět.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 12 Co 140/2014-682, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalovaného, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil úvahy okresního soudu za přiléhavé, ať se týkají určení počátku subjektivní a objektivní promlčecí doby, nebo souladu námitky promlčení žalovaného s dobrými mravy. Povinnost žalovaného vydat nemovitost právní předchůdkyni žalobce bez zbytečného odkladu poté, co soud shledal její restituční nárok podloženým, nebyla včas splněna z důvodů, jež spočívaly v převážné míře právě na straně žalovaného, nezohlednění jím namítaného promlčení uplatňovaného práva bylo tudíž ze strany soudu prvního stupně plně adekvátní.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost mají zakládat otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či které dovolacím soudem nebyly dosud zcela vyřešeny, případně by jím měly být vyřešeny jinak. Dovolatel v první řadě zdůraznil, že před podáním žaloby uplynula podle jeho názoru nejen objektivní, ale též subjektivní promlčecí doba, a sice s ohledem na skutečnost, že žalobce měl již v květnu 2003 k dispozici znalecký posudek, který dostatečně specifikoval škodu, jež měla na předmětné nemovitosti vzniknout. Oba soudy nižších stupňů tedy nesprávně vyhodnotily otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby.

Dále dovolatel zpochybňuje závěr o rozporu vznesení námitky promlčení z jeho strany s dobrými mravy a dovolacímu soudu předestírá k řešení otázku, zda se mohlo protivit dobrým mravům, namítal-li promlčení práva proti žalobci, který po dobu téměř celé promlčecí doby disponoval veškerými podklady pro uplatnění tohoto práva a budovu odmítal převzít s poukazem na údajnou neplatnost nájemních smluv uzavřených s obyvateli tohoto domu (jejich neplatností se soudy podle dovolatele dostatečně nezabývaly). Otázkou je ostatně i to, lze-li dovozovat nemravnost námitky promlčení, pokud byl nárok žalobcem uplatněn po uplynutí objektivní promlčecí doby, která plyne nezávisle na jeho vůli. Žalovaný se Nejvyššího soudu rovněž táže, zdali je možné tvrdit, že si při jednání o dohodě o vydání věci počínal obstrukčně, když nebylo soudy konkretizováno, jaké stránky jeho postupu měly představovat obstrukci, a upřesněno, v jaké míře se na neuzavření dohody podílel žalobce. Dovolatel vyzdvihuje, že žalobci včas předložil veškerou stavební dokumentaci, respektive další podklady potřebné pro vyčíslení škody a usiloval o dosažení konsenzu o vydání věci, přičemž, i kdyby snad nemělo být jeho jednání shledáno korektním, klade otázku, zda by se případná liknavost žalovaného neměla promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spíše než do posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Soudy nespecifikovaly, které z požadavků žalovaného byly nepatřičné, a zda naopak nebyly v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. podmínky žalobce, zároveň svévolně opomenuly některá zjištění učiněná v nalézacím řízení, zejména existenci výše zmíněného znaleckého posudku, který žalobci umožňoval včasné uplatnění nároku na náhradu škody. V tomto směru dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2012/08, jenž se týká ústavních požadavků na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí. Konečně se žalovaný domnívá, že je nutno vyjasnit, jestli může být za nemravné pokládáno jednání obce aprobované jeho zastupitelstvem, tj. orgánem kolektivní povahy.

Dovolatel upozorňuje, že žalobce (potažmo jeho právní předchůdkyně) mohl kdykoli po právní moci rozsudku o vydání věci dosáhnout zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, jednání o uzavření dohody o vydání tak bylo zcela nadbytečné. S ohledem na vše uvedené se žalovaný domnívá, že námitku promlčení vznesl legitimně a nemůže mu být kladeno k tíži, jestliže žalobce s podáním žaloby nedůvodně otálel. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.

K dovolání se vyjádřil žalobce, který se věnoval řešení jednotlivých dovolatelem nastolených problémů a následně navrhl dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného však přípustné není.

Nejvyšší soud předně podotýká, že u práva na náhradu škody je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, skončí-li tedy běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba ještě neuplynula (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010). Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že objektivní promlčecí doba ve vztahu k žalovanému právu před podáním žaloby proběhla marně, bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla zachována promlčecí doba subjektivní. Vyslovily-li se přesto soudy k danému aspektu věci, jedná se o úvahy bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, pročež se polemika žalovaného s těmito jejich závěry nemůže stát základem přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.

Co se týče posuzování souladu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy, pokládá Nejvyšší soud za nutné předem avizovat, že se jedná o otázku, v níž přenechává soudům nižších stupňů, které disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci, široký prostor pro uvážení a jejich úvahy koriguje toliko v případech, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). V projednávané věci takové pochybení při právním posouzení věci okresnímu ani krajskému soudu důvodně vytýkat nelze. Staví-li dovolatel svou argumentaci především na tom, že soudy neobjasnily, v čem konkrétně bylo jeho počínání při jednání o uzavření dohody o vydání věci obstrukčním, nemůže mu Nejvyšší soud dát za pravdu. Jako problematické bylo podle obsahu odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů na postupu žalovaného hodnoceno zejména to, že trval na ujednáních, podle nichž právní předchůdkyně žalobce souhlasí s vydáním věci ve stavu, v jakém se nacházela ke dni pravomocného rozhodnutí soudu o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, a s převzetím práv a povinností z nájemních smluv, kterými žalovaný po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. přenechal byty nacházející se ve sporné budově k užívání třetím osobám. Nejeví se pak nikterak nepřiléhavou úvaha, podle níž první z těchto ujednání směřovalo ke zkrácení práva oprávněné osoby na poskytnutí náhrady škody způsobené (v nynějším řízení prokázaným) porušováním povinností žalovaného při správě vydávaného majetku, zatímco druhé z nich nereflektovalo, že jsou dané nájemní smlouvy s ohledem na § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. neplatné (závěr o neplatnosti řečených smluv přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, viz např. jeho usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 607/2006), a žalobci proto nemůže být k neprospěchu, nebyla-li jeho právní předchůdkyně ochotna na dohodu, do níž by se tyto nepřiměřené požadavky žalovaného promítaly, přistoupit.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, dle něhož má při obnovení vlastnického práva oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. pravomocné rozhodnutí soudu, jímž by bylo povinné osobě uloženo uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, shodné právní účinky jako pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo povinné osobě uloženo vydat oprávněné osobě nemovitost. Pravomocné rozhodnutí soudu o vydání nemovitosti a pravomocné rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci shodně představují způsob nabytí vlastnictví k vydávané věci na základě rozhodnutí státního orgánu, kdy se obecně vlastnictví nabývá dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010). Z uvedeného vyplývá, že na jednání o vydání nemovitosti vedená po právní moci rozsudku Okresního soudu v Šumperku, kterým bylo žalovanému uloženo uzavřít s právní předchůdkyní žalobce dohodu o vydání předmětné věci, by bylo lze (přinejmenším z hlediska obnovení vlastnického práva restituentky) nahlížet jako na do určité míry redundantní, čehož si všímá dovolatel. Avšak s ohledem na nutnost přistupovat k řešení restitučních sporů obzvláště citlivě, a to i při zvažování následků pochybení či neznalosti oprávněných osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2060/2003), by nemělo jít žalobci k tíži, jestliže nikoli z lehkomyslnosti či neobezřetnosti, nýbrž pod vlivem nepřesné právní úvahy ohledně okamžiku, k němuž došlo k obnovení vlastnického práva jeho právní předchůdkyně, nepřikročil ke včasnému uplatnění svého práva před soudy. Nelze tudíž označit za nepřiměřené úvahy soudů nižších stupňů, podle nichž by vůči žalobci vyslovení zániku jeho nároku na náhradu škody bylo s ohledem na důvody, pro něž nezabránil uplynutí promlčecí doby, důsledkem nemístně tvrdým (k posuzování souladu námitky promlčení práv vyplývajících z restitučních předpisů s dobrými mravy viz obecněji např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4077/2010).

Nepřesvědčivou je též dovolatelova námitka porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť rozsudky soudů nižších stupňů žádným deficitem z hlediska požadavků na obsah odůvodnění soudního rozhodnutí a vypořádání se s relevantními argumenty účastníků (jak jsou z hlediska ústavněprávního nastíněny například v jím citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2012/08) netrpí. Zejména okresní soud otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uchopil velmi komplexně, přičemž to, že dovolatel mezi skutkovými okolnostmi řešené kauzy jako významné akcentuje odlišné prvky než soudy, neskýtá oporu pro závěr, že by byla jejich rozhodnutí ústavně nekonformní, a se zřetelem k výše popsanému sebeomezení Nejvyššího soudu při přezkumu aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v nalézacím řízení ani neodůvodňuje zásah soudu dovolacího.

Otázka, zda může být za rozporné s dobrými mravy považováno jednání obce, s nímž vyslovilo souhlas jeho zastupitelstvo, se taktéž nejeví způsobilou založit přípustnost projednávaného dovolání. Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že určitý úkon obce lze mít za neslučitelný s dobrými mravy (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006), a dovolatel neobjasňuje, proč by z dosahu § 3 odst. 1 obč. zák. mělo být vyňato právě to jednání obce, jemuž se dostalo aprobace ze strany zastupitelstva. Vycházeje z obsahu podaného dovolání neshledává Nejvyšší soud přesvědčivé důvody, pro něž by postup obce měl být povýšen nad v demokratické společnosti obecně uznávaná pravidla slušnosti a poctivého jednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004), ať již se s ním v konkrétním případě zvolení zástupci občanů této veřejnoprávní korporace ztotožňují, či nikoli. Stejně tak dovolací soud nenachází opodstatnění pro úvahu, že by se nenáležitý postup žalovaného mohl promítnout výhradně do rozhodování o náhradě nákladů řízení, nikoli do hodnocení mravnosti jím vznesené námitky promlčení.

Táže-li se konečně dovolatel Nejvyššího soudu, jestli může být uplatnění námitky promlčení práva na náhradu škody shledáno rozporným s dobrými mravy i v případě, kdy se toto právo promlčelo v objektivní promlčecí době, je opět nutno konstatovat, že nenabízí pádné argumenty, jež by odůvodňovaly závěr, že námitka promlčení může být shledána neslučitelnou s dobrými mravy jen tam, kde marně proběhla pouze promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem. Nejvyšší soud ostatně již v některých kauzách, v nichž došlo k promlčení práva v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby, nemravnost námitky promlčení výslovně připustil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010).

Vzhledem k tomu, že dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádnou otázku, jež by splňovala kritéria § 237 o. s. ř., muselo být jeho dovolání odmítnuto dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. coby nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.340,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.084,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu