28 Cdo 793/2012
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 27 předpisu č. 250/2000Sb.




28 Cdo 793/2012

ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce P. D. , místem podnikání Senomety, nám. Jiřího Holého 212, zast. JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované PRIVAMED Healthia s.r.o., IČ: 26397943, se sídlem v Plzni, Kotíkovská 927/19, zast. Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 1, o zaplacení 718.827,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 EC 387/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2011, č. j. 56 Co 452/2011-290, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2011, č. j. 56 Co 452/2011-290, a částečný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. června 2011, č. j. 13 EC 387/2009-254, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 6. 2011, č.j. 13 EC 387/2009-254, jímž byla žaloba zamítnuta v části o zaplacení 718.827,70 Kč se specifikovanými úroky z prodlení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce s právní předchůdkyní žalované Nemocnicí s poliklinikou Rakovník, příspěvkovou organizací zřízenou Středočeským krajem, dne 12. 1. 2004 uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu byla do nájmu přenechána rekreační chata čp. 6 v osadě P., na stavební parcele č. 26, stavební parcela č. 26 a parcela č. 21, vše v katastrálním území Pyšná (dále jen předmětné nemovitosti ), včetně jejich vybavení movitými věcmi, na dobu určitou od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2005 za nájemné ve výši 1.000,- Kč ročně. Předmětné nemovitosti byly vlastněny Středočeským krajem, jenž je svěřil do správy právní předchůdkyni žalované. Ta podle čl. V. bod 2.3 zřizovací listiny byla oprávněna pronajmout nemovitý majetek ve své správě v souladu se směrnicemi nebo pokyny zřizovatele. Zřizovatel ovšem žádnou směrnici ani pokyny upravující pronajímání nemovitého majetku nevydal. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že právní předchůdkyně žalované pronajala žalobci nemovitý majetek ve vlastnictví svého zřizovatele (Středočeský kraj), aniž k tomu byla oprávněna právními předpisy, zřizovací listinou či směrnicemi nebo pokynem svého zřizovatele. Dospěl proto k závěru, že sjednaná nájemní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Domáhal-li se tedy žalobce na základě ujednání obsažených v této smlouvě náhrady nákladů investovaných do předmětných nemovitostí, posoudil odvolací soud jeho nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalobce nárok na náhradu investic vyúčtovaný fakturami vystavenými v období od 12. 12. 2005 do 15. 12. 2006 ve výši 718.827,70 Kč uplatnil u soudu až žalobou podanou dne 28. 4. 2009, shledal odvolací soud jeho nárok k námitce žalované promlčeným v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že podle ustanovení § 27 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 250/2000 Sb.), je příspěvková organizace kraje oprávněna samostatně hospodařit s veškerým majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004 přitom uváděl, že právo hospodaření v sobě zahrnuje též oprávnění svěřenou věc pronajmout. Prostřednictvím ustanovení § 27 odst. 2 písm. f) zák. č. 250/2000 Sb. pak zřizovatel může, ale nemusí, konkretizovat pravidla, jimiž se příspěvková organizace při správě svěřeného majetku bude řídit. Jestliže zřizovatel v posuzovaném případě právo právní předchůdkyně žalované přenechat svěřený nemovitý majetek do nájmu třetí osobě na základě zřizovací listiny, směrnice či vlastního pokynu neomezil, byla tato oprávněna svými vlastními právními úkony předmětné nemovitosti žalobci pronajmout. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy tudíž dle přesvědčení dovolatele neobstojí. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se nevypořádal s jeho odvolací argumentací. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). K důvodům uvedeným v doplnění dovolání, jež dovolatel doručil Nejvyššímu soudu dne 3. 12. 2012, přitom nepřihlížel, neboť dovolání bylo v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o. s. ř. doplněno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet dne 15. 12. 2011, kdy byl rozsudek odvolacího soudu doručen dovolateli (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud otázku oprávnění právní předchůdkyně žalované, jakožto příspěvkové organizace kraje, pronajmout nemovitý majetek, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy, vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, je třeba uvést, že skutkové závěry o rozhodných okolnostech případu (skutkový stav věci je mezi stranami nesporný) i právní úvahy týkající se posouzení věci byly vyjádřeny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se vypořádal i s námitkami žalobce uplatněnými rovněž v odvolání. Odvolací soud tudíž nezatížil řízení vadou, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku k námitkám odvolatele se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Jiné vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se ani nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovolatelem (§ 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).

Otázkou hospodaření příspěvkových organizací kraje s majetkem svěřeným jim zřizovatelem do správy se dovolací soud již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že kraje v důsledku předání majetku do správy zřizovaných příspěvkových organizací ve vztahu k tomuto majetku oslabují obsah svého vlastnického práva potud, že oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat a disponovat s ním přenechávají jinému, jakkoli formálně právně s ním spjatému, subjektu práva. Jednotlivé příspěvkové organizace pak hospodaří s určeným majetkem kraje dispozičně samostatně, za jejich závazky kraj dokonce může výjimečně převzít ručení. Na jejich vnější právní samostatnosti přitom nemění ničeho okolnost, že vlastníkem individuálně určeného a jimi spravovaného majetku je kraj (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V rozsudku ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, pak Nejvyšší soud vyložil, že právo hospodaření se spravovaným majetkem krajů zahrnuje jak oprávnění příspěvkové organizace věc držet, užívat a nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně těchto věcí, včetně uplatňování a hájení tohoto práva v řízení před soudy a jinými orgány.

Jestliže tedy v projednávané věci byly předmětné nemovitosti svěřeny do správy Nemocnice s poliklinikou Rakovník, jakožto příspěvkové organizace Středočeského kraje (vlastníka nemovitostí), byla tato organizace oprávněna s tímto majetkem hospodařit, tzn. jej držet, užívat a nakládat s ním (mimo jiné jej tedy i pronajmout). Způsob výkonu tohoto oprávnění přitom mohl být vymezen zřizovací listinou (§ 27 odst. 2 písm. f/ zák. č. 250/2000 Sb.). Ačkoliv v posuzovaném případě zřizovací listina ohledně vymezení způsobu výkonu práva hospodaření s nemovitým majetkem zřizovatele, spočívajícího též v právu jej pronajmout, odkazovala (krom obecně závazných právních předpisů) též na jeho směrnice a pokyny (čl. V. odst. 2.3. zřizovací listiny), nebyly žádné směrnice ani pokyny upravující výkon tohoto práva vydány (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně). V takovém případě ovšem dotčená příspěvková organizace v rámci svého práva hospodařit se svěřeným majetkem kraje byla oprávněna jej pronajmout, aniž by ve výkonu uvedeného práva byla ze strany zřizovatele jakkoliv omezena. Z uvedeného důvodu závěry odvolacího soudu o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy pro nedostatek oprávnění právní předchůdkyně žalované uzavřít takovou smlouvu neobstojí. Opírá-li tedy žalobce svůj nárok na náhradu investic vložených do předmětných nemovitostí o znění této nájemní smlouvy, nelze jeho nárok bez dalšího posuzovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 obč. zák.) a odvozovat z uvedené skutečnosti běh promlčecí doby (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro částečný rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. února 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu