28 Cdo 790/2012
Datum rozhodnutí: 12.12.2012
Dotčené předpisy: § 2a odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb., § 2a odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb., § 2a odst. 3 předpisu č. 172/1991Sb., § 2a odst. 4 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 790/2012


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, proti žalovanému městu Jáchymov , se sídlem v Jáchymově, náměstí Republiky 1, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 329/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2011, č. j. 56 Co 444/2011-222, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. Jany Wenigové. O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 8. 2011, č. j. 14 C 329/2010-180, a to tak, že žaloba o určení vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se v kat. úz. a obci Jáchymov (specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) byla v celém rozsahu zamítnuta. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobní návrh není důvodný. Uzavřel, že aplikace ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je v posuzované věci namístě, neboť žalovaný prokázal přechod předmětných nemovitostí ze strany státu do majetku obce. Ze skutkových zjištění (zejména z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 1949, č. j. 56.650/49-IX/B11, o určení zkonfiskovaných pozemků k zalesnění, a jeho příloh) odvolací instance dovodila, že žalovaná obec byla přídělcem sporného majetku a byly tak splněny podmínky zákonného přechodu vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávnost jeho právního závěru v otázce přechodu vlastnického práva státu na obec ve smyslu § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel především namítal, že žádná z předložených listin není podle svého obsahu přídělovým rozhodnutím, jež by dokládalo vlastnictví obce na základě citovaného restitučního ustanovení. Existence přídělu nebyla podle jeho názoru v řízení prokázána tak, jak požaduje § 2a odst. 3 a 4 zákona č. 172/1991 Sb. Žádal proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné. Poukázal na skutečnost, že výčet listin prokazujících existenci přídělu, uvedený v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., je demonstrativní. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opíral o diformitu rozsudků nižších instancí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a dále ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť podle názoru dovolatele vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé což dopadá i na projednávanou věc.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.
Podle § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí nemovitosti uvedené v odstavci 1 do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. prokáží obce existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem.
Podle § 2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce.
K otázce předložené k dovolacímu přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že účelem ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do citovaného předpisu zákonem č. 114/2000 Sb. (s účinností od 1. 7. 2000), bylo napravování sporných situací, mimo jiné i nedostatku rozhodnutí o přídělu. Cílem novely tedy bylo rovněž umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. prosinci 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec (k tomu viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010).
Výčet způsobů prokázání přídělu v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je mimoto pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. Byl-li v přílohách (přehled a soupis půdy) připojených k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 1949, č. j. 56.650/49-IX/B11, o určení zkonfiskovaných pozemků k zalesnění, jako přídělce uveden žalovaný , a byl-li z nich zřetelně patrný i rozsah přídělu (zahrnující sporné nemovitosti), lze se ztotožnit s názorem odvolací instance o naplnění podmínek daných ustanovením § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Pakliže v dotčené listině nebylo vyznačeno číslo jednací přídělového rozhodnutí (§ 2a odst. 4 zákona), bylo by s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu jak poznamenal i soud druhého stupně přepjatým formalismem usuzovat, že tato skutečnost vede k neexistenci přídělu a k vyloučení přechodu vlastnictví ze státu na obec. Názoru o obecní restituci přisvědčuje i v řízení doložený přípis Místního národního výboru v Jáchymově ze dne 15. 11. 1947, z něhož je patrno, že příděl půdy pro žalovanou obec byl rozhodnutím příslušných orgánů pod č. j. 55.541/45-IX/B-6 schválen (viz skutková zjištění nižších instancí).
Odvolací soud tedy dospěl ke správnému právnímu závěru, pokud shledal, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí žalovanému. Předpoklady pro přechod majetku z České republiky na obec podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byly splněny.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Odměna za zastupování odpovídající předmětu řízení činí 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). K této částce bylo nutno přičíst náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalovanému činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. prosince 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu