28 Cdo 798/2012
Datum rozhodnutí: 03.04.2012
Dotčené předpisy: § 457 obč. zák., § 599 odst. 1 obč. zák., § 597 obč. zák., § 236 o. s. ř., § 240 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 798/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) M.y T. , a b) Mgr. L. T., proti žalovaným 1. M. B. , s adresou pro doručování: Plzeň - Radčice, V Radčicích 44/8, a 2. K. B. , zastoupeným JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o vrácení plnění z kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 19/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2011, č. j. 15 Co 310/2011-473, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 28 C 19/2008-414, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 2,600.000,- Kč s úrokem z prodlení od 17. 11. 2007 do zaplacení oproti povinnosti žalobců vyklidit nemovitosti budovu č. p. 52 na parcele p. č. 192 a parcelu p. č. 192, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň- Jih, pro okres Plzeň Jih, obec Dobřany, k. ú. Š., a dále oproti povinnosti žalobců zbavit výše uvedené nemovitosti zástavního práva na nich váznoucího ve prospěch České spořitelny, a. s., (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Usnesením ze dne 27. 12. 2010, č. j. 28 C 19/2008-424, pak Okresní soud Plzeň - město rozhodl o náhradě nákladů vzniklých na straně České republiky. Soud vyhověl žalobě na vzájemné vrácení plnění z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21. 2. 2007 ohledně shora uvedených nemovitostí (dále též jen nemovitosti ). Od této smlouvy posléze žalobci jako kupující dne 5. 11. 2007 odstoupili pro vady domu (vzlínání vlhkosti, výskyt plísní, napadení krovu), o nichž se dozvídali průběžně v době od dubna do listopadu 2007. Soud zhodnotil odstoupení od smlouvy jako včasné dle § 599 odst. 1 obč. zák., učiněné bez zbytečných odkladů po zjištění skutečností zakládajících vady koupené nemovitosti. Skutková zjištění týkající se vad nemovitostí pak soud vedly k závěru, že vytýkané vady činí věc neupotřebitelnou, a ze strany žalobců tak došlo k řádnému odstoupení od smlouvy dle § 597 obč. zák. Práva a povinnosti účastníků jsou za těchto okolností dány § 457 obč. zák., dle nějž si mají smluvní strany vrátit vše, co podle zrušené smlouvy obdržely. Při posouzení důvodnosti nároku na úroky z prodlení soud přihlédl k tomu, že žalovaní mohli s penězi, jež obdrželi od žalobců, volně disponovat. Vznikl-li nárok na vrácení vzájemného plnění okamžikem odstoupení od smlouvy, je na místě žalobcům přiznat právo na úrok z prodlení od okamžiku, kdy žalovaným byly doručeny odstoupení od smlouvy a výzva k vrácení kupní ceny. Jelikož se tak stalo dne 7. 11. 2007, soud vyhověl žalobě nejen co do požadované jistiny, ale i co do příslušenství žádaného ode dne 17. 11. 2007 do zaplacení.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedená rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž rozsudkem ze dne 18. 7. 2011, č. j. 15 Co 310/2011-473, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 2,600.000,- Kč oproti povinnosti žalobců vyklidit nemovitosti a zbavit je zástavního práva (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žalovaným uložena povinnosti zaplatit žalobcům společně a nerozdílně úrok z prodlení z částky 2,600.000,- Kč od 17. 11. 2007 do zaplacení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž jsou předmětné nemovitosti stiženy vadami ve smyslu § 597 obč. zák., které vyšly najevo dodatečně a pro které věc nelze řádně užívat. Vytknutí vad dopisem ze dne 5. 11. 2007 bylo učiněno ve lhůtě šesti měsíců po převzetí věci dle § 599 obč. zák., přičemž existence vad v době uzavření kupní smlouvy byla znalecky prokázána. Odvolací soud se zabýval jednotlivými námitkami žalovaných týkajícími se charakteru vytýkaných vad a odmítl opodstatnění námitek, dle nichž by mělo být přihlédnuto k současnému stavu nemovitostí, jelikož žalovaní neuplatnili nárok na náhradu případné škody vzniklé chátráním nemovitostí a jejich tvrzení o současném stavu nemovitostí bylo značně neurčité. V návaznosti na to odvolací soud zhodnotil jako správné i úvahy soudu prvního stupně týkající se aplikace ustanovení § 457 a § 458 obč. zák., avšak zaujal odlišný názor stran úroků z prodlení. Zdůraznil, že vzájemná podmíněnost vrácení plnění vylučuje možnost jedné ze stran požadovat úroky z prodlení, navíc v dané věci nemají žalobci pouze povinnost nemovitosti vyklidit, ale současně je mají i zbavit zástavního práva zřízeného ve prospěch jiné osoby. Nedošlo-li ke splnění vzájemně podmíněných povinností ze strany žalobců, nemohli se žalovaní dostat do prodlení. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně vyjma části týkající se úroku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání mimo zamítavý výrok II. tohoto rozsudku) podali žalovaní dovolání, jež označili za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro měnící povahu rozhodnutí odvolacího soudu a za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu daný otázkou rozdílně rozhodovanou Nejvyšším soudem a navíc odvolacím soudem řešenou v rozporu se základními instituty soukromého práva. Co do důvodnosti dovolatelé odkázali na důvody připuštěné v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatelů dána již formulací rozsudečného výroku. V případě, že by žalobci byli oprávněni v souladu s ustanovením § 597 obč. zák. odstoupit od smlouvy, a došlo-li by v souladu s ustanovením § 48 obč. zák. k zániku smlouvy, pak by bylo možno uzavřít, že nastávají následky předvídané ustanovením § 457 obč. zák. Žalobci přitom na základě kupní smlouvy získali vlastnické právo, čemuž by měla být uzpůsobena jejich synallagmatická povinnost stojící oproti povinnosti dovolatelů vrátit kupní cenu. Uložily-li soudy obou stupňů dovolatelům povinnost vrátit kupní cenu, aniž by současně rozhodly o vlastnickém právu dovolatelů a na místo toho konstatovaly pouze povinnost žalobců vyklidit nemovitosti, nelze tento výrok považovat za odpovídající ustanovení § 457 obč. zák. Dovolatelé připomněli, že k nabývání vlastnického práva k nemovitým věcem dochází dvoufázově a je třeba odlišovat věcněprávní a obligační účinky (maje patrně na mysli účinky právního úkonu); ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák. je pak vlastníkem ten, kdo je zapsán v katastru nemovitostí. Nebyly-li doposud věcněprávní účinky dotčeny, pak není dovolatelům zřejmé, jak soud mohl, byť k návrhu vlastníků, zasáhnout bez právního důvodu do jejich vlastnického práva. Dle dovolatelů není přípustné, aby soudy nahrazovaly zjevnou absenci správného procesního tvrzení strany žalující zákonu neodpovídající svévolí, jež měla za následek, že místo toho, aby byla žaloba zamítnuta, došlo k silnému narušení subjektivních práv dovolatelů.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dle dovolatelů navozena otázkou, jež byla odlišně od napadeného rozhodnutí řešena Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 či sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, a to zda povinností kupujícího ze zrušené kupní smlouvy ohledně nemovitosti evidované v katastru nemovitostí je vrátit (převést zpět) vlastnické právo na prodávajícího čili nic a zda je soud oprávněn, nedošlo-li ke zpětnému převodu vlastnického práva na prodávajícího po zrušení kupní smlouvy, uložit kupujícímu jako dosavadnímu vlastníku nemovitosti i povinnost omezující jeho jednotlivá oprávnění tvořící dle § 123 obč. zák. obsah vlastnického práva.
Dle dovolatelů jim přípustnost dovolání založená ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. umožňuje namítat rovněž nedostatky ve skutkovém zjištění, jež se týkají především včasnosti uplatnění nároků z vad předmětných nemovitostí. Projev vůle žalobců směřující k odstoupení od smlouvy byl dovolatelům dle zjištění soudů obou stupňů doručen až dne 6. 11. 2007, avšak lhůta šesti měsíců pro uplatnění práv počala plynout od převzetí budovy, ke kterému došlo dne 2. 5. 2007. Zákonná prekluzivní lhůta tedy uplynula marně dne 2. 11. 2007. Soudy obou stupňů však vzaly za zjištěné, že žalobci převzali předmětnou budovu na základě předávacích protokolů ve dnech 2. 5. 2007 a 20. 7. 2007, pročež měly prekluzivní lhůtu za zachovanou. Dovolatelé zdůraznili, že předmětná budova byla předána na základě v pořadí prvého předávacího protokolu dne 2. 5. 2007. Závěr, dle nějž k předání budovy mělo dojít podvakrát, označili za nepochopitelný za situace, když na předávacím protokole ze dne 20. 7. 2007 je uvedeno, že se předává pouze sousední pozemek p. č. 193/1 (což prokazující oba k důkazu provedené předávací protokoly, jež prodávající stvrdili svým podpisem). K marnému uplynutí prekluzivní lhůty došlo dne 2. 11. 2007. Skutková zjištění proto dle dovolatelů vykazují hrubé nedostatky, hodnocení listinných důkazů soudem v rozporu s jejich obsahem přitom představuje postup odporující ustanovení § 132 o. s. ř. Předestřené argumenty tak vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je však nutno zabývat se nejen otázkou objektivní přípustnosti dovolání, ale i přípustností subjektivní. Ačkoliv dle ustanovení § 240 odst. 1, věty první, o. s. ř. může podat dovolání účastník řízení, nelze z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá (třeba i ne příliš významná) újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Zpochybňují-li dovolatelé svými námitkami část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla stvrzena povinnost uložená žalobcům soudem prvního stupně spočívající ve vyklizení předmětných nemovitostí, přehlížejí, že jde právě o výrok vyznívající v jejich prospěch, jehož zrušení by za daných okolností jejich právní postavení zhoršilo. Žalobcům byla soudy uložena povinnost nad rámec závěru vysloveného v dovolateli odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, v němž bylo konstatováno, že vrácení kupní ceny zaplacené na základě neplatné kupní smlouvy nelze podmiňovat vyklizením nemovitosti, jelikož tato povinnost neodpovídá závazkům stran vyplývajícím z kupní smlouvy (i v dalším dovolateli zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, bylo vycházeno z toho, že v případě neplatné kupní smlouvy je povinnost vrátit kupní cenu vyvážena tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu). Bylo-li by v projednávaném sporu od uložení povinnosti vyklidit nemovitosti upuštěno, dovolatelé by přišli o možnost domoci se na základě pravomocného rozhodnutí vyklizení nemovitostí, k nimž opětovně nabyli vlastnické právo okamžikem odstoupení od smlouvy s účinky od počátku . Není-li tu právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na jeho základě, jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků zrušené smlouvy - zaniklého právního titulu. K tomu, aby obnovené vlastnické právo prodávajícího k nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí, je podle § 5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb., potřeba součinnosti kupujícího k sepisu souhlasného prohlášení účastníků smlouvy o obnovení vlastnického práva převodce (prodávajícího) na základě odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 36 odst. 5 písm. a) a odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a na základě tohoto prohlášení provede katastrální úřad zápis obnoveného vlastnického práva prodávajícího záznamem. Pokud ovšem kupující takovou součinnost prodávajícímu neposkytne, může prodávající dosáhnout zápisu obnoveného vlastnického práva k nemovitostem jen prostřednictvím soudního rozhodnutí, kterým bude určeno, že je vlastníkem nemovitosti, a na jehož základě bude proveden nový zápis v katastru nemovitostí. Zápis vlastnického práva prodávajícího do katastru nemovitostí, vzhledem k tomu, že k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 1 Odo 26/97, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, ev. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 10/2003, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005). Domáhají-li se tedy dovolatelé změny rozhodnutí co do žalobcům uložené povinnosti vyklidit nemovitosti, nelze jejich dovolání v tomto rozsahu považovat za subjektivně přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu v části vyznívající v neprospěch dovolatelů. Dovolatelé se předně mýlí, dovozují-li přípustnost podaného dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně pouze co do přisouzeného příslušenství, a to tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbytku, tedy v té části rozhodnutí soudu prvého stupně, proti níž směřuje argumentace dovolatelů, rozhodnutí potvrdil, což vylučuje, aby v naznačené části byla přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu v posuzované části není ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jelikož otázky dovolateli výslovně označené za zásadně právně významné se týkají právě a pouze povinnosti uložené žalobcům, vztahují se na ně úvahy vyslovené výše ohledně subjektivní přípustnosti dovolání v tomto rozsahu. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ovšem neumožňují ani námitky zpochybňující správnost rozhodnutí odvolacího soudu jako takového a týkající se zachování šestiměsíční prekluzivní lhůty pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady koupených nemovitostí. Dovolatelé totiž vytýkají soudům, že v důsledku nesprávného zhodnocení provedených důkazů vadně stanovily počátek jejího běhu. Jejich výtky v tomto směru nezpochybňují správnost právního posouzení, ale pouze nedostatky skutkových zjištění. Již z výše citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. je však zřejmé, že při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet k dovolacímu důvodu uváděnému v § 241a odst. 3 o. s. ř., dle nějž lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Nad rámec uvedeného je však možno podotknout, že těmto dovolacím námitkám by nebylo možno přiznat opodstatnění ani v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným. Z předávacích protokolů založených ve spise (k důkazu provedených na jednání soudu prvního stupně dne 12. 1. 2009, srov. č. l. 188 spisu) je zřejmé, že dne 2. 5. 2007 měla být žalobcům předána pozemková parcela žalobcům prodávaná odlišnými subjekty, předávací protokoly, v nichž jsou jako prodávající uvedeni dovolatelé, jsou datované ke dni 20. 7. 2007. Přestože předávacím protokolům je možno vytknout určitou míru nejasnosti plynoucí z toho, že ve všech je uvedena táž pozemková parcela, přičemž na jednom z protokolů (datovanému právě ke dni 20. 7. 2007) je ovšem její označení přeškrtnuto a opraveno na pozemek a stavbu, jež jsou předmětem tohoto sporu, a není tedy důvodu v tomto směru vytýkat skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů rozpor s provedenými důkazními prostředky.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) i c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. dubna 2012


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu